3 fotky 
Nejnovější, ale zároveň poslední prozaické dílo Jana Balabána (21. 1. 1961 – 23. 4. 2010) Zeptej se táty zprostředkovává pohled do rodiny, která trpí smrtí otce, vzpomínky na něj se neustále vracejí. Ústřední téma knihy – smrt – v mysli vyvolá šeď a strach. Máme se ale vůbec smrti bát? Recenze vznikla za přispění Zuzany Konvičkové.
Nedávno zesnulý spisovatel Jan Balabán, Zdroj: archiv nakladtelství Host
Hans, Emil a Kateřina jsou tři sourozenci, každý z nich má své problémy a svůj příběh. Ale jedno mají společné: vzpomínky na otce, které se po jeho smrti stále a neodbytně vynořují v jejich myslích.
Minulosti neutečeš
Jednou dostane Emil dopis, jehož autorem je Petr Wolf, dříve rodinný přítel. V dopise mimo jiné stojí:
Korupce, Emile, neznamená jen podvádět a uplácet, v původním významu to znamená zničit. A takto je zničeno vše, oč jsme s tvým otcem celý život usilovali. Nikdy nevyslovím hloubku zklamání z člověka, kterého ty snad ještě miluješ povinnou synovskou láskou. Kdyby to po mně nechtěl Pán, nikdy bych to nevyslovil. Ale není snad v Písmu psáno, že pro Krista musíme opustit i otce, i matku, i bratra, i sestru, i přítele… Nemoc je jen částí trestu, který si celý odpyká na věčnosti, který snad smyje krev z jeho rukou.
Otec Jan Nedoma byl lékař, vedoucí oddělení, který rozhodoval v dobách tuhého socialismu o tom, kdo bude mít nárok na umělou ledvinu, a kdo ne. Namočil se, nebo ne? Podobný dopis jako Emil dostanou i ostatní sourozenci, Wolf se zjevuje jako přízrak mající auru náboženského fanatika. (Nutno podotknout, že i otec Nedoma je líčen jako křesťan.)
Víra je jedním z témat poslední Balabánovy knihy; křesťanství je konfrontováno s komunismem. Víra v Boha však nepřináší požadovanou úlevu a útěchu…
Drobná (česká) dramata
Jan Balabán otevírá téma komunistické minulosti našich otců velmi citlivě, nebojí se nabízet různé konfrontační přístupy. Jeny, Emilova manželka, považuje diskuse tří sourozenců za zbytečně přehnané. Jako by jim někdo dupnul na kuří oko, ale… rozčiloval se takhle někdo kvůli tomu, jak se choval její otec? Její sestra fetuje a balancuje na hraně života – není to důležitější námět na diskusi než to, co se mělo udělat dřív, jestli se měla Charta podepsat, a jak se mělo reagovat na všeliké nabídky komunistické strany?
Jan Balabán (1961-2010) na Měsíci autorského čtení 2009, Foto: David Konečný
Obsahu napomáhá i forma, například líčení Emilova snu, v němž je u soudu probírán případ Lid versus Jan Nedoma – ten trpí syndromem chronické únavy a tak za něj u soudu svědčí Emil, ale v ich-formě, jako by on sám byl svým otcem. Sugestivní scéna.
Balabán zpracovává různá tragikomická témata: prvomájové původy, následné pitky a také to, jak zkolabuje krajský tajemník ÚV KSČ Papula, alkoholik těsně před smrtí – Emilův otec je po hospitalizaci jeho ošetřujícím lékařem. (Zrovna na této scéně lze pěkně doložit, jak hutně a výstižně je poslední Balabánův román napsaný: jako působivý obraz doby.)
Zemřel, ale tak jednoduché to zas nebylo. Sotva totiž důvěrný stranický lékař konstatoval terminální stadium, nastal všeobecný útěk. Ředitel, všichni primáři, ordináři a specialisté, všichni doslova ujeli z nemocnice. A nechali ho tam jen se sestrami a s jedním mladým doktorem, který přišel, nic zlého netuše, na službu. Umírá ti tam Papula, řekl mu primář a zdrhl.
Kateřina pociťuje vinu vůči otci, jelikož nebyla přítomna jeho umírání v nemocnici. V dětství ji nikdo nepředpovídal více než několik roků života, za což mohla kombinace dvou smrtelných nemocí, které u ní propukly současně. Když bojovala o život, byl s ní otec v nemocnici a zdálo se, že nebýt jeho vroucného přání, aby Kateřina žila, umřela by. Tím se mezi nimi vytvořilo opravdu silné pouto. A ona u něj nebyla ve chvíli, kdy umíral, aby mu jeho péči a podporu oplatila…
Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Hans je malíř a fotograf, který vnímá svět svýma uměleckýma očima, cestou do práce (i do přírody) si velmi rád prohlíží ženy, dívky a jejich křivky. Představuje si jejich život, uvažuje, nad čím zrovna přemýšlejí. A vzpomíná.
Editor: Petr Hruška
Jelikož členění jednotlivých kapitol je naznačeno pouze jemnou grafickou linkou, celá kniha vytváří dojem jedné myšlenky, na kterou volně navazují další a další, autor neustále obkružuje ústřední téma románu: smrt.
Záměrné vynechání uvozovek u přímě řeči podporuje dojem jednolitosti textu a rozostřuje hranice mezi přímou řečí, vnitřním monologem a reflexí samotných postav. Jak v ediční poznámce píše Petr Hruška, grafická podoba textu je záměrem autora. Závěrečnému přehlédnutí rukopisu už však Balabán přítomen být nemohl. Bohužel.
Nadějně podzimní román
Kniha Zeptej se táty určitě nadchne příznivce intelektuální četby – třeba i kvůli množství odkazů na jiné autory. V ediční poznámce Hruška navíc cituje Johna Donna, kterého prý Balabán miloval a v posledních letech života citoval velmi často:
Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny: spláchne-li moře hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.
Autor nás nechává nahlédnout na svět vlastníma očima a prožít si nálady a pocity, jež prožívají jeho postavy. Je to román, který se k podzimu hodí, v duších postav je totiž smutek, ale i naděje.
Témata 21. století
A tak si závěrem dovolme ještě drobnou úvahu: Současní spisovatelé netvoří literární skupiny, nesepisují manifesty, neshlukují se okolo jednoho časopisu – a přesto se zdá, že existuje něco jako generační témata. Rodina, v níž spolu lidé sice žijí dohromady, ale vlastně se neznají. Zkušenosti s totalitou a vyrovnání se s ní. Smrt, na níž jako by se v 21. století zapomínalo. Vlastní identita – kdo vlastně (ne)jsem. Hranice a jejich vytváření i rušení. Mezní zkušenost.
Tato témata různě variují nejen u českých autorů (Balabán, Brdečková, Dědeček,…), ale i u autorů zahraničních (Hochgaterrer, Tokarczuková, Zaimoglu,…).
Mohlo by se zdát, že vše už bylo řečeno a že zpracování výše jmenovaných témat už nepřináší nic nového. Ale ty stále nově vznikající příběhy, které se jim věnují, vypovídají spíše o opaku. Poslední román Jana Balabána je toho jasným důkazem.
S přispěním Zuzany Konvičkové.
Název: Zeptej se táty
Autor: Jan Balabán
Počet stran: 192 stran
Obálka: Ivo Kaleta s použitím obrazu Hany Puchové
Rozměry:210 x 140 mm
Vazba: vázaná
Vydal: Host, Brno 2010
Doporučená cena: 229 KčHodnocení: **** (90%)
