4 fotky 
Radka Třetinová původem z Mělníka, nyní však trávící čas převážně v Praze, kde studuje Veřejnou správu a regionální rozvoj na České zemědělské univerzitě, má své zkušenosti s brigádou v Itálii. V rozhovoru mi poskytla informace nejen o jejích povinnostech tam, ale i o Italech obecně, o jejich zvycích a kultuře.
Calabria, poloostrov na jihu Itálie, Zdroj: Radka Třetinová
Nejprve jste pracovala v Itálii jako stewardka na jachtě. Jak jste se k ní dostala?
Dala jsem si za cíl po maturitě odjet do zahraničí zlepšit angličtinu, podívat se, jak se žije jinde. Když jsem slavila narozky, zmínila jsem se ostatním a druhý den se mi ozval kamarád, který mi dal telefon na jeho známou. Potřebovala zrovna holku k jejím známým na loď.
Zeptala se mě jen na věk, a jestli umím italsky, což jsem neuměla, a anglicky – to jsem jí odpověděla, že se snad domluvím. Prý to probere s kamarádem – majitelem lodi – a dá mi vědět. O pár dní později mi napsala velmi stručnou SMS: „V úterý večer letíš.“
A tak jste tedy vyjela…
Po mezipřistání v Římě mě vyzvedla na letišti s panem Cascasi (majitelem lodi) a jeli jsme na noc přespat k jejich kamarádovi, což byl pan Alfredo (majitel známé značky cafe).
Na práci přišla řeč jen okrajově. Dozvěděla jsem se pouze, že na lodi je pračka a že když budeme v přístavu, budu chodit jíst do restaurace. Brzy ráno jsem pak pokračovala letecky s panem Cascasi na jih.
Jak byste porovnala svoje představy o práci tam s následnou realitou?
Tak první, trochu zklamání byl kapitán Francesco – můj jediný spolupracovník a zároveň nadřízený. Řekli mi, že všechnu práci budu konzultovat s ním a že to není problém, protože umí anglicky. Ale jeho angličtina, kdy neuměl ani osoby, natož nějaký čas, byla katastrofální.
Dále jsem měla představu nějaké starší lodičky, ale místo toho na mě čekala velmi moderní, luxusní, vyblýskaná jachta se čtyřmi prostornými kajutami a sociálními zařízeními, obývákem a malinkou kuchyní. Moje kajuta byla miniaturní, sousedila s motorem. Také jsem si myslela, že budeme pořád někde na moři, ale prvního vyplutí jsem se dočkala až po týdnu.
Město Janov je nejdůležitějším italským přístavem, Zdroj: sxc.hu
Co vše nakonec obsahovala vaše práce?
Jednoduše řečeno naprostou čistotu. I když nikdo na lodi nebyl, každý den jsem musela utírat prach, po použití dřezu v kuchyni ho okamžitě utřít, aby nebyly vidět zaschlé kapky. Občas uklidit čisté záchody, všechno navonět, zvláště když se vědělo, že se majitelé blíží. Tak obden umýt a vyleštit celou loď – údajně kvůli prachu zvenčí.
Jinak, když jsme byli někde na cestě, tak to bylo ráno prostírání na snídani, vaření kávy, případně kakaa pro děti. Po snídani sklízení ze stolu a postupně uklízení kajut. Většinou jsme do toho však odplouvali z přístavu, takže i odvázat lana, připevnit nárazníky. Nebo jsme vyndávali člun, který byl na vrchu lodi.
Potom se připravovalo na oběd – to byly většinou jen saláty nebo čerstvá ryba. Následně se sklízelo, odpoledne odplouvalo do přístavu a pak se drhla celá loď od soli. Když se do toho měla připravovat ještě večeře, která měla většinou minimálně tři chody, bylo to opravdu náročné.
Dělalo vám problém sžití se s tamější kulturou a lidmi?
Jejich životní styl mi přišel odlišný. Ráno jedí po skromnu, ale zato minimálně dvě kafe. Nedodržují žádné svačiny, k obědu měli vždy jen lehký salát, potom ovoce a pořádně se najedli až večer. Když jsme byli na cestách a já měla držet stejný rytmus, byla jsem hodně vyčerpaná a taky se to večerní dohánění jídla podepsalo na mojí váze.
Kde bylo po roce další místo vašeho působení?
Nové místo začínalo v Pozzuoli, což je kousek od Neapole. Byla jsem na motorové sportovní jachtě s kapitánem a lodním inženýrem. Sloužili jsme pro sympatické důchodce z Kalifornie.
V Janově je historická část města pod ochranou UNESCO, Zdroj: sxc.hu
Tak to jste konečně mohla procvičit angličtinu. Jaké tam byly vaše povinnosti?
Měla jsem na starosti obsluhu šesti hostů – dva majitelé, kteří byli trvale na lodi, a každý týden přijela nová skupinka čtyř jejich přátel z Ameriky. Dále jsem uklízela každé dopoledne kajuty včetně koupelen, luxovala, utírala prach. Navíc jsem měla na starosti prádlo.
Často jsem také chystala snídaně sama, protože kapitán, který byl zároveň kuchař, vždy ráno nakupoval, co bylo třeba. Také jsem pomáhala s navigací z přístavu i do přístavu, házela lana na molo a obráceně. Až tady jsem se to pořádně naučila.
Co byste řekla o lidech a kultuře obecně v Itálii?
Líbí se mi, jak to tam žije. Přátelé ze stejného města se scházejí v pátek či v sobotu po večeři, což znamená kolem jedenácté hodiny večer, a pak jdou společně někam za zábavou. Radostně se všichni vítají, objímají, pusinkují. I v tom nejmenším městečku fungují různí pouliční prodejci, kteří tam jsou i po půlnoci. Všechny zmrzlinárny jsou otevřeny, ulice jsou plné lidí. Řekla bych, že si umějí užívat život. V srpnu tam skoro nikdo nepracuje.
Celkově jako národ jsou hodně temperamentní. Zažít naštvaného Itala nebo nějakou jejich hádku nebylo moc příjemné. Většina z nich je hrdá na místo, kde žije, nejsou moc ochotní cestovat, učit se jazyky, ale samozřejmě jsou výjimky.
Ale na prázdniny nebo užívání mi to přijde ideální. Teplo, moře, bary, bohatý noční život.
Dalo by se nakonec říct, že jste tam byla spokojená?
Nemůžu říct, že to bylo zrovna snadné, ale rozhodně jsem ráda, že jsem měla možnost něco takového zažít. Hlavně ta druhá práce mi dala hodně zkušeností i do života.
