Románová prvotina Franze Werfela s názvem Sjezd abiturientů u nás mohla vyjít až v roce 1958, tedy po třiceti letech od svého vzniku. Hluboký myšlenkový obsah této knihy dal vzniknout mnoha jejím variacím. Za zmínku stojí například stejnojmenný film Viktora Polesného s Jiřím Lábusem a Jiřím Schmitzerem v hlavních rolích (1999).
Ilustrační foto, Zdroj: Barbora Bednaříková, Topzine.cz
Franz Werfel patří do okruhu pražských německy píšících autorů. Narodil se v Praze, zde prožil i svá studijní léta. Jako student nikterak nevynikal, často střídal školy, učení ho nebavilo. Nejraději se pohyboval ve společnosti německých literátů. Proto maturitu složil s velkými obtížemi. Krátce poté však debutoval sbírkou svých expresionických básní, která vzbudila velký ohlas a Werfel byl oslavován jako jeden ze zakladatelů německého expresionismu. Částečně ve školních lavicích se odehrává i děj jeho slavné novely Sjezd abiturientů.
Slavný záškolák
Děj knihy se odehrává v Rakousku ve dvacátých letech. Hlavní postavou této novely je vyšetřující soudce Sebastian. Tomu je jednoho dne předveden k výslechu muž podezřelý z vraždy prostitutky. Sebastian v něm poznává svého bývalého spolužáka z gymnázia Franze Adlera. Večer téhož dne je Sebastian pozván na sraz bývalých spolužáků. Po něm se ocitá ve stavu na pomezí snu a reality. V tomto chorobném stavu se mu před očima promítají chvíle prožité se svými spolužáky, zejména pak s Adlerem.
Ilustrační foto, Zdroj: Barbora Bednaříková, Topzine.cz
K tomuto tichému, uzavřenému chlapci ostatní spolužáci vzhlíží s úctou a pokorou. Vidí v něm „vyšší“ bytost. Adlerovu autoritu se však pokusí potupit nový spolužák Sebastian. Ten žárlí na Adlerovu duchovní nadřazenost a přirozenou inteligenci a není schopen ho obdivovat jako ostatní spolužáci. Pomocí lží a intrik se Adlera snaží ponížit. Sebastianovy zlomyslnosti vůči němu gradují. Po každém takovém výstupu je však Sebastian zasáhnut a znechucen sám sebou, není však schopen omluvy ani od své zničující zlomyslnosti opustit, protože cítí, že i přes svá nesčetná vítězství jej Adler převyšuje svou skromností a morálkou.
Možná, jak jsem byl celý plný pocitu vítězství, vykonal jsem toho odpoledne až příliš mnoho dobrého. Adler byl pořád nevzrušený. Když jsme se vraceli – šli jsme týmiž ulicemi, podél týchž domů, kudy i dnes chodím den co den k soudu -, byli jsme spolu sami. Pořád ještě jsem fanaticky vymýšlel nové a nové podrobnosti našeho spolku, jako první dílo k předvádění jsem navrhoval „Loupežníky“ a dokonce jsem stanovil i obsazení jednotlivých rolí, přičemž sobě jsem vyhradil Franze Moora. Vtom se Adler zastavil. Byl špinavě šedivý zimní večer. Adler měl na sobě tenký kabát a zřejmě mu bylo hodně zima. V obličeji byl bledý. Možná ani neuvažoval o tom, co říká. Napřímil se v celé své výši: Co vlastně chceš? Tolik místa ti vůbec nepřísluší. Buď rád, že se toho všeho můžeš zúčastnit, a počkej, jaká role se ti přidělí. Takto vůdce odkázal do příslušných mezí opovážlivost poddaného, který si troufl příliš se přiblížit jeho majestátu. A přesto to, co Adler řekl, byla jeho vina, ba víc, to byl jeho osud, protože to ve mně odpoutalo ďábla z řetězu. Vypadá to jako nesmysl, ale já to tuším, ba tohle tušení mě až pálí bodavými plameny; kdyby nebyl Adler vyslovil tuhletu jedinou větu, nebyl by dneska stanul přede mnou jako ztroskotanec.
V knize se střídají dvě časová pásma – první se odehrává v přítomnosti, kdy je k výslechu předveden domnělý spolužák Adler. Ve druhém pásmu Sebastian vzpomíná na školní léta. Novela končí opětovným návratem do přítomnosti (kruh se uzavírá), kde soudce Sebastian zužovaný vinou prosí o odpuštění domnělého Adlera. Sám však ví, že odpuštění není možné a konfrontuje své soudcovské postavení s pocitem vlastní viny. Má právo někoho soudit?
Motiv viny a odpovědnosti
Spolu s časem se mění i úhly pohledu. V přítomnosti děj komentuje vševědoucí vypravěč, který vstupuje do děje různými úvahovými pasážemi, někdy má až ironický nadhled, např. při popisu různých trapných nedopatření a vlastností bývalých spolužáků a kantorů. Minulost je nazírána očima hlavního hrdiny. Retrospektivní vyprávění je proloženo úvahovými pasážemi nebo pasážemi ze slohových výtvorů výtvorů studentů, které vedou nenásilný dialog s hlavní vyprávěcí linií.
Ilustrační foto, Zdroj: Barbora Bednaříková, Topzine.cz
Autor se snaží o autentičnost. Žáci gymnázia hovoří svým slangem. Jazyk kantorů je obohacen o citace z římských klasiků. Naproti tomu jazyk vypravěče je plný básnických obrazů, metafor a metonymií.
Má člověk právo svobodného jednání?
Dalo by se říct, že novela je částečně autobiografická. Hojně se v ní promítají místa a postavy ze skutečného autorova života. Třídní učitel Kio je profesor Kyjovský z Gymnázia ve Štěpánské, které Werfel navštěvoval, spolužák Schulhof je Werfelův přítel Ernst Deutsch. Společné návštěvy nevěstince a pořádání duchovních seancí čerpají rovněž z Werfelova skutečného prožitku.
Jaké je však skutečné poslání této novely? Podle mě je hlavní myšlenkou problematika svobody lidského jednání. V knize jsou hrdinové postaveni před řadu mezních situací, ve kterých by měli poznat, jací doopravdy jsou. Je ale volba, ke které se uchýlí hlavní hrdina skutečně svobodná nebo se jedinec ocitá ve vleku okolností, které nemůže ovlivnit?
Neříkej, Adlere, že jsme tenkrát byli děti! Tohle neuznávám. Ani to, co usmrtí dítě, už neobživne. Pětadvacet let, to není nic. Čas, to není nic! Já si tohle prožil až do hloubi duše. Ne, nic ti nepředstírám. Samozřejmě jsem na to pořád nemyslel, ale vědom, Adlere, vědom jsem si toho pořád byl. A že se zase vrátíš, toho jsem si byl taky vědom, hned od toho dne. Ach, jak já se toho bál! Tenkrát přece od tebe přišel dopis. Nečetl jsem ho a roztrhal. Byl jsem bez sebe blahem, když umřela tvoje matka, protože to už po tobě nezbyla ve městě ani stopa. Víš, že jsem celých dvacet let nikam nejel, protože jsem měl strach, že tě někde ve světě potkám… Já vím, co chceš říct, znám všechny tvoje námitky. Vina? Co to je? Svoje tělo, svou krev, svůj mozek, svoje předky jsme jen převzali. Protože nemůžeme hníst svůj osud, jak bychom mohli mít vinu na osudu jiných? Dobrá, dobrá! Já to znám. Kdybych tě nebyl vypudil, byl bys to udělal ty sám nebo později někdo jiný. Dobrá! Muselo se to tak stát. Jenže co je mi to platné, když jsem ti zničil život? Doznávám, ať už jsi udělal cokoliv, můžu za to já, jenom já.
S problémem svobody lidského jednání souvisí i další důležitý motiv knihy a tím je vina a odpovědnost jedince za vlastní osud. Sebastian říká, že přeci není možné, aby mohl zničit život svého spolužáka, protože každý jedinec je odpovědný pouze za své činy a vždy má možnost volby. Je tedy problém Adlera, že se Sebastianovi nebránil. A zde se opět dostáváme k oné otázce, je-li skutečně daná volba svobodná a tedy je-li člověk opravdu sám zodpovědný za své činy, a tím se kruh uzavírá. Podobně jako v Kafkově díle se i v knize tohoto pražského německy píšícího autora vyskytuje motiv ztráty humanity a neschopnost nalézt cestu z tohoto bludného kruhu.
