2 fotky 
Hana Andronikova, česká spisovatelka, zemřela 20. prosince 2011 ve věku 44 let. Podlehla rakovině prsu – souboj s ní líčila ve své poslední knize Nebe nemá dno.
Hana Andronikova svůj boj s nemocí vyhrála duševně, Zdroj: flickr.com
Odkud Hanu Andronikovou známe, není těžké odhadnout. Ani před tím, než získala literární ceny, nebyla autorka němou tváří v davu. Už v 80. a 90. letech psala poezii a koncem 90. let se začala věnovat próze. Publikovala také časopisecky, například v Revue Labyrint, v Hospodářských novinách, Hostu či Tvaru.
Lilie na hrob statečné spisovatelky, Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz
Hana Andronikova zemřela ve věku 44 let, ale přesto stihla za svůj život vydat tři knihy, jež byly kladně přijaty a oceněny. V poslední knize Nebe nemá dno nelíčila jen svůj boj s rakovinou, také revoltovala proti mentalitě západní kultury. Navzdory duševní síle autorku choroba zdolala. Se smrtí se však vyrovnala už ve svých knihách.
Andronikova se ovšem nevěnovala pouze psaní, příležitostně se živila jako life-coachingová poradkyně či terapeutka. Spolu s režisérkou Janou Svobodovou položily koncept improvizačních divadelních představení (např. představení Tanec přes plot, Pakosti a drabanti a jiné), jejichž originalita spočívala ve spolupráci profesionálních aktérů a žadatelů o azyl v českých uprchlických táborech.
Beletrie netradiční, ceněná
První cenu Magnesia Litera získala Andronikova v roce 2002 v kategorii Objev roku za knižní debut Zvuk slunečních hodin (2001), román z první republiky, jehož postmoderní vypravěčská metodologie nadchla nejenom porotu. Zachycuje zde dramatický příběh inženýra a jeho židovské manželky, kteří se v předvečer druhé světové války vracejí zpět do Čech postarat se o umírající rodiče, ale stávají se oběťmi režimu.
Knihám Andronikove předcházely osobní zkušenosti a studium, Zdroj:wikimedia.org
Méně známým se stal prozaický soubor povídek Srdce na udici (2002). Soubor vyplňují osobní výpovědi charakterově různorodých postav, které se ocitly v životní nerovnováze a jsou nuceni změnit dosavadní postoje. Musí zkrátka najít způsob, jak překonat zvraty ve svých životech.
V roce 2011 získala Andronikova Cenu čtenářů za autobiografickou prózu Nebe nemá dno (2010), kde se v prostředí amazonského pralesa vyrovnala se smrtí otce a se svou chorobou. Andronikova zde revoltuje proti racionalistické a materialistické mentalitě západní kultury, podle níž je lidské tělo nástrojem, který je potřeba opravit. Autorka se rozhoduje nejprve obnovit svou duševní sílu.
Spisovatelský objev v Haně Andronikove otevřel dveře našim úvahám. Do knih víceméně skrytě promítla tragiku osobního typu, ale i nutnost změny a běhu života. Kritika západního myšlení je zajímavá stejně jako autorčina sebeironie vlastního nazírání evropského. Postmoderní literatura je ochuzena o tvorbu této nadané zlínské prozaičky.
