4 fotky 
Noetickou trilogii završil Karel Čapek románem Obyčejný život, který vyšel v roce 1934. Železniční úředník se před smrtí rozhodl sepsat svůj životopis. Životopis obyčejného života. Když se však ohlíží za svým životem, zjišťuje o sobě věci, o kterých do té chvíle neměl ani tušení.
Ilustrační foto, Zdroj: Topzine,cz, Koláž: Marián Luha
Občas všichni míváme pocit, že náš život je obyčejný. Stejně tak je tomu u hlavní postavy tohoto románu. Když onemocní a cítí, že mu nezbývá mnoho času, rozhodne se napsat svůj životopis. Při sepisování a vzpomínání však najednou zjistí, že jeho život byl jiný, než si dosud myslel. Opravdu jsou naše životy obyčejné? Právě tato kniha nám může i o nás samých cosi napovědět.
Životopis místo testamentu
Děj, který se odehrává převážně v nitru hlavního hrdiny, je ohraničen rozhovorem lékaře a starého pana Popela, kterému lékař sděluje, že „ten hodný člověk“ zemřel a zapůjčuje mu životopis, který sepsal, než skonal. Poté se ocitáme právě na stránkách onoho životopisu. Hlavním hrdinou románu je bezejmenný železniční úředník. Má pocit, že žije zcela obyčejný, šťastný život. Jednoho dne však přišel „strašně silný a jistý pocit smrti“. Rozhodl se tedy, že dá vše do pořádku, neboť tomu byl zvyklý vždy, když například měnil své pracoviště – uklidit stůl, srovnat listiny apod. To samé chce tedy udělat i ve chvíli, kdy odchází navždy. Když bylo vše připravené, napadlo ho sepsat svůj životopis – životopis obyčejného života.
Ilustrační foto, Zdroj: Topzine,cz, Koláž: Marián Luha
Ve svých vzpomínkách na jednotlivé etapy svého života však zjišťuje, že je v něm mnoho okamžiků a činů, které jakýmsi způsobem nezapadají do formy osobnosti, za jakou se pokládal. Odhaluje v sobě například básníka, romantika, hypochondra, odbojářského hrdinu nebo ctižádostivce. Zkrátka, jako kdyby v něm samém byl celý zástup osobností. Podotýká také, že by tento zástup mohl být i větší, neboť člověk nevyužívá všechny své možnosti. Právě s poznáním, jak člověk sám má blízko k ostatním, když je v něm několik jiných a jak si jsou vlastně všichni lidé tímto blízcí, náš hrdina umírá. Když pan Popel dočetl životopis, nese jej vrátit lékaři. Doktor mu sdělí, že tomu hodnému, spořádanému člověku vyměnil na zahrádce ostrožky. „Aby po něm zůstalo všecko v pořádku“.
Poznání obyčejného života
Poznávání v tomto případě vyplývá právě z mnohosti, která je v nás ukryta a která nás vede k toleranci, porozumění a lásce k ostatním. Důkladné poznání sebe sama nám napomáhá chápat. Ve slovech o vzájemném bratrství, poznávání a možnostech, které se člověku nabízejí, je poetický způsob, jak autor vyjadřuje myšlenky o svobodě člověka, demokracii a humanismu. „Poznáváme svět skrze to, co jsme sami, a poznávajíce svět objevujeme sebe samotné“ Karel Čapek.
Obyčejný hrdina Karel Čapek
V hlavní postavě tohoto románu, bezejmenném železničním úředníkovi, můžeme nalézt mnoho shodných rysů s životem autorovým, zvláště pak zážitky z jeho dětství. Obdiv k silnému tatínkovi, milující matku bojící se o jeho zdraví, „tichého a pilného žáčka“, který je vůči svým vrstevníkům fyzicky slabší a v neposlední řadě chlapce z malého města, kterého poslali studovat na gymnázium.
Román Obyčejný život je z noetické trilogie mým nejoblíbenějším. Těžko říci proč. Možná proto, že je to krásné čtení plné vzpomínek, úvah, velkých myšlenek a zdánlivě obyčejného života. Anebo zkrátka proto, že jsem v některých těch mnohostech hlavního hrdiny našla také sama sebe.
„V mém životě se nestalo nic mimořádného a dramatického; mám-li nač vzpomínat, tedy jen na klidný, samozřejmý, skoro mechanický průběh dnů a let až po konečný bod, který je přede mnou a který bude, doufám, stejně málo dramatický jako to ostatní. Musím říci, že při pohledu nazpět nalézám přímo zalíbení v té přímočaré a jasné cestě, která je za mnou; má to svou krásu jako dobrá a rovná silnice, na níž nelze zabloudit. Jsem skoro hrd na to, že je to taková správná a pohodlná cesta; mohu ji obsáhnout jediným pohledem až po dětství a znovu se potěšit její zřetelností. Jaký krásný, obyčejný a nezajímavý život! Nikde žádné dobrodružství, žádný boj, nikde nic výjimečného nebo tragického. Je to tak pěkný a dokonce silný pohled jako na správně běžící stroj. Zastaví se, aniž zahrkal; nic nebude skřípět, doběhne tiše a odevzdaně. Tak to má být.“
