3 fotky 
V letech 1986 a 1987 vycházela u společnosti DC Comics dvanáctisešitová série Watchmen, v češtině Strážci, která naprosto změnila pohled na superhrdinský žánr.
Alan Moore, Zdroj: swindlemagazine.com
Strážci se odehrávají v alternativní minulosti, ve které existují superhrdinové. Ale nejsou to Supermani, jsou to lidé jako my, s emocemi a bez zvláštních schopností (vyjma jednoho). Tito hrdinové ovlivňovali důležité americké události, jako například válku ve Vietnamu, ale poté, co vláda usoudila, že jí bude lépe bez nich, samozvané maskované hrdiny zakázala. Samozřejmě s výjimkou těch, kteří se jí hodili. Což byli Komediant, vládní agent, a Doktor Manhattan, člověk, který díky radiaci získal zvláštní schopnosti a díky kterému drží Amerika Rusko v šachu, na pokraji atomové války.
Strážce napsal Angličan Alan Moore, kritikou přijímaný autor komiksů, mezi něž patří například antikomunistické V jako Vendeta, opus Z pekla, pornografické Ztracené dívky a mnoho dalších. Moore zde chtěl prozkoumat především to, jací by byli superhrdinové v reálném světě. On sám tvrdí to, že „Strážci jsou o moci a ideji supermanství ve společnosti“.
Antireaganistický superhrdinský komiks
Ačkoli chtěl Moore psát o politických tématech, zasadil děj Strážců do alternativní minulosti, což okomentoval tak, že se bál, aby se čtenáři nepřestali soustředit, nebo aby se nějak neurazili, kdyby zaútočil na politického vůdce, kterého milují. Přesto se prý snaží psát tak, aby to lidem bylo nepříjemné. Proto Strážce zasadil do (ve své době) aktuálního kontextu, čímž, jak věří komiksový historik Bradford W. Wright, chtěl varovat skutečné lidi, kteří svěřili svou bezpečnost do rukou hrdinů a vůdců, jimž lidé věří. Chtěl čtenářům připomenout, že ani skuteční strážci nejsou tak dokonalí, jak se tváří. Moore dokonce prohlásil, že Strážce nepsal jako antiamerikanismus, ale jako antireaganismus.
Záběr z filmu Watchmen – Strážci Zdroj: distributor filmu
O kresbu Strážců se postaral Dave Gibbons. V dnešní době sice jeho kresba působí lehce zastarale, ale po chvilce čtení si na ni člověk přivykne a hltá každý další obrázek. Skvěle ladí k příběhu, drží atmosféru a po několika stranách si ji člověk opravdu zamiluje.
Zvláštní je například rozložení panelů na stránce, které Gibbons použil. Téměř každá stránka je složena z devíti symetricky vložených panelů. Gibbons toto obhajoval tím, že v něm použité devítiobrázkové strany evokují pocit vážnosti a nových možností a že se snažil, aby byl komiks identifikovatelný jako celek. Aby bylo z každé stránky jasné, ke které sérii patří. Tento způsob vkládání panelů se líbil i Mooreovi, jenž tím získal velkou možnost kontroly vyprávění.
Poutavost cákance krve
Další neobvyklostí jsou obálky. Každá obálka působí zároveň i jako první políčko nadcházející kapitoly. Každá je detailem nějaké věci, přičemž sešit začíná většinou tím, že se pohled čtenáře od této věci oddaluje a objevují se postavy a další věci. Na nich totiž postavy sice nejsou, nicméně stále mají nádech kinetiky a živosti. Každá stránka s ilustrací z obálky sešitového vydání je také následována černou stránkou, na které hodiny a stékající krev odpočítávají čas do půlnoci. Tyto hodiny jsou, zřejmě schválně, podobné znaku celé série, zakrvácenému smajlíku, v čemž tkví rozpoznatelná symbolika, která se objevuje téměř na každé stránce.
Symbolika je také jednou z věcí, které z tohoto komiksu dělají takové zjevení z nebes a díky kterým je to komiks, který nestačí přečíst jen jednou. Moore tvrdí, že do tajů symboliky ho zavedl beatnický génius William Seward Burroughs, konkrétně jeho strip The Unspeakable Mr. Hart. Sám Moore opakujících se symbolů do komiksu nasázel spoustu a některé ještě přidal Gibbons, nicméně některé, jak tvrdí oba tvůrci, se objevily až po vytvoření, samovolně. Mezi takové patří například zásuvky na hydrantech, které když se otočí hlavou dolů, jsou z nich smajlíky. A právě smajlík (většinou se skvrnou od krve), či jakákoli jiná zakrvácená smějící se tvář patří mezi to nejzřejmější a nejčastější. Proč mají tvůrci rádi zrovna zakrváceného smajlíka okomentovali tak, že je tam vidět naprostý kontrast. Zatímco smějící se tvář ve většině lidí vyvolává pocit nevinnosti, když se přidá cákanec krve přes oko, naprosto a dokonale se změní význam.
Obarvení Gibbonsových kreseb měl na starosti John Higgins (jeho kresbu můžete vidět například v komiksu Hellblazer: Syn člověka, který u nás vydala Crew). Právě jeho barvy komiksu dodávaly možnost být s každým dílem temnější. Zpočátku Higgins používal teplé radostné barvy a postupně šel ke studenějším a temnějším barvám, díky čemuž se temný nádech s narůstajícím počtem přečtených stránek stupňuje a graduje.
Komiks, který se stal žánrem
Veřejnost i kritika přijaly komiks i přes zpožděné vydávání (v Americe, ne u nás) kladně a s nadšením. Okamžitě se stal kultem. Avšak díky obrovské popularitě si chtělo vydavatelství DC Comics práva ponechat a nehodlalo je vrátit Mooreovi s Gibbonsem. A tak Moore v roce 1989 opustil DC a rozhodl se, že pro takové svinstvo už nebude pracovat. Doslovně řekl: „Řekl jsem, no dobře, povedlo se vám mě podvést, takže pro vás už nebudu nikdy pracovat,“ a když chtělo DC k patnáctému výročí Strážců vydávat figurky s postavami, opět se Moore ohradil a prohlásil: „Pokud je mi známo, patnácté výročí Strážců je čistě jenom patnáctým výročím doby, kdy DC vzalo Strážce mně a Daveovi.“ DC se poté rozhodlo, že hanění tvůrce zřejmě není nejlepší reklamou a tak od figurek upustilo.
Moore se s DC Comics už nikdy neusmířil a distancoval se od všech jejich projektů, které se Strážci souvisely. Po úspěchu Strážců dostal Moore s Gibbonem nápad vydávat dvanáctidílný prequel, který by se odehrával ve čtyřicátých letech, od kterého se ale díky těmto neshodám upustilo. Dokonce když v roce 2009 vznikl podle Strážců film, nedovolil autor ve filmu zveřejnit své jméno jakožto scénáristy a tvůrce předlohy.
Celkově jsou Strážci ponurým, postmoderním dílem. Atmosférický komiks, který člověka nenechá oddychnout. Který naprosto a definitivně zdekonstruoval a přetvořil žánr superhrdinských příběhů. S postavami, které se dělí na ty, které si člověk zamiluje a které bude nenávidět. Skvělá příběhová linie s odpovídající výtvarnou stránkou vytvářejí perfektní nejen rovinu sociální, ale také emocionální, protože je to dílo, u kterého občas slabším povahám ukápne slza. Je to komiks, který se stal žánrem.
