Znáte dědictví Rukopisů? Jedná se skutečně o podvrhy?

Přestože se spory o pravosti Rukopisů vedly prakticky od doby jejich vzniku, jsou Rukopisy královédvorský a zelenohorský významnými památkami české středověké literatury. Jejich texty se dochovaly na pergamenu a dnes jsou uloženy v Knihovně Národního muzea v Praze. Co je jejich obsahem a proč jsou významným kulturním přínosem?

Rukopisy vypadají opravdu důvěryhodně, Zdroj:wikimedia.org

Známe je z učebnic a víme, že jejich úlohou bylo doložit slavnou českou minulost, která měla sahat až do samotného středověku. Ve své době byly texty Rukopisů nadšeně přijímány a inspirovaly celou další generaci českých umělců. Na konci 19. století se však objevily první důkazy o jejich nepravosti a za tvůrce byli záhy považováni Václav Hanka a Josef Linda. Díla objevením skutečnosti sice ztratila na důvěryhodnosti, ale to neznamená, že ztratila i svou uměleckou hodnotu.

Básnický jazyk slavných Rukopisů

Vydání České knižnice z roku 2010 uvádí překlad Kamila Bednáře (Rukopis královédvorský, dále jen RK) a první novočeský překlad, který pořídil Václav Hanka (Rukopis zelenohorský, dále jen RZ). Co se týče básnického jazyka Rukopisů, většinou jde o volný verš, v případě RK hojně proložený aliterací na konci slov, časté jsou i anafory, epifory, epizeuxis, zkrátka různé opakování slov a rýmování jimi samými. RZ oplývá spíše výpravným jazykem, k čemuž přispívají místy i jedenáctislabičné verše.

Pokud se týká obsahu samotných Rukopisů, doklady o naší minulosti z nich nemusí být hned zkraje patrné. Alespoň Rukopis královédvorský působí jako soubor převážně smutně laděných lyrických básní, s názvy jako Skřivánek, Žežulice, Opuštěná, Růže a tak dál. Přitom po důkladné četbě objevíme také epické básně jako Záboj a Slavoj, Čestmír a Vlaslav, Ludiše a Lubor a další. Právě ty měly být svědectvím o dlouhé české minulosti a oslavou postav, které v ní žily.

Pochybnosti o jejich pravosti se objevily na konci 19. století

V Rukopise zelenohorském jsou jen dvě básně, a to Libušin soud a Sněm. Přibližme si první ze jmenovaných skladeb, která vešla ve známost. Libušin soud je sporem dvou bratrů Chrudoše a Štaglava o dědictví. Rozsoudit je má kněžna Libuše na Vyšehradě za přítomnosti lechů, vladyků a kmetů. Rozsudek určil, že mají bratři vládnout svým dědictvím společně. S tím však Chrudoš nesouhlasil a kněžnu urazil. Ta proto vyzvala přítomné lechy, kmety a vladyky, aby si k souzení zvolili raději muže.

Jsou skutečně nepravé?

Jak bylo řečeno v úvodu, texty Rukopisů se dochovaly jako údajně středověké památky na pergamenu. Zastánci teorie o středověkém původu datovali RK zprvu na přelom 13. a 14. století, RZ do 9. či 10. století. Datace RZ se později posunula k současnosti, a to u některých vykladačů až k 16. století, bylo ovšem upozorňováno na starší původ alespoň některých skladeb. Od 80. let 19. století vědecká obec středověký původ odmítla a datovala obě památky do poloviny prvního desetiletí 19. století, tedy do doby krátce předcházející jejich nálezu.

Obvyklým závěrem humanitních věd je, že oba Rukopisy stojí mimo kontext doby svého údajného vzniku, spojují časově a stylově vzdálené jevy a obsahují prvky jinde nedoložené nebo průkazně imitační (viz další odstavce). Dále v nich vědci nalézají názory o české minulosti ovlivněné 18. a 19. stoletím, názory o jazyce a podobně. Příslušné poznatky shrnuje zejména sborník RKZ – Dnešní stav poznání, podrobnější informace a bibliografii nalezneme v Lexikonu české literatury 3/II (Praha: Academia 2000). Mezi jinými můžeme jmenovat odvětví paleografie, kdy po pozdějším zkoumání Zdeněk Fiala označil RZ za palimpsest (rukopis psaný na již dříve použitém a očištěném pergamenu).

Kdo jejich pravost zkoumal?

První, kdo začal pochybovat o pravosti Rukopisů, byl Josef Dobrovský, ten se v nich opíral především o jazykové chyby. Proti pravosti se v 50. letech 19. století postavili profesoři Julius Feifalik a Max Budinger. Avšak pro jejich německý původ se ze sporu o pravosti stal spor nacionální (Němci nám nepřejí vyspělou literaturu) a na vědeckou hodnotu nebyl brán zřetel. Roku 1886 rukopisy zkoumali P. J. Šafařík s Antonínem Bělohoubkem, kteří došli k závěru, že jsou pravé. Užili však pochybných chemických postupů. Později zkoumal rukopisy Antonín Vašek, otec Petra Bezruče, jenž zjistil, že se čeština v RZ liší od staré češtiny v jiných starých rukopisech. Vše sepsal a navštívil s tím jazykovědce Josefa Gebauera, který ho odmítl, protože v pravost Rukopisů věřil.

Pravost rukopisů byla definitivně vyřešena mezi lety 1967 a 1968

Teprve v 80. letech přistoupil Gebauer na Vaškův verdikt a v Poučení o padělaných RKZ uvedl desítky odchylek od jiných starých rukopisů. Vaškovi dal za pravdu, když plánoval napsat historickou mluvnici, k čemuž musel nastudovat řadu materiálů. Ke konci 19. století se o nepravost rukopisů zajímal také T. G. Masaryk, jenž přišel na to, že autor nemohl dobře znát život ve středověku.

Podával totiž v mnoha ohledech nepravdivé informace (například v jedné básni poddaná dívka píše dopis milému, jenže tehdy byli negramotní i mnozí šlechtici). Jaroslav Goll odhalil mnoho faktografických omylů, Jaroslav Vlček a Jiří Polívka rozebírali RKZ z hlediska literárně-historického. Pravost Rukopisů byla definitivně vyřešena mezi lety 1967 a 1968, kdy byly podrobeny zkoumání v Kriminalistickém ústavu v Praze literárním vědcem Miroslavem Ivanovem.

Kulturní hodnota starých Rukopisů

Je až neuvěřitelné, že celé jedno století strávili vědci zkoumáním pravosti Rukopisů a jejich správnou datací. Přitom je skoro škoda, že se jejich pravost neprokázala, když už nad nimi řada lidí strávila tolik času. I tak jsou však naším literárním přínosem: dvěma umělecky hodnotnými díly, o jejichž estetické hodnotě nelze pochybovat. Přestože nejsou zářivým dokladem o české minulosti, vznikly za ušlechtilým účelem, a to sice povzbudit český národ v jeho kulturním vývoji, podložit jej pevnou půdou, na které by mohl stavět. Přece to nemůžeme mít autorům za zlé, nebo snad ano?

Skřivánek

Pleje dívka konopí

u panského sadu,

zeptá se jí skřivánek,

jakou to má žalost?

Z čeho bych se radovala,

maličký skřivánku?

Milého mi odvedli

na kamenný hrádek.

Kdybych pérko měla jen,

napsala bych lístek,

ty, maličký skřivánku,

ty bys tam s ním letěl.

Není pérko, není blanka,

abych psala lístek,

pozdravuj drahého písní,

že zde hořem hynu!