5 fotek 
Nakladatelství Prostor vydalo pojednání o sebevraždě od rakouského spisovatele a esejisty Jeana Améryho, který je u nás znám již díky svému souboru úvah Bez viny a bez trestu a eseji O stárnutí.
Ilustrační foto, Zdroj: worldlifecentre.com
V našem kulturním společenství je sebevražda chápána jako něco špatného, nepřirozeného, ba dokonce nepatřičného. Pro většinu lidí je tabu. Jean Améry se ve svém pojednání nazvaném Vztáhnout na sebe ruku pokouší podat poněkud odlišný pohled na tento jev.
Jean Améry, vlastním jménem Hans Chaim Mayer, narozen 1912 ve Vídni ze smíšeného manželství (otec žid, matka katolička), za druhé světové války v Belgii činný v ilegálním protinacistickém hnutí, v roce 1943 zatčen, zbytek války strávil v koncentračních a vyhlazovacích táborech (…) Po válce žil v Belgii a pracoval jako kulturní reportér pro různé švýcarské noviny. V roce 1978 spáchal v salcburském hotelu sebevraždu.
(Doslov In Vztáhnout na sebe ruku, str. 183)
Na sebevraždu se dívá nikoliv jako na čin zoufalce, ztroskotance, či psychicky labilního jedince, ale jako na dobrovolnou volbu člověka, který má právo svobodně nakládat se svým životem. Nutno podotknout, že se Améry ve svém pojednání odvrací od běžných přístupů psychologů či sociologů, ale jev pojímá spíše z filozofického hlediska.
Říkejme raději dobrovolná smrt
Že Jean Améry nechápe sebevraždu jako výraz deviace, můžeme poznat již ze samotné terminologie. Místo termínu sebevražda, používá eufemismus dobrovolná smrt. O sebevrazích pak mluví jako o suicidantech a o lidech, kteří se k sebevraždě chystají, jako o suicidérech.
Na začátku knihy nám autor představuje několik modelových suicidantů a suicidérů, a to pravděpodobně proto, aby si čtenář mohl snáze představit složitou osobnost sebevraha a jeho častokrát velmi komplikovanou životní situaci, a při dalším výkladu na sebevrahy pohlížel s alespoň částečným pochopením. V průběhu svých úvah Améry tyto modelové osoby znovu zmiňuje. Například na příběhu degradovaného důstojníka ukazuje, že ztráta milovaného povolání a postavení může být příčinou zvolení dobrovolné smrti.
Život jako těžké břímě
Autor předkládá množství argumentů, často podložených názory známých filozofů (především existencialistů J. P. Sartra nebo S. Kierkegaarda), ve kterých obhajuje dobrovolnou smrt. Jedním z nich je tvrzení, že „čekání na smrt je výrazem pasivity“. Člověk, který žije, vlastně čeká na smrt, jež je nevyhnutelná, poddává se tudíž osudu, který je mu předurčen. Taková dobrovolná smrt je tedy prolemením této pasivity, vzetím osudu do vlastních rukou, vymaněním se z těžkosti bytí, které nám je nevyhnutelně predeterminováno.
Na tuto tezi pak navazuje i argument druhý. Výrok „život není nejhodnotnější ze všech statků“ nás může ponejprv zarazit. Když se nad ním ale zamyslíme více do hloubky, musíme uznat, že ho nelze prohlásit za nepravdivý. Améry uvádí příklad buddhistických mnichů, kteří se ve jménu svobody mění v hořící pochodně, anebo již výše zmíněného důstojníka, pro kterého byla důležitější čest než život bez uniformy.
Ilustrační foto, Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
„Patřit sám sobě“
Dále se Améry pokouší přiblížit, co pro suicidanta znamená vlastní tělo. Naše tělo je výhradně naším majetkem, můžeme si s ním libovolně nakládat, stejně jako např. se zkaženým zubem. Když je nám na obtíž, jednoduše se ho zbavíme. A společnost nemá žádné právo nám v takovém činu zabraňovat. Autor v celé knize ostře vystupuje proti léčení suicidantů, které jde proti jejich přirozenosti. Tvrdí, že společnost se snaží napravit od přírody nečinorodé melancholické jedince, kteří často hledají únik ze svého nešťastného bytí volbou dobrovolné smrti, aby z nich udělala lidi společnosti prospěšné, přičemž tím samotným jedincům velice škodí.
„Smrtí se svět nemění, ale končí“
„Svět šťastného je jiný než svět nešťastného. Tak jako smrtí se svět nemění, ale končí.“ Tento citát je jedním s pilířů, o které se opírá celý myšlenkový základ knihy. Améry vychází z idealistické filozofie, říká: „Svět je má představa. S vyhasnutím mého já vyhasíná i představa.“ Skutečnost je tedy to, co vnímáme my, co prožíváme. Jen my sami jsme vlastníky našeho těla a jen my sami cítíme těžkost naší existence, a proto zase jen my sami máme právo odejít z tohoto světa za pomoci dobrovolné smrti. Společnost nám v tom nesmí zabraňovat a ani naše chování odsuzovat.
Jean Améry, Zdroj: acflondon.org
Několik slov na závěr
V doslovu upozorňuje překladatelka knihy Daniela Petříčková na přílišnou radikálnost a jednostrannost Améryho pohledu. Ten je podle ní přespříliš temný a odmítající jakoukoliv záchranu, například ve víře v boha (Améry přehání a vidí jen jednu stranu oné pověstné mince, jeho pohled na poslední člověka je přespříliš temný). Dále Petříčková krátce připomíná autorův životopis a stručně anotuje jeho jednotlivá díla.
„Člověk musí žít,“ říkají lidé ve své lidské moudrosti. Nemusí, tím spíš, že všechno směřuje k tomu, že jednoho dne, jenž se neodvratně blíží, už nejen nebudeme muset žít, ale dokonce žít nebudeme smět. Existuje ta s kosou a její jméno je smrt. Každý se může chopit kosy a sám se rozmáchnout. Tu však jsme se ocitli na konci této metafory. Sebe sama člověk nemůže pokosit. Avšak nesmět žít: tento příkaz platí tam, kde důstojnost a svoboda zakazují obludnou nepřirozenost života směřujícího k smrti, zkrachovalého života. Subjekt se s naprostou suverenitou rozhoduje pro sebe, což neznamená, že proti společnosti. Jedinec může, kvůli jedinečnosti, po níž prahne, zničit vlastnictví, které mu nikdy skutečně nepatřilo. Vztahuje na sebe ruku.
Název: Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti
Název originálu: Hand an sich legen. Diskurs über den Freitod
Autor: Jean Améry
Překlad: Daniela Petříčková
Počet stran: 192
Vazba: Vázaná
Rozměry: 180 × 112 × 18
Vydal: Prostor, Praha 2010
Doporučená cena: 280 KčHodnocení: *** (55%)
¨
