Zdeněk Troška: O své homosexualitě věděl od pěti let

!Profil režiséra!Nejkontroverznější český režisér, porotce z Talentmanie, charismatický člověk, vlastenec či homosexuál. To je jen pár pojmenování, které můžete v souvislosti s režisérem Troškou slyšet. Kritici si na něm často rádi smlsnou, ale přesto na něj většina lidí nedá dopustit. Kdo je vlastně Zdeněk Troška?

Vždy usměvavý Zdeněk Troška, Zdroj: youtube.com

Zdeněk Troška (*1953) se k filmu dostal – dalo by se říct – náhodou. Nejdříve totiž navštěvoval humanitně zaměřené gymnázium ve Strakonicích, kde ho zaujala francouzština. Začal ji tedy studovat intenzivněji. Jeho pokroků a dobré znalosti jazyka si všiml tamější ředitel gymnázia, který Troškovi nabídl studium ve Francii. A tak se rodák z jihočeské vesnice s názvem Hoštice vydal do světa. Zpět se vrátil o pár let později a to už s maturitou v kapse.

Mladý Troška neuposlechl rady svých babiček, aby se stal učitelem nebo důstojným pánem. Místo toho se vydal do Prahy studovat režii na FAMU. A vyplatilo se.

Ohrožený debut: Bota jménem Melichar

Jakožto čerstvý absolvent režie na FAMU nastoupil Troška do filmového studia Barrandov. Tam musel udělat pět filmů jako obyčejný asistent a v případě dobrého hodnocení mohl pokračovat v dalších pěti snímcích jako asistent režiséra. Až poté následoval post režiséra, tedy vytoužená pracovní pozice.

Jelikož se Troška jevil jako nadějný režisér, byla mu nabídnuta Bota jménem Melichar pro samostatnou režii. Jenomže to byla tak trochu zkouška odvahy, jelikož film odmítlo před Troškou šest (zkušenějších) režisérů. Sedmý režisér v pořadí musel  udělat těžké rozhodnutí. Jistý soudruh ze studia mu totiž naznačil, že pokud si Botu k režírování nevezme, jeho kariéra se na mnoho let zasekne na postu pomocného režiséra. Troška si zvolil a neprohloupil. Se scenáristkou si domluvil drobné změny scénáře a hned mohlo začít natáčení. Filmový debut Zdeňka Trošky byl tedy zachráněn.

Snad každý český občan, ba i občánek, měl možnost zhlédnout nějakou pohádku z dílny režiséra Trošky. Jeho pohádky jsou často spojeny s klasickými motivy, jako jsou nebe a peklo či nadpřirozená moc. U Trošky ale žádné malované kulisy nečekejte, ten se vydává se štábem do terénu, za což mu náleží jedno velké plus. Přiblížil nám tak například hrad Bouzov, kde se točila pohádka O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987).

Princeznu Jasněnku ztvárnila Michaela Kuklová, kterou ostatně vidíme skoro v každém Troškově snímku. Další herci, které si Troška nadmíru oblíbil a jsou tak neodmyslitelně spjati s jeho tvorbou, jsou již zesnulá Helena Růžičková, dále Sabina Laurinová, ale i Yvetta Blanarovičová.

H. Růžičková s Y. Blanarovičovou proměněny k nepoznání, Zdroj: distributor filmu

Další pohádka, kterou se Troška proslavil nejen u nás, ale i za hranicemi, je Princezna ze mlejna s krásnou Andreou Černou v roli Élišky. V této pohádce svým hereckým výkonem nezapomenutelně okouzlila Yvetta Blanarovičová v roli čertíka, který si stejně jako vodník po večerech na Elišku tajně myslel. Výrok jsem malej, ale šikovnej se stal nesmrtelným.

Pokud byste zkoumali Troškovu tvorbu detailněji, naleznete pohádek více. Za zmínku ještě stojí pohádka Z pekla štěstí (1, 2). Nejnověji se můžete vydat do kin na Čertovu nevěstu, která se objeví na plátně českých kin už 28. dubna.

Po horské dráze české filmografie

Námět nejnovějšího přírůstku z Troškova díla se značně podobá tomu z pohádky Z pekla štěstí. Diváka proto může napadnout, že by se režisér také mohl poohlédnout po nápaditějším motivu, než je ten čertovský. Na druhou stranu se kromě okoukané Sabiny Laurinové v pohádce objeví i studenti herectví, a to dokonce v hlavních rolích. Jedná se o Evu Josefíkovou a Václava Šandu.

Pozitivní tedy je, že režisér dává příležitost mladým a talentovaným hercům k tomu, aby se ukázali (filmovému) světu. Příčinou jeho počínání může být i to, že Laurinová (přirozeně) stárne, proto už není tak vhodné obsazovat ji do role princezen.

Žádný režisér nemůže točit jen ty dobré snímky, aspoň ne celou kariéru. Ani ten český. Proto můžeme Troškovy filmy rozdělit na ty lepší a pak na ty, na které už se divák nejspíš podruhé nepodívá.

Reprezentantem první skupiny je jistě trilogie o obyvatelích Hoštic, tedy Slunce, seno, jahody (1983), Slunce, seno a pár facek (1989) a Slunce, seno, erotika (1991). Tyto filmy nám ukazují lidový humor a pravou tvář mnoha obyvatel Česka, kteří se v jednotlivých postavách poznávají. Divácky nejúspěšnější byl díl druhý, který za osm měsíců vidělo více než čtyři miliony lidí.

Není pochyb, že by za tyto ryze lidové příběhy měl Troška být chválen. A to nejen diváky, ale i obyvateli Hoštic. Tato malá jihočeská vesnice se takřka ze dne na den stala výjimečnou a turisty velice vyhledávanou. Do Hoštic jezdí dokonce celé zájezdy. Jak sám režisér říká, jedná se o vesnici o 77 číslech, takže není nijak velká. Oba jeho rodiče odtamtud pocházejí, jeho široká rodina tak tvoří velkou část tamních obyvatel.

Není tajemstvím, že mnoho hoštických obyvatel se podílelo na samotném natáčení. Vedle známých herců, Heleny Růžičkové, Jiřiny Jiráskové a dalších, se tedy ocitli i neherci. Režisér tak odvedl velmi těžkou práci.

Do kategorie druhé, což jsou filmy divácky hodnoceny negativně, spadají kameňáky (Kameňák 1, 2, 3). Myšlenka se jeví jako geniální – vytvořit příběh založený hlavně na vtipech. Realizace ale poněkud pokulhává. Divák je totiž nucen poslouchat vtip za vtipem, což už není vůbec vtipné. Výsledkem tohoto bombardování je celkový laciný dojem. Mnoho kritiků říká, že jde o ostudu české kinematografie.

Správná vesnická atmosféra v trilogii Slunce, seno..., Zdroj: distributor filmu

Troška je známý svou otevřeností a jednáním na rovinu. Kromě toho, že se otevřeně přiznává ke své homosexualitě, vyjádřil například i nesouhlas s výstavbou radaru v Brdech, čímž přišel o několik  finančních zdrojů na natáčení. Sám Troška k této situaci v Šípově Všechnopárty řekl: „Měl jsem točit pohádku, ale nedostal jsem peníze, protože jsem zlobil.“ Jeho upřímnosti využili i tvůrci Talentmanie, kteří ho obsadili do role porotce.

Svou orientaci netají

Věčným tématem – hlavně pro bulvární média – je režisérova sexuální orientace. V rozhovoru pro Týden.cz  se k ní vyjádřil detailněji. Říká, že o své orientaci věděl už od pěti let. Při svém studiu střední školy ve Francii si uvědomil, že nemá cenu homosexualitu skrývat. Francouzi totiž na člověka s jinou orientací nepohlížejí skrze prsty, jak to mají ve zvyku dělat Češi, ale jsou se sebou navzájem smíření. Po návratu do vlasti odhalil Troška, ovlivněn francouzským přístupem k věci, svou orientaci i u nás.

Mnohé jistě překvapí režisérovy názory ohledně homosexuality. Například tvrdí, že odlišnou orientaci je třeba chápat v širších souvislostech. Čtyři procenta, což je číslo, které se dosud uvádělo jako počet homosexuálů v Česku, jsou podle Trošky minulostí. Lidí orientovaných na stejné pohlaví je údajně až 44 procent, pokud ovšem zahrneme do počtů i jedince, kteří (zjednodušeně) někdy v životě měli sex s člověkem stejného pohlaví (věznice, dlouhé plavby po moři, pobyty v horách, bisexuálové a podobně).

Naděje českého filmu: E. Josefíková a V. Šanda v Čertově nevěstě, Zdroj: distributor filmu

Rýpaly by určitě zajímalo, zda Troška někdy herce do svých filmů vybíral na základě toho, jak se mu líbili (herce mužského pohlaví). Na to režisér jasně odpovídá: „Nikdy. Když se ohlédnu zpátky na své filmy, v žádné hlavní roli nevidím nikoho, s kým bych chtěl prožívat vztah.“

Možná si myslíte, že Troškovo místo je a vždy bylo jednoznačně u komediálního žánru. To se ale mýlíte, jeho vzorem při startu kariéry byl mimo jiné Václav Krška, režisér Stříbrného větru, což je přepis stejnojmenného románu velkého českého básníka Fráni Šrámka. Troška se chtěl tedy orientovat uměleckým směrem a zčásti tak učinil. Na scéně Národního divadla v Praze inscenoval Verdiho operu Don Carlos a jako režisér se podílel třeba i na úspěšném muzikálu Hamlet Janka Ledeckého. Troška svou rozmanitou tvorbou, která se sice ne vždy vyvedla do dokonalosti, dokázal, že rozhodně není troškař.