3 fotky 
Za román Vyhnanci získala autorka Františka Jirousová Cenu Jiřího Ortena pro rok 2011. Co může nabídnout čtenářům tato kniha, která vypráví o čtyřech mladých lidech potýkajících se s osobními problémy, vlastní identitou a okolní společností?
Ilustrační foto, Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Román Františky Jirousové, zakladatelky literární skupiny Katolická dekadence, Vyhnanci je situován do domu v jedné nejmenované vesnici. Dům samotný je dějištěm i předmětem dění zároveň. Je pozůstalostí po zesnulé pratetě Anežce a čtyři mladí lidé, všichni lehce přes dvacet, se v něm setkávají vlastně jen náhodně. Zatímco spolu hospodaří a utužují vzájemné vztahy, a přitom se snaží vymyslet plán, jak dům uchránit před neoprávněnými dědici, každý z nich se snaží vyřešit si vlastní otázky a problémy, kvůli kterým sem do domu utekl.
Pavla – první postava na scéně
Pavla je požádána tetou Marií, aby jí pomohla pečovat o umírající pratetu Anežku. Neváhá ani minutu a utíká před svým nevydařeným vztahem a otázkami stran vlastní budoucnosti na venkov, kde spolu s Marií pečuje o Anežku až do jejích posledních dnů. Po smrti pratety do domu přichází Štefan. Pavla je svědkem bouřlivého výstupu svého nevlastního bratrance, při kterém se dozvídá, že Marie neinformovala o pokročilé Anežčině nemoci Nikolu, Štefanovu sestru a blízkou přítelkyni Anežky.
Ilustrační foto, Foto: Tereza Ticháčková, Topzine.cz
Ač Pavla nemůže mít žádnou záruku, že jsou žaloby hrubého a excentrického Štefana pravdivé, ihned k němu pocítí sympatie a přikloní se na jeho stranu. Pod záminkou hlídání cenné knihovny (jednoho z hlavních předmětů dědictví) se nastěhuje do Anežčina domu a snaží se s temným Štefanem, který jí stále více imponuje, navázat bližší kontakt. Nato přijíždí Štefanova sestra Nikola a později Štefanův nejlepší přítel z gymnázia Jakub. Čtyřka je rázem kompletní a příběh se může rozehrát na plné obrátky.
Čtyři postavy, jeden osud
Ačkoliv je Pavla první hlavní postavou vyskytnuvší se na scéně a zároveň i prvním vypravěčem, v celé knize se o ní dozvídáme jen velice povrchní informace. Je jí stejně jako Nikole dvacet let, právě se léčí z nevydařeného vztahu s jakýmsi Lukášem (bližší podrobnosti se o něm ani o vztahu nedozvídáme), a svou budoucnost vidí ve studiu historie, ke kterému upíná všechny své naděje na změnu života.
O tom, že pro ni studium představuje jen jakýsi záchytný bod na cestě životem, únik ze současné zoufalosti, svědčí fakt, že jakmile se díky Štefanovi dozvídá o anarchismu, rázem se upíná k myšlence, že bude žít a jednat podle zásad této ideologie. Na rozdíl od svého předchozího zájmu o historii, který je jí spíš vnucený a z její strany lehce předstíraný, se do anarchismu skutečně zapálí. V knize můžeme sledovat její přeměnu z užvaněné pipiny, která myslí jen na postelové scény se Štefanem či Jakubem, na uvažující bytost.
Jaké by bylo s ním tancovat, napadlo mě. Zadívala jsem se na něj a projelo mnou vzrušení. Má takové pevné hubené tělo. Je celý jako z kamene (…) Jak asi vypadá svlečenej? Má bílý tělo bez chlupů, při sexu je vždycky dole, čte si u toho a hrozně příšerně se tváří? Bublal ve mně smích, ale ovládla jsem se.
Přibližně v polovině knihy se hledáček drobnohledu zaměří plně na Štefana. Zatímco v části první tohoto hrdinu sleduje postava Pavly, v další části je to vševědoucí vypravěč, který provází rozporuplného dekadenta až na místa, kam Pavla nemohla, tedy do jeho nitra. Tyto pasáže zvolna přechází do proudu vědomí hrdiny a čtenář se konečně dozvídá více o Štefanových myšlenkách, které vysvětlují jeho podivné jednání.
Jako je postava Pavly zploštělá a zpovrchnělá, je postava Štefana zidealizovaná. Štefan se zaměřuje na duchovní život, soukromě studuje filozofii a kvůli ní (především myšlenkám Nietzscheho) je lapen v síti nevíry a postrádá smysl veškerého bytí. Vysmívá se hodnotám ostatních, naváží se do Nikolina boha, vede boj s celým světem. Ač sám nad sebou už dávno zlomil hůl, z textu je zřejmé, že ztracen rozhodně není. Všechen cit v něm neodumřel, jak si myslí, jen ho umí dovedně potlačovat.
Můj ďábel je tenhle svět. Svět beze smyslu, bez cíle, jenom krutej chaos, krutej útočící chaos, ve kterým není jedinej účel, žádná ta vaše svatá pravda a žádný vaše dobro. Svět je stoka zla, ze který se člověk musí hrabat celej život.
Nejvíc Štefanovi záleží na sestře Nikole, která pro něj byla vždy oporou. A přestože ji snižuje kvůli její pevné víře v Boha, váží si jí a vlastně jí její víru závidí. Jejich diskuze o víře a jejím smyslu tvoří v knize obzvlášť zajímavé pasáže. Důležitým je pro Štefana i bývalý spolužák Jakub, ke kterému ho vážou nejen vzpomínky na anarchistickou minulost, ale i duševní spříznění obou přátel a možná i jakýsi jiný nepojmenovaný cit.
Může se nám zdát, že postavy se nejeví samy o sobě, ale vždy se vymezují vůči Štefanovi. A nebudeme daleko od pravdy. Ačkoli to tak na začátku knihy vůbec nevypadá, Štefan a jeho problémy jsou v centru dění − hledání Boha, smíření se se světem, odpuštění otci, vyrovnání se s odlišnou sexuální orientací a jiné. Ostatní postavy pak tvoří spíš jakési křoví. Jejich problémy ustupují před těmi Štefanovými do pozadí, jsou jen lehce naznačeny a nedořešeny, a možná právě proto se jeví ještě zajímavější. Zdali se nejedná jen o pouhou autorskou nedotaženost, to si čtenář může rozhodnout sám.
Jazyk dívčích románků versus exploze gigantických myšlenek
Téměř čtyřsetstránková kniha je rozdělena na tři větší celky, které jsou nazvány Milenka beze jména, Nedotknutelní a Květnová noc. Každá z částí je uvozena mottem v podobě citátu (Bible, Chesterton, Nietzsche) a je ještě dále členěna na menší úseky, které jsou datovány. Po grafické stránce tak působí jako deníkové zápisy, obsahově a formálně se jim však nepodobají.
Jak bylo již výše řečeno, vypravěčem je nejprve Pavla. Její vyjadřování je jednoduché stejně jako její způsob myšlení. Pavliny vypravěčské pasáže tak nemají daleko ke stylu vyprávění dívčích románů. Vnitřní řeč Štefana je naopak plná lexikální bohatosti a ukrývá často velice hluboké, avšak nikterak originální myšlenky. V promluvách, respektive proudu vědomí obou vypravěčů přechází jazyk spisovný v jazyk hovorový a naopak, a to bez jakékoliv zřejmé motivace.
A co dům a dědictví?
Na začátku recenze jsem uvedla, že dům pratety Anežky je zároveň dějištěm příběhu i předmětem dění, a přesto jsem se o něm téměř nezmínila. Ačkoli se dějová rovina točí kolem obhospodařování domu, jeho možné budoucnosti − od plánů založit v něm hospodu či čajovnu až po nápad spálit ho − bojů o něj s Marií či Irenou (nevlastní matkou Nikoly a Štefana), vlastní dům nakonec není jako hmotný statek vůbec důležitý. Protože šťastní můžeme být teprve tehdy, když přestaneme lpět na věcech, když budeme mít, jako bychom neměli…
Doporučit či nedoporučit
Otázka, zdali román doporučit či ne, je rozporuplná jako dílo samotné. Na jednu stranu je kniha plná zajímavých úvah, ze kterých si může čtenář mnohé odnést. Na stranu druhou však tyto plodné myšlenky nepříjemně kontrastují s plochými, neživými postavami a neumě vykonstruovaným příběhem, který (jak bylo již výše řečeno) často nemá daleko k dívčímu románu.
Přes veškeré kritické body ale musím říct, že kniha se čte doslova sama. Stačí přečíst si pár prvních stránek, naladit se na příslušnou vlnu a zvyknout si na střídání toho vysokého (intelektuálního) s tím nízkým (lehce brakovým), a sžijete se s příběhem natolik, že se jen neradi budete loučit s těmi čtyřmi vyhnanci. Jestli však knihu ocení i jiná věková a genderová skupina, než je ta moje, těžko říct. Posouzení nechám na ostatních čtenářích.
Název: Vyhnanci
Autorka: Františka Jirousová
Nakladatelství: Eroika
Rok vydání: 2010 (1. vydání)
Formát: 368 stran, 20x13cm, vázaná vazba
Doporučená cena: 380 korunHodnocení: *** (65%)
