6 fotek 
!Exkluzivní rozhovor!Skupina J.A.R prošlapává cestičky českého undergroundu bezmála dvacet dva let. Po pěti letech letos znovu narazila na zlatou funkovou žílu v podobě alba Dlouhohrající děcka. Pohodlně usazen v modré sedačce si o něm s Topzine.cz popovídal dvorní textař kapely, Oto Klempíř.
Zajímá mě jinotaj a ironický nadhled, prozradil Oto Klempíř, Foto: Martin Chochola, Topzine.cz
Skupina J.A.R se novou deskou Dlouhohrající děcka studiově připomněla po dlouhých pěti letech. Je to tím, že jste nechávali dozrát nápady, nebo se jenom nepodařilo dříve zkoordinovat činnost všech deseti členů?
Pravda je od každého trošku. Za prvé byly na řadě jiné jarovské projekty, ať už je měl Dan Bárta, Roman Holý, nebo já jsem si teď taky udělal CD, které vyjde v listopadu. Myslím si, že nebylo od věci počkat. To, co by se stalo před třemi roky, by určitě nebylo takové, jako to, co jsme udělali teď. Bylo by to o nějakou dobu méně zralé, protože i člověk každý rok zraje. Tím myslím, že se vlastně postupně doplazí k tomu, že je škoda umřít, protože by byl ještě zralejší.
O co konkrétně tahle doba obohatila skupinu J.A.R?
Obohatila nás o Boha. Vidět Boha konec světa, to by jinak nevzniklo.
Podepsala se pětiletá studiová odmlka také výrazněji na podobě nového alba, nebo jste při jeho nahrávání zůstali věrní osvědčenému a neelektrizovanému zvuku živých nástrojů?
Nepodepsala. Využíváme orchestrál kapely, jsou na něm všechny dostupné nástroje, které máme rádi. Ta bohatost nástrojů kreslí hudbu a umožňuje nám daleko větší aranže živých nástrojů než, jak já tomu říkám, elektronický a robotický balast. Na desce ho nemáme z jednoho prostého důvodu: nepotřebujeme ho tam mít. Hrají to nástroje, ne roboti a předtočené smyčky. Takhle to bylo vždycky a my chceme, aby to tak zůstalo, protože se nám to takhle líbí. Máme lepší pocit v libidu a ve vnitřku člověka, když vše dokážeme zahrát na nástroj a zazpívat všechny hlasy po svém.
Čtěte také: J.A.R. představili v Lucerně novou desku Dlouhohrající děcka
To se dnes stává takřka raritou …
Je zajímavé, že se na nás chodí hodně dívat mladí hudebníci, kteří hrají na nástroje i na stroje, aby viděli, jak se nástroje ovládají. I mě to občas zarazí, takže se musím, i když to dělám nerad, podívat dozadu, co to tam dělají. Někdy je to hodně divné. V dobrém slova smyslu samozřejmě.
Dočkají se vaši příznivci s novým CD také nového videoklipu J.A.R?
Určitě. Bude na Optimistického toxikomana. To je píseň, kterou, kupodivu, začali hrát v rádiu. Měl by ho režírovat pan Zdeněk Suchý, který už měl prsty v našem nejúspěšnějším klipu Jsem pohodlný.
The YouTube ID of 5Oq04M4bJ5Q&ob is invalid.
Několik písní z nové desky jste zařadili do repertoáru již v průběhu letních festivalů. Byly první reakce na nové skladby ze strany fanoušků pozitivní?
Strašně pozitivní. A ono není divu. Když pět let nevydáte desku, má fanouškovská základna na výběr velice málo. Buď se rozpadne, anebo prostě trpělivě čeká. Ten, kdo trpělivě čeká a nerozpadne se během čekání, ten je potom vděčný za každý tón. Takže jsou rádi, že se dočkali. Proto to vítají a my vlastně taky.
Zapojili jste do vymýšlení názvu alba vaše fanoušky, nebo jsou Dlouhohrající děcka čistě produktem samotné kapely?
To je čistě nepravidelný kmich siločáry energetického paprsku v mém mozku. Každý si myslí, že jeho život je vzácnější, než ve skutečnosti je. Tak jsem si řekl: Kolik my ještě uděláme desek? Kolik ještě budeme mít síly? Tak pojďme napnout kreativní svaly a pojďme to vymyslet. Ono to pořád nešlo a nešlo, až pak naráz: Dlouhohrající deska. Tak jsem začal uvažovat, jak dlouho by asi vydržela hrát dlouhohrající deska, kdyby si člověk nachlastal nekonečnou decku vína… deska – decka – děcka! Vždyť to jsme my! Takoví zastydlí puboši. Zkusmo jsem to napsal a všichni to s radostí uvítali.
Necháte si jako dvorní textař kapely mluvit do podoby textů od ostatních členů J.A.R?
Musím si to nechat líbit. Je to kolektiv lidí, a kdy pak seženu deset dalších takových magorů. Už nikdy. Tak ať si do toho vrtají. (smích)
Podléhají texty také vaší vlastní autocenzuře?
Někdy je autocenzura na místě, někdy ne. Text je od toho, aby něco popisoval. Mě zajímají tajnosnubné melodie a dadaismus, takže je mi jasné, kdy text funguje a kdy to chce ho nějak doopravit. Když je moc dada, chce to lidi vpravit do reality a obráceně. Já už to po těch letech poznám, takže s nimi samozřejmě pracuji.
Dá se říci, že jsou o osobních pocitech?
Jsou pocity a pocity. Určité pocity do textů nedáváte, protože nestojíte o to, aby je s vámi někdo sdílel. Pak jsou pocity, které by mohly někomu něco přinést, plus ho ještě pobavit, plus, to už si fandím, ho možná trochu obohatit a inspirovat. O to nám jde. Proto se třeba jedna píseň jmenuje Optimistický toxikoman: Neztrácejte naději, že v tom hučíte, dostanete se z toho! Teda, když budete chtít.
Raději smrt než pokoru
Vedle Optimistického toxikomana se na albu objevuje také skladba s názvem Hamas. Nemáte trošku strach zahrávat si podobnými tématy? V minulosti to byli Bulhaři, teď Hamas …
Já mám doma palestinskou ženu, takže už jsem jim to poslal přes mého tchána. (smích) Je to píseň, kterou ženich zpívá den před stavbou se svými kamarády nevěstě pod oknem. Přitom hrozně řvou a tančí. Od tchána jsem si do ní vysomroval originální palestinskou větu, která znamená: Raději smrt, než pokoru.
Když už jsme u té ciziny, jak to má kapela J.A.R s koncertováním v zahraničí?
My máme blízké zahraničí. Ještě bych to upřesnil: nejbližší zahraničí. Tím nemyslím Moravu, ale Slovensko. (smích)
Zámořská klubová scéna vás neláká?
Co tam budeme dělat?! Kluby v Americe nemusím, protože to nejsou ty kluby, které bych chtěl zažít, jako třeba CBGB. Tohle jsou úplně jiné kluby a tam já jezdit nechci, takže mě osobně hrát v Americe opravdu neláká.
Nenechali byste se zlákat ani ke spolupráci se zahraničními producenty?
Na to se mě zeptejte, až budeme dělat rozhovor na mojí sólovku v listopadu. Na ní jsem si vybral zahraničního producenta z Bratislavy. (smích) J.A.R má producenta jednoho. To je Rouman Houlý, svatý Říman, a přes to nejede vlak. Ten je nejlepší, je vyzkoušený, rozumí nám a my jemu. Žádné změny. Dožijeme to takhle.
Ve stejné sestavě jste vydrželi prakticky od úplného počátku…
Paradoxně je to volností. Každý si dělá, co chce. Kdybychom zkoušeli každý týden, tak se ti lidi za měsíc zabijí. Pak je to taky tím, že si s nikým jiným takhle nezahrajeme. Nemyslím tak dobře, ale v téhle kombinaci hráčů, zvláštních písní, zpěváka…
Kapelu J.A.R jste spoluzakládal v roce 1989 společně s Michaelem Viktoříkem. Ani jeden z vás přitom neuměl na nic hrát. Jak se ze dvou kluků bez nástrojů stanou Dlouhohrající děcka?
Stačí jen chtít. Já ani Viktořík jsme neuměli vůbec na nic hrát, vůbec zpívat. Zkrátka jsme neuměli vůbec nic. On byl DJ a já jsem byl prostě povaleč. Tak jsme si řekli: uděláme si kapelu. Co jiného budeme dělat?! Strhneme bolševika pomocí naší skupiny! (smích)
V porovnání s jinými českými kapelami koncertujete poměrně málo. Prožíváte o to intenzivněji každý odehraný koncert?
Jinak bychom nehráli. Zlepšuje nám to kvalitu života. Na podium se jdeme pobavit. Jdeme tam samozřejmě i pracovat, ale hlavně se strašně radovat. Musíme dát energii lidem, takže je to vlastně taková spolupráce. I když je pravda, že když není publikum zvyklé na J.A.R, jsou to někdy krušné chvilky, než se někdo rozjede. Ta hudba je na většinu lidí opravdu složitá.
Musíme hrát, protože ta deska je fakt dobrá, říká Oto Klempíř
Není to také trochu tím, že jsou čeští posluchači zvyklí na chytlavější refrény, než mají skladby J.A.R?
Jasně. Ale chytlavé a jednoduché refrény, od toho jsou tady jiní. I když Op-ti-mi-sti-cký to-xi-ko-man, to taky není nic složitého. Jen tam není láska, holka, smutek a slzy. Takhle to děláme my. Lidé jen dneska prostě chtějí slyšet Chinaski a Nightwork.
Vy sám pozorujete v řadách vašich příznivců nějakou obměnu, například v návštěvnosti koncertů?
Základ kapely je alternativní, i když se posunul směrem k větší líbivosti, než na začátku. Alternativa nikdy nemá tolik fanoušků, jako třeba pop. Takže nám ti lidé vlastně zůstali ve stejné skupině. V té, která si kupovala desky. To je maximálně dvacet tisíc lidí.
Co se týká prodeje desek, nebojíte se trošku pustit nové album do dnešního světa pirátského stahování a kopírování?
Kdo si ho chce koupit, ten si ho koupí. Kdo si ho chce stáhnout, ten si ho stáhne. A žádným strachem, ani pouštěním, nebo nepouštěním na internet tomu nezabráníme, i kdybychom ho drželi v trezoru. První den na pultu a do deseti minut je na internetu. Tak Let´s go! Ať si ho každý užije, jak chce.
Čtěte také rozhovor s Tomášem Klusem: Lidskou povahu poznám podle zubního kartáčku
Nejste tedy zarytým odpůrcem nelegálního sdílení?
Svět se prostě takhle vyvíjí. Tady lidi stahují zadarmo a nejsou zvyklí platit. Je to zajímavé, protože třeba před patnácti lety mi přišlo nekřesťanské dávat za cédéčko Madonny šest nebo sedm set korun. Přišlo mi to švihlé. Teď mi zase přijde švihlé, že za to nikdo nebude dávat nic.
Je něco, co vás osobně v poslední době na hudební scéně zaujalo?
Teď jsem objevil Trixiu Whitley. Je to funkovo-jazzová zpěvačka, která hraje na bicí, kytaru a klavír. To je pecka. To bych přál české hudební scéně, aby místo těch koček, co tady postupně rostou v Superstaru, našla nějakou, jako je ona. Ta mě baví.
Už jen poslední otázka: Jaromír a Radomír. Jak to vzniklo?
Já už ani nevím, koho to napadlo. Všichni se nás pořád ptali, co znamená J.A.R, jestli je to ten přípravek, nebo co to vlastně je. Tak jsme si vymysleli: Jednotka akademického rapu, pak Jaromíra a Radomíra. Ve skutečnosti je to také zkratka Jihoafrické republiky, která nás bavila. Může to ale být i: Ježiši Adolfe, rikuj. Prostě cokoli.
J.A.R – Dlouhohrající děcka
Dlouhohrající děcka, zdroj: oficiální stránky kapely
Rok vydání: 2011
Vydavatel: Sony Music
Celkový čas: 53:17
Skladby: Zlejch starejch dědků je plnej svět, Stability, Vidět Boha konec světa, Moc not, S Hamasem, Optimistický toxikoman, Credo, Vývoj hňupa, Kosti minulosti, Eko bio green dia, Nové vize mužů, Pokora Hitlera, Mick Hucknall, Generál Lauda, Promiň holka
