Zemřel Josef Škvorecký. Připomeňte si jeho Legendu Emöke

Legenda Emöke, příběh o lidské šlechetnosti a zkaženosti, údajně jeden z nejsmutnějších textů české literatury. Její autor Josef Škvorecký zemřel v úterý 3. ledna, bylo mu 87 let. Připomeňte si dramatizaci jeho díla, kterou dávali v poetickém divadle Viola.

Melancholie protíná celé představení Zdroj: divadloviola.cz

Pravidelní návštěvníci Violy jsou zvyklí na duchaplné a inteligentní hry. Zpravidla se v nich objevuje menší či větší porce sentimentu většinou namíchaná s nevtíravým humorem. Dramaturgie divadla jde rozhodně správným směrem.

Škvoreckého lyrická novela Legenda Emöke je typickým příkladem nastoleného trendu. Vzhledem ke svému ústřednímu motivu se ale může zdát poměrně složitá ke zdramatizování.

Připomeňte si také absurdní dramata Václava Havla

Legenda Emöke je zasazena do socialismu, který je vděčným (věčným) tématem i u mladých lidí. To jí zaručuje, že se neztratí ani v současnosti. S ohledem na její obecnou komplexnost je vhodná pro všechny diváky od patnácti let výše.

Hlavní problém v dramatizaci této novely mohl nastat v jedné věci, která je ale naprosto zásadní – jak si poradit s převedením dívky Emöke na divadelní jeviště. Hru režíroval a scénář napsal spolu s Adélou Kroupovou, Miloš Horanský.

Emöke mezi šelmami

Už samotné slovíčko legenda v názvu napovídá, že v příběhu se vyskytne něco mytického. Tato myšlenka ale zkraje působí jako pěst na oko vzhledem k prostředí, kde se děj odehrává (rekreační středisko v malebných Čechách za dob tuhého socialismu a nadšeného stranického přisluhovačství). Zdání ale klame.

Magdaléna, nebo Emöke?

Letní intermezzo na rekreaci je o dvou zcela odlišných lidech, kteří si k sobě postupem času nalézají cestu. Slovenská dívka maďarského původu Emöke a pražský redaktor (nedostalo se mu pocty pojmenování).

Emöke má přes svůj relativně mladý věk ve svém životě dost zkrušujících zkušeností. Je jimi velmi zasažena a pozemské principy jsou pro ni podružné. Její svaté vzezření udává právě absence světskosti v její osobnosti. Nelehký život jí za jedinou autoritu stanovil Boha.

Přečtěte si o Havlově absurdním dramatu Odcházení

Naproti tomu redaktor je ryze pragmaticky a chladně uvažující člověk. K Emöke si rozhodně nedrží odstup a nenahlíží na ní jen svrchu, ale někdy sklouzne k jízlivosti a ironii vůči Emöke.

To ale nijak nevyvrací fakt, že je naprosto okouzlen tím ušlechtilým, leč naivním stvořením. Omámí ho právě její jedinečný půvab a prvotní nepřístupnost. Netouží po ní jen jako muž po ženě (i když je to krušná zkouška).

Třetí postavou v dramatu je učitel, redaktorův souputník na pokoji. Ten po Emöke prahne jen tak, jak člověku velí nejživočišnější potřeba. Učitel je vskutku vtipná figurka, ale sentimentální vyznění hry nenarušuje. Výstupy, které patří jeho postavě, pobaví.

Černá s bílou k sobě nejdou

Redaktor se Emöke snaží získávat, ale nejde mu to lehce. Emöke si všímá, že její obdivovatel jí nevnímá jen pohledem lačného vlka, ale snaží se porozumět jejímu postoji a povaze. Ekvivalent jeho snažení se dá přirovnat ke zdolávání osmitisícovky. Vztyčí nakonec vlajku?

Hudbu obstarávají herci

Mohlo by se zdát, že Emöke je jen hloupoučká postava, která se nepochopitelně straní společnosti a pohybuje se jen v těch svých panbůžkářských patrech. Pro bližší seznámení s poselstvím dramatu je důležité chápat tuto oddanost k bohu jako metaforu, která vyjadřuje svrchovanost vůči zkaženému charakteru společnosti a bolest nad lidskou malostí.

Emöke je ztělesněným ideálem něčeho nedosažitelného. Nejen z hlediska uplatňování principu intimního vztahu mezi lidmi, ale sama je personifikací hodnot, s kterými se lidé těžko ztotožní. Redaktor je téměř přesným opakem.

Dva v jednom a libozvučná slovenština jako bonus

Vybírat člověka, který ztvární redaktora, se na první pohled určitě nezdá jako výjimečně náročný úkol, nicméně najít herce, který ztvární redaktora a učitele zároveň, to už musel být kumšt.

Dvojrole se zhostil herec Martin Finger (Cena Alfréda Radoka za mužský herecký výkon za rok 2006). Tento tah se zdá být poněkud nezvyklý, ale během hry zjistíte, že herec v obou rovinách působí naprosto přirozeně, a to i přes protilehlost mužských postav. Skoro by člověk ani nevěřil, že ten novinář intelektuál se může změnit z minuty na minutu v učitele živočicha.

Dívčí role je pak kapitola sama pro sebe. Té se zhostila Magdaléna Borová (členka Národního divadla v Praze). Podává skvělý výkon. S Emöke souzní, žije. Plus patří také krásné slovenštině.

Legenda Emöke neztrácí nic ze svého knižního půvabu

Viola je typická strohostí kulis a celkově jednoduchou scénografií. Ani zde nevybočila. Koneckonců, lyrické náladě hry by neprospěly kulisy, které by se přehnaně snažily navodit klima rekreačního střediska. Takové prostředí by vůči výrazu hry působilo těžkopádně a vytvářelo by nesympatický kontrast (přestože v knize to funguje). Autorem scény je Jaroslav Bönisch.

Jeviště je koncipováno jako růžový sad

Tato koncepce má abstraktní význam. Lze jí chápat jako citlivý doplněk jedinečného mileneckého prostředí. Představením provází klavírní hudba (složena Emilem Viklickým), která ve Viole bývá kulturní vložkou, avšak v Legendě Emöke je většinou přímo vtělena do hry – jako bezprostřední podkres určitých situací.

Velmi zdařilým prvkem je také zesvětšťování Emöke, které je symbolizováno postupným svlékáním určitých částí oděvu – je důležité zmínit, byť někteří budou zklamáni, že tento opakující se akt není předmětem milostné předehry a předzvěstí hříchu, ale opětovného seznamování se s reálnými principy lidskosti. O kostýmy se postarala Ivana Brádková.

Legenda Emöke je hra, která se řadí k velmi silným bodům repertoáru Violy. Nabízí zamyšlení nad lidským údělem a nestálostí rozmarné lidské mysli a jejích zásad. Melancholická povaha dramatu je velmi působivá a rozhodně zaujme.