Rozpomínky. Co na sebe vím. Tak pojmenoval bývalý disident Milan Uhde svou knihu pamětí, ve které vzpomíná na mládí, dobu normalizace i dění po listopadové revoluci. V brněnské kavárně Skleněná louka pak odpovídal na otázky šéfredaktora časopisu Host Miroslava Balaštíka a režiséra Zdeňka Plachého.
Nejen v divadelních kruzích je Milan Uhde znám. Zdroj: Jakub Jíra, Divadlo Husa na provázku
„Já jsem nikdy nic geniálního nenapsal.“ Takto zahájil Milan Uhde večer v prostředí brněnské kavárny, a to i přes protesty dvou přísedících hostů, kteří celou diskuzi s bývalým disidentem, spisovatelem a politikem moderovali. „Něco geniálního na vás přece jen je, a to vaše paměť,“ oponovali mu.
Proti tomu nemohl spisovatel nic namítnout. Přiznal, že si nikdy nepsal žádný deník a že podklady pro šesti set stránkovou knihu mu byly pouze vlastní vzpomínky. „Když si něco pamatuju, pamatuju si to do detailů,“ vysvětlil Uhde a zmínil ještě Hemingwayův citát, že kniha, ke které se musí shánět materiál, nestojí za to, aby byla napsána.
Uhdeho kniha je dokonce natolik přesná, že ji kritici označují jako mimořádné svědectví o české kultuře dvacátého století.
Byl jsem špatný obránce
„Ze svých pamětí jsem se dozvěděl něco, co jsem předtím netušil,“ vysvětluje Milan Uhde, který si až díky psaní dokázal poskládat všechny historky do souvislostí. Teprve poté, co se pustil do rozboru svého předchozího života, objevily se před ním zcela nové skutečnosti. „Uvědomil jsem si, jak důležitou úlohu u mě hrál strach,“ svěřil se.
Strachu prý podléhal už od svých jedenácti let, kdy s dalšími kluky hrávali po škole fotbal. Dnes přiznává, že byl skutečně špatný obránce, protože se bál střetnutí. Toho, že jej někdo zraní. „Začal jsem vyhledávat sporty jako tenis, u kterých jsem věděl, že na mě soupeř nemůže,“ pronesl s úsměvem, aby atmosféru v kavárně trochu uvolnil.
Psát a bát se svého textu
Za komunismu působil Milan Uhde jako disident a ani v tuto dobu jej strach samozřejmě neopouštěl. Vydával své divadelní hry pod cizím jménem, pokoušel se pašovat je do ciziny. To vše s vědomím, že ho můžou kdykoli poslat do vězení.
I jeho rodina musela s touto možností počítat a připravit se na ni. Otec ho prý donutil podepsat prohlášení, že brněnský domek patří Uhdeho sourozencům, nikoli jemu. Aby až mu syna zatknou, nepropadl jeho dům státu. „Když píšete a bojíte se toho, co píšete, je to vždy velice sporná situace,“ zamyslel se spisovatel.
„Nepovažuji se za hrdinu,“ zdůraznil poté. „Nikdy jsem nechtěl být disident a stát proti vládě, to oni mě připíchli na zeď. A když vás připíchnou na zeď, tak stojíte rovně, to vám nic jiného nezbývá.“
Přijdu o funkci? Tak budu bez ní
„Po listopadu ’89 jsem se strachu zbavil,“ pokračoval ve vyprávění. V tuto dobu mu nevadilo veřejně zastávat svůj názor a podepisovat se pod nejkontroverznější dokumenty. Bát se ve svobodě považuje za nelogické. „Mohl bych se bát o funkci, ale já do čtyřiapadesáti let žádnou funkci neměl. A teď ji v nejhorším zase mít nebudu. Můžou mě odvolat anebo mě třeba ani nezvolit.“
„Neříkáte si někdy, že to v těch devadesátých letech mohlo být jinak?“ zajímal se jeden z moderátorů. „Jakási myšlenka marnosti mě přepadla,“ přiznal Uhde. Nicméně dodal, že pokud by mu Petr Pithart zavolal znovu, znovu by mu odpověděl ano. Znovu by vstoupil do politiky, jen by se možná zachoval jinak. Nevadilo by mu opět vyměnit svou uměleckou dráhu za politickou. Jak totiž říká: „Život je důležitější než kniha. Životní situace mají přednost před literárními.“
