4 fotky 
Ve svých sedmdesáti pěti letech nás opustila jedinečná spisovatelka Viola Fischerová. Zemřela ve čtvtek 4. listopadu odpoledne v pražské nemocnici Motol, několik dnů po diagnóze zhoubné nemoci. Mezi posledními, které několik dnů před smrtí spatřila, byl i její přítel z mládí, Václav Havel. Oba patřili ke generaci tzv. šestatřicátníků.
Viola Fischerová, Foto: Libuše Ludvíková, PEN Klub
Viola Fischerová se narodila do rodiny filosofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera dne 18. října 1935 v Brně. (Její otec působil jako rektor Univerzity Palackého v Olomouci). Po gymnáziu vystudovala Filozofickou fakultu v Brně a Praze, krátce působila v Českém rozhlasu v literární sekci. Se svým prvním manželem Pavlem Buksou, spisovatelem píšícím pod jménem Karel Michal, odešla v roce 1968 do exilu do Švýcarska, kde vystudovala germanistiku a působila jako učitelka. Po smrti prvního manžela odešla v roce 1984 do Mnichova, kde pracovala pro rádio Svobodná Evropa a také publikovala v exilovém časopise Svědectví.
V roce 1987 se podruhé provdala, a to za Josefa Jedličku. Do Čech se vrátila až po manželově smrti roku 1990. Podporovala zde mladé umělce a byla literárně činná až do letošního podzimu.
Básnické sbírky, knížky pro děti a překlady
Za svého života vydala Viola Fischerová deset básnických sbírek a dvě publikace pro děti. Překládala z polské a německé literatury (např. Kafkovy Dopisy Felicii). Získala několik literárních ocenění, např. v letech 2006 obdržela Magnesii Literu za knihu pro děti a mládež s názvem Co vyprávěla dlouhá chvíle a letos v kategorii poezie za sbírku Domek na vinici. Její nevlastní sestrou je spisovatelka Sylva Fischerová.
Magnesia Litera 2010, Viola Fischerová je druhá zprava, Zdroj: magnesia-litera.cz
Poezii psala Viola již jako dítě, ale styděla se za ni. Zmiňuje zážitek, kdy ji přistihl s jejím zápisníkem otec a ona sešit v rozpacích a obavě raději vyhodila ven oknem. Pak jej ale otci přinesla a dozvěděla se, že nepíše špatně. Svůj první soubor básní Propadání připravila v roce 1957, nebyl ovšem nikdy vydán. Po nějakou dobu se v psaní odmlčela a až dobrovolná smrt manžela jí znovu přiměla k tvorbě. První vydanou sbírkou se staly Zádušní básně za Pavla Buksu (1993).
,,Ochromily mě texty Věry Linhartové, připadaly mi tak skvělé, až jsem měla dojem, že proti nim nemám co postavit. Začala jsem psát básně až po letech, v emigraci, asi rok po smrti mého prvního muže Pavla Buksy, který je známý pod svým literárním pseudonymem Karel Michal. To byla taková zvláštní situace. Jeli jsme s Josefem Jedličkou na Pavlův hrob do Basileje a najednou jsem měla pocit, že vidím před sklem auta strašně zřetelně Pavlovu tvář. Říkala jsem si: tady se někde rozbijeme a on je tu proto, aby nás odvedl. Ale nestalo se nic, a když jsme jeli zpátky, na cár papíru jsem si cosi zapsala. Druhý den jsem uklízela kufry, ten papírek mi padl do ruky a já držela v ruce první z budoucích Zádušních básní za Pavla Buksu. Věděla jsem, že je to báseň-klíč. Ono stačí, když někdo zemře přirozenou smrtí a člověku to zamotá život. Když je to ale sebevražda jako v Pavlově případě, rozletí se celý život a vesmír na tisíc kousků a teď jde o to, dát to nějak dohromady, dozvědět se, o co vlastně šlo. To byl důvod k napsání té první knížky a z ní se jako větvičky začaly odnožovat další.“
(Z rozhovoru s Jiřím Rulfem na jedinak.cz)Že se tu jako nástroj objevila poezie, překvapilo mě samotnou nejvíc. Vysvětlila jsem si to tehdy tak, že tenhle úraz prorazil i dávné, ochromující uhranutí texty Věry Linhartové.
(Převzato z listy.cz)
Iva Pecháčková a Viola Fischerová, Foto: Emma Pecháčková, nakladatelství Meander
Je-li ti země teplá
Je-li ti země teplá
když tě má
když tě objímá kolem
hlavu a ramena
Je-li ti syplá a přívětivá
když tě má
Ale kolem tebe je dřevo
a pod ním tmaž nemůžeš ty k ní
Může-li k tobě ona
když ty nemůžeš k ní
a mezi vámi je tma jako clona
pod níž se červiví
Všemi básněmi prostupuje téma smrti svázané se vzpomínkami na milovanou osobu. Autorka zpočátku nečekala, že by v psaní dále pokračovala a že by tento oceňovaný debut nebyl dílem posledním.
Spisovatelka Viola Ficherová, Autor: Emma Pecháčková, nakladatelství Meander
Dva roky po Zádušních básních vyšla Babí hodina. Následovaly další sbírky Jak pápěří (1995), Odrostlá blízkost (1996), Divoká dráha domovů (1998), Matečná samota (2002) a Nyní (2004). V roce 2007 vyšly Fischerové knihy dvě, Předkonec a poté jako určitá protiváha Písečné dítě. Poezie Předkonce se svým způsobem vyrovnává s dosud prožitým a může v čtenáři vyvolávat pocit rezignace na život.
Už jsem nechtěla
nikoho živého
Jen psa a kotě
které jsem našla
Písečné dítě je se svou výrazně odlišnou poetikou tesklivou oslavou možná posledního vztahu, milostného přátelství mezi dvěma ženami rozdílného věku, které vzbuzuje ochranitelské a meteřské pudy. Básně v sobě skrývají vděk a radost z darů života i z nového poznání sebe sama.
Žasnu
a sladce se poddávám
svému jinému vlastnímu
tvaru
Poslední dosud vydanou sbírku Domek na vinici (2009), stejně jako i předchozí dvě sbírky, zdobí obálka s reprodukcí z cyklu Hlavy od význačné umělkyně Adrieny Šimotové. Obě tyto ženy spojuje velká citlivost a snaha si znovu vybavit či vyvolat ve svých dílech již zemřelé osoby.
Pochopení smyslu prožitých událostí
Ve sbírce vedle sebe najdeme vzpomínky na dětství, na rodiče a na lásky spolu se stařeckými problémy. Snoubí se zde úhel pohledu dítěte, dospívající a stárnoucí ženy s vědomím o konečnosti života. Znovu si připomíná minulost a zároveň prožívá stáří v celém jeho spektru. Vedle nemohoucnosti a útrap fyzických (Už od rána se tmí/ Ty na vozíku/ se svými starostmi) staví do kontrastu opotřebovanost fyzickou (Já na očích modrou řasenku/ Jak špatně se malují rty/ s vrypy). Jakoby si ze stáří lehce utahovala a poodhalovala jeho krásu tím, že naznačuje určitou možnost pochopení smyslu prožitých životních událostí.
Sbírka s názvem Hrana je poslední, kterou ještě stihla autorka připravit a čeká na své vydání.
Poslední rozloučení s básnířkou a spisovatelkou Violou Fischerovou proběhne v pátek 12. listopadu v pražských Strašnicích.
