„Hádejte, co si vybrala. Kalhotky. Malé kurevské kalhotky,“ loudí se do našich uší nepohoršený hlubokosmyslný hlas Romana Zacha, mého hereckého exidola. Počasí se naštěstí včas slitovalo, a tak se na zahrádce U Vystřelenýho voka nechvějeme pod dotěrnou dešťovou vodou. Středeční Noc literatury je vzhledem k ještě přítomnému slunci spíše večerem literatury.
Noc literatury se letos protlouká Žižkovem.
Foto: Marcel Gotthard
Eduard Limonov je tak moc nespokojený, tak moc touží žít jinak, ale stejně jako mnohým skutečným lidem mu chybí dostatek vůle k sebevědomému odrazu. A tak sám před sebou marně utíká na večeři s bývalou manželkou, které kupuje kalhotky za sto dolarů a zve ji na skleničku, aby mu to ona oplatila polibkem do koutku úst a vzápětí odešla se svým přestárlým milencem a slepičkovským komentářem: „Bylo to moc milý.“
K odrazu ho nepošťouchne ani dovolená s bandou rádoby hipíků, kteří zachraňují svět svým vegetariánstvím a v děrách svých hnědých svetrů lapají po drobácích na pivo. A tak troskotajícímu rádoby spisovateli nezbývá nic než sarkasmus a onanie nad porno časopisy.
Nahota a kokosová plantáž jako řešení osobní krize
Hrdina knihy Emmanuela Carrera nedokázal před občas absurdně tančící skutečností utéct. Zato August Engeldhart z knihy Impérium od reality utekl možná až moc. Tento vegetariánský nudista hledá spásu na Nové Guineji. V kokosovém ořechu. Je to přeci geniální plod, lze se jím živit, vyrábět z něj vlákno nebo z něj vyrobit nádobu, tu vyplnit solí a vložit do ní pahýl palce, který jste si před pár vteřinami ustřihli nůžkami!
Věrnost tomuto kulovitému dítěti palmy vyznává i s vrahem za zády. Koly olemovaný bar Bajkazyl se nestačí divit, jaká řešení lze v případě existenciální krize nalézt. Zhýralou čtvrť infikuje tma a pižmo vyprázdněných půllitrů. Konečně si všímám existence mapy v letáku k události. Hledání Žižkovského kinematografického divadla tak snad proběhne bez minulého váhání.
Slepneme zahlcení světlem a bílými stěnami, nohy naštěstí neskučí přes nemožnost odpočinout si na nevolných židlích. Od izraelského románu Najednou někdo klepe na dveře očekávám pochopitelně izraelskost a závan židovské exotiky.
Exotika se dostavuje avšak to skrz mezinárodní a mezirasové sňatek černé ženy a bílého muže, jež nabude oficiality díky žlutému knězovi. Být multikulturní je dneska přeci v módě. Pointa krátkého filmu od autora knihy Etgara Kereta spočívající ve větě „Banány odnesl osel,“ však zřejmě nejenom kolem nás nepochopeně prolétla a sál tak osamotněl nezájmem.
Zabili jsme starce
Jedenáctá hodina každou chvíli zaťuká na dveře a my tak přidáváme do kroku, abychom lapili ještě jednu literární mušku. Bunkr nebo Kuře, bunkr nebo Kuře? Kuře pípá blíže a tak zapadáme do příjemných sklepních prostorů, kde nás laská na ušních bubínkách něžnost slovenštiny. Povídka V druhé osobě z cyklu My a oni/Oni a my obžalovává obecenstvo z vraždy starce. Ano. Všichni jsme vrazi. Vrazi vlastních životů. Vrazi společnosti, kterou neustále z něčeho viníme, přestože ji sami vytváříme. „Nechci vás napráskat na policii. Já vám chci pomoct,“ vysvětlují slova spisovatele Pavola Rankova.
Ozývá se trhavý zvuk. Andrej Hryc se směje: „Četl jsem tenhle text dnes po desáté, ani nevíte, jakou mi dělá radost konečně ty papíry roztrhat.“
A my zabijáci vzhledem k plížení se zavírací hodiny opět utíkáme. Před realitou, před vinou, před sebou. Aniž bychom si uvědomili, že přestože zdánlivě naše černá svědomí se tmou splývají, jejich morální kocovina i pod pláštěm noci světélkuje spolu s pouličními lampami.
