2 fotky 
Sám o sobě se vyjadřuje jako o buránkovi a ve svých textech nechodí moc daleko pro peprné výrazy. Xavier Baumaxa, hudebník a básník, který čerpá inspiraci u čerpacích pump a skládá na záchodě, nám odpověděl na několik otázek.
Hudební začátky jste si odbyl jako punker, před nedávnem jste absolvoval miniturné s SPS – pořád Vás to k punku táhne? Proslavil jste se jako kytarista – písničkář, to pro spoustu lidí automaticky evokuje hlavně folk.
Punk je čistý ve své přímočarosti, přičemž je jasné, že spousta punkových muzikantů na svůj nástroj moc neumí. To však není pravidlem! V případě kluků z SPS, tedy Růži a Skleníka, jsem za nimi po prvním společném hraní přišel a s trochou nadsázky jim řekl: „Kluci, nevadí, že neumíte na nic hrát, stačí, když jste legendy, lidi přijdou!“ Ani já nejsem bůhvíjaký hráč, ačkoliv někteří laici si myslí, že na kytaru hraji obstojně. Některé recenze třeba tvrdí: Baumaxa – hlasový ekvilibrista a excelentní hráč na kytaru; tomu se směju.
Některé z Vašich písniček jsou, řekněme, trochu vulgární, třeba Pan Farář. Je to záměr? Snažíte se provokovat, nebo Vám to jde přirozeně tzv. od huby?
Jde mi to přirozeně od úst, dost často kleju, kleji. Poslední dobou si musím dávat pozor, synek to začíná odchytávat, takže když pak přijde a opakuje: „Pičí, pičí!“ tak mu říkám: „Ano, Prokope, pití!“ Myslím si však, že mám právo užívat vulgarismy v textech, když vím, jak se věci řeknou spisovně. Pokud bych byl jenom lopata, jejíž jedinou devízou, neřku-li devízem, by bylo plivat sprostá slova, aniž bych věděl, kterak promluvit v úzkoprsé decentní společnosti a neurazit, byla by to jiná. Ale takhle? Baví mě klít!
Kde čerpáte inspiraci? Svoje písničky prý skládáte třeba i na záchodě.
Inspiraci čerpám u čerpacích stanic a v plzeňském Inspiralu, tedy ve spirále. Je to pěkně nákladný koníček, jen ty pumpy mě pumpnou za rok tak o sto litrů! Mohl bych se s klidem ucházet o Benzinovu trofej, ale ještě ty soutěže nemám vychytané.
Je některá z Vašich písniček ta nej? Řekněme nejoblíbenější nebo třeba ta, na kterou jste nejvíc hrdý?
To se nedá takhle zjednodušit. S odstupem času mne nejvíc baví třeba Pošumaví, Na druhé straně plotu, Sigur Rós nebo Umělci, tedy nutelloidně táhlé melodie s vytříbeným textem. Nejvíce hrdý jsem pak na píseň Utři si tu prdel sama, nebo ti jí utřu já!, jež pojednává o pracovníkovi v léčebně LDN a chystáme ji s Hněddými smyčci na další album.
Xavier v Rock Café, Zdroj: archiv X. B.
Už nějakou dobu spolupracujete s Em Rudenkem jako básnické duo. Cítíte se být více básníkem, nebo hudebníkem?
Vzhledem k tomu, že si texty i muziku dělám sám, tak to ani moc oddělit nejde. To by šlo v případě, že bych třeba zhudebňoval něčí texty, či psal někomu muziku, ale to v zásadě nečiním, takže tento dotaz je v mém případě nadbytečný.
Vaše tvorba někdy snese srovnání třeba i s Krchovským – máte rád tento typ undergroundové poezie?
Mám doma od mého libereckého přítele Krchovského sebrané básně a nedávno jsem jimi pročítal. Vydržel jsem to nějakých 50 až 70 básní, to znamená, alespoň dle mého vkusu, že jde o poezii dobrou. Myslím, že Krchovský má tak každou pátou báseň zajímavou. Pozor, to není hana, to je velké číslo! U Rudenka se dostávám dokonce přes třicet procent kvalitní poezie, to značí pouze zhruba dvě třetiny odpadu, což z mého pohledu hraničí s genialitou! Nedělejme si však iluze, každý má svá oblíbená slůvka, Nebřenský má vějíř, trám a pražce, Krchovský zase slova sám, tma, já a zrcadlo. Zrovna včera jsem si z toho dělal prdel: Krchovský stojí před zrcadlem, jež jej zrcadlí v celé jeho kráse, a v ruce má vypínač. Zhasne a deklamuje: „Sááám! Tma!“ Pak rozsvítí a opět deklamuje: „Zrcadlo! Jááá!“ To mi přijde fajnově ulítlý.
Nedávno jste vydal album Coveranto, kde hrajete své písně s Hněddými smyčci, smyčcovým orchestrem. Lákají Vás takovéto hudební experimenty? Můžeme se v budoucnu těšit na nějaké další?
Rád bych podotkl, že v případě Hněddých smyčců nejde o experiment, ale o oboustrannou hlubokou náklonnost. Ta vyvěrá a pramení z podobného světonázoru, přístupu k muzice, plzeňskému pivíčku a k mazání si partitury zhruba stejně tlustou, hutnou, táhlou vrstvou nutelly, která během jednotlivých taktů rytmicky ukapává muzikantům pod nohy, až po nich na konci koncertu zbude na prknech, co znamenají muziku, šest středně velkých hnědých loužiček.
Baví Vás více vystupovat na festivalových pódiích nebo řekněme na větších koncertech pro více lidí, nebo raději hrajete v malých klubech, kde máte přece jen větší možnost kontaktu s publikem?
To je otázka, jež byla položená už stokrát. Pojďme se jí ale postavit, vyjděme jí v ústrety: festivaly jsou lépe honorovány, daní za to je často nesourodá dramaturgie, hlučící publikum, nedostatek času na zvukovou zkoušku a teplé plechovkáče v backstagi. Klubové koncerty pro mne mají stále nepopiratelně větší kouzlo, ačkoliv se z většího obecenstva také neposeru.
Pracujete na nějakých nových písničkách?
Nechávám to plynout. Fascinuje mě, jak někteří umělci třeba tvrdí, že pracují na novém materiálu, nebo tvrdě dřou ve studiu. Poslal bych je do továrny k pásu, tam by si mohli utřídit myšlenky! Prostě naslouchám múze, ona jednou za čas, někdy kratší, někdy delší, vyšle signál, který skrze mne (jakožto prostředníka) dá vzniknout textu. Ten si pak sám svým rytmem řekne o melodii a je hotovo. Do studia přicházím připraven. Zřídkakdy jsou k mání sponzorské peníze, takže ve studiu již na nějakou dřinu není pro samou zábavu čas. Jen předám, s čím jsem přišel, mikrofonům a opět odcházím levitovat.
Řekl byste, že jste celebrita? Nebo se cítíte být spíš undergroundovým umělcem?
Celebritou ve smyslu vztahu k bulváru může být každý, o koho bulvár projeví zájem a kdo si jej pustí k tělu. To není můj styl.
Slyšel jsem, že třeba Xindla X nemáte moc v lásce. Prozradíte proč?
Spekulace na toto téma bych přenechal bulváru, ale to vy nejste. Nebo ano?
Xavier Baumaxa (1973) hraje od jedenácti let na kytaru. Během mládí prošel několika kapelami od folku po punk. Od 27 let vystupuje v básnické dvojici s Em Rudenkem, prosadili se verši z cyklů Města, Sex, Muž a žena po dvaceti letech, Američka a také básněmi Alfreda Strejčka z básnické sbírky Vomrdám ti prdel! Od 29 let vystupuje sólově s kytarou, spolupracoval například s Evou Pilarovou, Miroslavem Moravcem, Lenkou Dusilovou či Danem Bártou.
