4 fotky 
Pověst hudebního otce Amélie z Montmartru se ho ne a ne pustit. Francouzský multiinstrumentalista Yann Tiersen se z jejího vlivu snaží vymanit více než deset let. Vrcholem tohoto snažení bylo jeho čistokrevně rockové vystoupení na Colours of Ostrava 2011.
Fuck me, fuck me, fuck me!, Foto: Martin Chochola, Topzine.cz
Tiersen svou aktivní hudební kariéru zahájil v roce 1995, kdy komponoval hudbu pro krátké filmy a divadelní hry. V témže roce také definitivně prorazil s deskou La Valse des Monstres. Následující alba sklízela jak kritické, tak fanouškovské pozitivní ohlasy. Rychlý vzestup vyvrcholil hudebním podkresem pro filmový hit Amélie z Montmartru, v němž využil i několik svých dříve vydaných skladeb.
Čtěte více k poslednímu dni Colours: Nick Cave a jeho Grinderman tak akorát řvou. Ale řekli jsme prdel!
Celosvětový úspěch s sebou nesl také několik úskalí. Multižánrového Tiersena si širší publikum zaškatulkovalo jako uvolněného a optimistického hudebníka, který tvoří pouze ve stylu Amélie. V posledních letech se na každém svém albu snaží přicházet s novými prvky, které jeho hudbu posouvají do rockovějších a řádně drsnějších vod. A přesně v tomto duchu se neslo také jeho strhující vystoupení v závěru letošního ročníku Colours of Ostrava.
Foto: Martin Chochola, Topzine.cz
Bez zbytečného zdržování nakráčel Tiersen v doprovodu své kapely na hlavní pódium a spustil hodinovou exkurzi do svého rockového já. Svižná Amy následovaná titulní skladbou jeho posledního alba Dust Lane překvapily originální instrumentací, jež byla na hony vzdálená studiovým verzím. Ubralo se na uhlazenosti a prostor dostaly agresivnější kytary a také celá řada industriálních elektronických ploch.
Fuck Me Mr. Tiersen
Třetím kouskem pak byla nejstarší skladba celého setlistu, variace pro sólové housle s názvem Sur le Fil. Jemné elektronické vlnění v pozadí dodalo už tak strhující skladbě skvělou hloubku a Tiersen si za ni vysloužil možná největší ovace z celého vystoupení. A jak už je u Sur le Fil zvykem, rozdrásal při ní smyčec.
Po dávce adrenalinu následovalo uklidnění v podobě skladby Ashes. Tu ale téměř do poloviny neměl možnost poznat ani zarytý fanoušek Tiersena. Dvě minuty trvající úvod byl totiž spíše improvizací a s původní verzí neměl nic společného. S nástupem vokálu se ale vrátila do studiových kolejí a byla přesně tou správnou melancholickou baladou.
V závěsu za Ashes Tiersen prohodil směrem k publiku, že následovat bude milostná píseň. A tou písní byla uvolněná Fuck Me. Zde se poprvé a naposled během celého koncertu zdržel jakýchkoli úprav a závěrečná balada z Dust Lane tak zněla ve všem známé podobě.
Pivní sprcha z Francie
Na závěr oblažila uši posluchačů dosud neslyšená skladba Another Shot z chystaného alba Skyline. Ta naznačila, že Tiersen bude i nadále pokračovat v započaté žánrové cestě. Prostým thank you se rozloučil a odebral do zákulisí. Rozjeté publikum si ale vyžádalo přídavek.
Multiinstrumentalista v akci, Foto: Martin Chochola, Topzine.cz
Tím byl téměř jedenáctiminutový monolit, který se pohyboval napříč žánry od poklidné balady až k téměř metalovému závěru. Tiersen si v transu ještě stačil polít ruku pivem a následně z posledních sil poděkovat skvělému obecenstvu. Vrchol letošních Colours of Ostrava tak přišel již před veleváženým Nickem Cavem.
Záhadou pro mne zůstává, kde bere Tiersen tolik energie pro více než hodinové vystoupení. Pouhých pár hodin před koncertem poskytl serveru Topzine.cz exkluzivní rozhovor, na který se můžete těšit v následujících dnech, a vypadal při něm jako na hranici kolapsu. Na jeho show to ale nebylo vůbec znát, za což si zaslouží smeknutí klobouku a poklonu až k zemi.
