Jedním z lákadel festivalu Tanec Praha 2011 byl německý soubor Rootlessroot Company. Představil se hned v úvodu festivalu svojí novou choreografií Eyes in the Colors of the Rain. Inscenace je inspirována básní Williama Blakea Noc a textem Zjevení sv. Jana o apokalypse světa.
Naturalisticky pojaté představení souboru s velikým renomé Rootlessroot Company ohromilo diváky v Divadle Ponec Zdroj: rootlessroot.com
Již třiadvacátý ročník Tance Praha je výjimečný svým bohatým programem a délkou trvání. Probíhá ve dnech 6.–27. června, i když mnoho akcí proběhlo v rámci festivalu již v květnu. Jeho prezentace probíhá především na prknech Divadla Ponec.
Zahájení patřilo dánskému souboru Granhøj Dans. Uvedl dva vizuálně taneční koncerty, ve kterých hrála významnou roli hudba Gustava Mahlera a Leonarda Cohena. Předávali se zde i ceny pro nejlepšího tanečníka, tanečnici a inscenaci. Vrcholem pak bude představení Sutra, které se stalo i tahounem festivalu a motivem na propagačních plakátech. Na tuto hru se festival přesouvá do Hudebního Divadla Karlín.
Divák může zapomenout na starosti a nechá se unášet proudem emocí na jevišti
Festival je již v plném proudu a jedním z představení, které jsme mohli zhlédnout je Eyes in the Colors of the Rain souboru Rootlessroot Company, který byl založen v roce 2001 německo-slovenskou dvojicí Lindou Kapetaneou a Jozefem Fručkem. Alternativní inscenace se vymyká mainstreamu naší hudebně-dramatické scény zcela určitě. Odhoďme ale potřebu všemu jasně rozumět, aniž bychom se museli víc namáhat přemýšlením, a ponořme se do symbolů, které v každém z nás mohou vyvolávat rozdílné emoce.
Dramatický tanec má tu výhodu, že používá minimum slov. Slova jsou jako klece, do kterých se zamyká přesný smysl sdělovaného. Vyjádření tancem, mimikou, pohybem, dotykem, očním kontaktem, zkrátka všemi nonverbálními složkami komunikace můžeme leckdy vyjádřit emoci, nebo dokonce životní postoj mnohem lépe, než kdybychom museli hledat vhodná slova pro definice.
V představení Eyes in the Colors of the Rain se mladým hercům-tanečníkům povedlo to, čeho svým vyjádřením chtěli docílit. Divák byl konsternován, během hodiny mu hlavou prolétlo nesčetně myšlenek, přehodnotil své názory na společnost a hlavně na dobu, ve které žije. Bylo mu vše sdělováno s takovou naléhavostí, že se nutně chtěl soustředit, aby mu neunikl ani náznak myšlenky, ani jeden kousek puzzle, který by nutně chyběl do konečné skládačky.
To je hlavní paradox, kterého jsem si všimla. Celou dobu jsem měla pocit, že se přede mnou odehrává kompaktní příběh, jenže jednostranný výklad tvůrci popírají. Jak je teď u alternativců zvykem, řeknou, že každý si v tom najde něco svého, vlastní interpretaci. Možná jiný divák odcházel s jinou interpretací než já, ale jelikož herectví umělců bylo tak opravdové, plné konkrétních emocí, nemohu se ubránit dojmu, že všechny věci, které se na jevišti děly, měly jasný smysl, jasnou kontinuitu.
Jozef Fruček, jeden z choreografů: „Predstavenie sa skladá z 3 propozícií. Jedna bojuje o to, že predstavenie je inšpirovane básňou W. Blakea Night, druhá propozícia je o tom, že predstavenie je o Apokalipse Jána a tretia propozícia navrhuje toto predstavenie je o mne. No a tieto 3 rôzne názory performerov sa v predstavení stretávajú, prelínajú a bijú sa o svoj život a miesto na javisku. Kto prišiel s týmto nápadom? Nikto, nápady k nám chodia samé, ale odkiaľ neviem, my ich len odchytávame.“
Performace začíná na skoro holém jevišti, postupně přicházejí tři herci, aby se zabrali do svých na první pohled malicherných činností. Avšak už z těchto gest můžeme vyčíst charaktery postav. Nejvyšší mladík v černém formuje kouli tak dlouho, dokud není dokonalá, používá sílu a vytrvalost, stejně tak posléze jedná ve vztahu k lidem. Druhý muž vyznačuje lepicí páskou na zem čtverce, vytváří si přesné tvary, které mu suplují jistotu, která mu v životě schází. Dívka přichází se zlatou šustivou clonou. Má asi symbolizovat zeď, za kterou dívka vězí. V dalším průběhu je její postava sklíčená, submisivní, bez životní jistoty.
V průběhu hry se střídají různé motivy jako například boj, agresivní tanec, čtení básně. Zvrat nastává v okamžiku, kdy postava Surovec spoutá druhého muže a hlavu mu obalí do modelářské hlíny. Potom bezvládné tělo vytáhne a pověsí na hák. Symbolický akt vraždy pak visí nade všemi.
Silná závěrečná scéna zobrazuje absurditu života
Dojem zkázy rozbíjí hysterický smích všech zúčastněných, divák má pocit, že vše byla jen hra, mladí se opili a teď si někde na chalupě dělají nevkusnou legraci. Jenže legrace přerostla v nebezpečnou hru. Závěrečná scéna, kdy pukají sádrové balonky jako symbol pomíjivosti a nestálosti štěstí, je vyvrcholením absurdní, avšak natolik silné situace, která by mohla předcházet reálným tragickým událostem. Hra přerostla v boj o život, navenek se dostávají temné lidské stránky a vypluly už tak na povrch, že je nelze přehlédnout a zapomenout.
Vztek, násilí, závislost na druhém, opovržení, odcizení, apatie, popření sebe sama – to jsou motivy, které z této hry dělají velmi sugestivní výpověď o dnešní době. I když bychom o těchto problémech mohli mluvit v souvislosti s minulostí a násilnými politickými režimy, cítíme, že jsou přítomny i v dnešní době. V době, kdy chodíme kolem neštěstí druhých a otáčíme se zády.
Představení nejen ve mně (podle reakce publika) zanechalo hluboký zážitek. Mohli za to především výborní herci a tanečníci Linda Kapetanea, Jozef Fruček, Giorgos Frintzilas, dále skvěle propracovaná scéna a rekvizity, ale také velmi sugestivní hudba, která představení provázela. Dávám v hodnocení plný počet hvězdiček, protože je to přímo vzor alternativního vyjádření. Ale protože je to alterna, u každého diváka může být zážitek úplně jiný. Za pokus to ale stojí.
Eyes in the Color of the Rain
Soubor: Rootlessroot Company
Divadlo Ponec
Koncept, choreografie: Linda Kapetanea, Jozef Fruček
Interpretace: Linda Kapetanea, Jozef Fruček, Giorgos Frintzilas
Hodnocení: 5*****
