William Styron: Sophiina volba. Lze bez následků učinit jedno z nejhrůznějších rozhodnutí?

Nejznámější a nejoceňovanější dílo Williama Styrona, psychologický román Sophiina volba (1979), klade množství závažných otázek a soustřeďuje se na nejtěžší situace v lidském životě. Tematicky navazuje na F. M. Dostojevského. Víte, jaký motiv tvoří základ této rozsáhlé americké prózy?

Styron ve svých prózách pokračoval v myšlenkách ruského spisovatele Dostojevského v tom smyslu, že rozvíjel jeho stěžejní otázku viny a trestu. V případě Sophiiny volby se jedná o výčitky a sebeobviňování matky ze smrti vlastních dětí v prostředí koncentračního tábora. Zmapování psychiky člověka na pokraji šílenství dotvořují děsivé obrazy z doby holocaustu a druhé světové války vůbec.

William Clark Styron (1925–2006) měl od útlého dětství díky matce vřelý vztah k hudbě a ještě jako mladík se zúčastnil druhé světové války (byl nasazen v Tichomoří). Teprve po skončení celosvětového konfliktu odešel na univerzitu a po absolvování se živil určitou dobu jako redaktor, později se soustředil pouze na spisovatelskou činnost. Ve stáří Styrona trápily nervová nestabilita a deprese, únikem z nich mu bylo právě psaní. Takovým způsobem vznikla zpověď Viditelná temnota.

Z formálního hlediska si můžeme všimnout několika dějových linií, nechronologicky uchopené časové roviny, většího množství postav, které procházejí prudkým vývojem, ale také vstupování vypravěče Stinga do děje. Román už tak náročný pro složitou větnou kompozici je více zkomplikován prolínáním několika linií. Hlavní časovou a prostorovou osu představuje soudobý Brooklyn, kam se přistěhuje Stingo a kde se setkává a přátelí se Sophií a Nathanem. Sophie se ale průběžně vrací v čase a vypráví o svých zážitcích z Osvětimi.

Část děje románu se odehrává v americkém Brooklynu

Sophiina volba se vyznačuje také tematickou pestrostí. Základní pilíř děje tvoří hloubkově zakotvené existenční otázky života a smrti, viny a odpovědnosti za své jednání, smíření se s traumatickou minulostí a dřívějšími rozhodnutími. Povrchově dominují vztahové peripetie mezi postavami, objevuje se chronická žárlivost Nathana, hádky a fyzické násilí, jež se kontrastně střídá se štěstím a harmonií. Vedlejší dějovou linií jsou Stingovy pokusy o sepsání úspěšného románu a jeho nezdary v intimní oblasti.

Tragický osud jako inspirace

Příběh začíná v roce 1947 v americkém Brooklynu, kam se přistěhuje mladík Stingo, jenž se snaží najít inspiraci pro svůj první román. Tou se mu stane životní příběh mladé Polky Sophie, do níž se Stingo nešťastně zamiluje. Sophie se schází s Nathanem, jejich vztah je ale velmi nevyrovnaný a provází ho dramatické zvraty. Retrospektivně se vrací do minulosti a vypráví Stingovi o svém dětství i dospělosti, pobytu v Osvětimi a až s hrůznými detaily přibližuje nelidskost, která tam vládla.

Sophie se vrací do minulosti svými příběhy z Osvětimi, Zdroj: wikimedia.org

Stingo se časem dozvídá o Nathanově nemoci, zjistí, že trpí schizofrenií a depresemi, navíc bere drogy a není ani uznávaným vědcem, ale jen pomocnou silou v knihovně. Sophie stále žije v iluzi a Stingo váhá, jak by jí měl vše osvětlit. Po dalším Nathanově násilnickém chování odjíždí Sophie se Stingem na farmu, kde se intimně sbližují. Druhý den Sophie odjíždí tajně zpět k Nathanovi, s nímž spáchá sebevraždu. Oba v ní vidí jediné východisko z depresí a neustálého pocitu viny za minulost.

Nejtěžší otázka pro každou matku

Nejsilnější částí knihy je vyprávění o volbě, již musela v Osvětimi učinit. Při selekci se musela rozhodnout, které ze svých dvou dětí pošle do plynové komory a kterému dá šanci žít. Tímto způsobem se vzdala menší dcerky Evy, přičemž starší Jan byl poslán na práce do dětského tábora. Kromě pro dílo klíčové volby se objevuje skupina dalších rozhodnutí, které významným způsobem modelují Sophiin život, přičemž všechny snahy se absurdně otáčejí.

Když matka musí jedno dítě odstavit na vedlejší kolej, aby druhé mohlo žít…

Chronologicky první rozhodnutí učinila v době obsazení Varšavy. Odmítla účast v protifašistickém odboji, pak ale byla chycena s jídlem pro nemocnou matku a odvezena do tábora spolu s členy odboje. Paradoxní je to, že nebyla židovka a dokonce odpovídala nacistickým estetickým ideálům. V táboře následovala výše uvedená osudová volba a později snaha o svedení velitele Rudolfa Hösse, která měla zajistit synovi bezpečnost a opuštění tábora. Posledním rozhodnutím byla smrt, ve které našla osvobození od celoživotní viny.

Čtěte také: Literární kvíz: Známe klasiky světového realismu?

William Styron nebyl plodným autorem z kvantitativního pohledu, za svůj život dokončil pouze čtyři romány: Ulehni v temnotách, Zapal tento dům, Doznání Nata Turnera a Sophiinu volbu. Všechny však byly tak kvalitní, že za většinu z nich se Styronovi podařilo získat nějaké ocenění. Například za Doznání Nata Turnera obdržel Pulitzerovu cenu a Sophiinu volbu v roce 1982 velmi úspěšně zfilmoval Alan Jay Pakula (Meryl Streepová za hlavní roli obdržela dokonce Oskara).

„Takže ty věříš v Krista spasitele?“ řekl jí doktor těžkým jazykem, ale hlasem podivně věcným, jako přednášející, který zkoumá poněkud nejasný aspekt nějakého logického axiomatu. Pak pronesl cosi, co ji na okamžik dokonale mystifikovalo: „Copak neřekl Nechte maličkých přijíti ke mně?“ Otočil se k ní zády, s úpornými trhavými pohyby opilce.

Sophie, zajíkající se hrůzou, už už měla na jazyku nějakou tupou odpověď, když jí doktor řekl: „Smíš si nechat jedno děcko.“

„Bitte?“ vyjekla Sophie.

„Smíš si nechat jedno děcko,“ opakoval. „Druhé půjde pryč. Které si chceš nechat?“

„Chcete říct, že musím sama zvolit?“

„Jseš Polka, nejsi Židovka. Máš výsadu – máš volbu.“

Jakékoli uvažování jako by v ní ustrnulo, přestalo. Pak cítila, jak se pod ní podlomila kolena. „Já nemůžu volit! Já přece nemůžu volit!“ začala křičet. Dobře se pamatovala, jak se tehdy rozkřičela! Ani mučení andělé nekřičeli tak hlasitě do lomozu pekelných muk. „Ich kann nich wählen!“ vykřikla.

Doktor si uvědomil, že výstup vzbuzuje nežádoucí pozornost. „Neřvi!“ poručil jí. „Dělej a řekni, jak ses rozhodla. Vyber jedno, krucihiml, anebo tam pošlu obě. A dělej!“

Vůbec tomu všemu nemohla věřit. Vůbec nevěřila, že tu najednou klečí na tom drsném cementu, tiskne k sobě obě děti tak zoufale, že má pocit, jako by jejich kůže měla i přes vrstvy šatů rázem srůst s její. Nemohla tomu věřit, totálně, až k hranici pomatení mysli. A její neschopnost uvěřit se zračila i v očích hubeného Rottenführera s voskovou pletí, doktorova pomocníka, ke kterému náhle z nevysvětlitelných důvodů upírala prosebný zrak. I on byl zřejmě ohromen a opětoval její údiv pohledem široce otevřených očí s překvapeným výrazem, jako by chtěl říct: Já tomu taky nerozumím.

„Nenuťte mě volit,“ šeptala v úpěnlivé prosbě. „To přece nemůžu.“

„Tak je tam pošlete obě,“ řekl doktor pomocníkovi, „nach links.“

„Mami!“ a už slyšela Evin tichý, ale sílící pláč, protože právě v tom okamžiku dítě od sebe odstrčila a s podivně neohrabaným pohybem se na vycementované rampě zvedla. „Vezměte si tu menší!“ vykřikla.

„Vezměte si mou malou!“

A v té chvíli vzal doktorův pomocník Evu šetrně za ručičku – na jeho ohleduplnost se Sophie marně snažila zapomenout – a odváděl ji do čekající legie zatracených. Věčně si vybavovala ten matný obrázek, jak se to dítě se zoufale prosebnými zraky stále a stále otáčí.

(STYRON, William. Sophiina volba. Praha: Beta, 2001.)