„Z hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“ Tato známá scéna pochází z jedné z nejznámějších povídek Jana Drdy, Vyššího principu, který je součástí jeho povídkové knihy Němá barikáda (1946).
První poválečné prózy se vracely k válečným událostem, a to včetně zážitků z odboje. A právě tomuto tematickému zaměření se věnuje i soubor povídek Jana Drdy nazvaný Němá barikáda, který byl ve své době takřka bestselerem a i dnes se stále ještě těší velké oblíbenosti. Kniha zahrnuje jedenáct povídek. Z těch nejznámějších můžeme jmenovat Včelaře, Hlídače dynamitu, Pancéřovou pěst, Vyšší princip a samozřejmě také ústřední povídku, podle níž je pojmenovaná celá kniha − Němá barikáda.
Drdovy povídky patří k prvním pokusům o prozaické zachycení okupace a Květnového povstání. Hlavními hrdiny jsou zde obyčejní lidé, kteří se však skutečnými hrdiny stanou ve chvíli, kdy to oni sami nejmíň čekají. Díky svému charakteru se zachovají tak, jak je to pro ně typické, jednají v tomto iniciačním okamžiku spontánně.
A snad ve všech těchto povídkách nastane jakýsi iniciační okamžik, při němž se z obyčejného člověka stává hrdina. A právě to dělá Drdovy povídky tak oblíbenými, protože se s jejich postavami mohou čtenáři snadno ztotožnit. Drdovy postavy jsou ale právě z toho důvodu poněkud schematické, jednající podle jednoho vzoru, můžeme jim tedy vytknout určitou povrchnost psychologie.
Z hlediska vyššího principu mravního
Vyšší princip je jednou z nejpopulárnějších a nejhezčích povídek Němé barikády. Vyšším principem je zde myšlen kantor Havlík, třídní učitel septimy maloměstského gymnázia. Vyučoval latinu a řečtinu, byl okouzlen krásou antiky a jejími zákony. Žil sám a nedbal ani tak na svůj vzhled. Přezdívku získal díky neustálému opakování anticky principální teze – „Z hlediska vyššího principu mravního…“ Chtěl takto usměrnit své studenty, kteří se dopouštěli nekázně.
Zrovna při hodině latiny se chystali napsat kompozici, když v tom vtrhl do třídy ředitel. Vyzval septimány Františka Havelku, Karla Matušku a Vlastimila Ryšánka, aby šli s ním. Třída umlkla, spatřila totiž tři muže v šedozelených kabátech. Zbývajícím septimánům přejel mráz po zádech, neboť se psal červen 1942 – období heydrichiády. Byli vražděni nevinní lidé, a tento osud potkal i tyto tři chlapce. Nejdříve je odsoudili a poté zastřelili. Prý se bavili o nějakých politických věcech a někdo je zřejmě slyšel a udal je.
Latinář hrdinou
Učitelé poté seděli ve sborovně a rozhodli, že tuto zprávu oznámí septimě právě jejich třídní vyučující Havlík. Se sklopenou hlavou a mrzutým výrazem ve tváři vchází do třídy. Není schopen ze sebe vydat ani slůvko. Po chvíli se odváží přerušit hrobové ticho:
„Žáci, vykoktal podruhé, škrtě se v límečku, profesorský sbor mne pověřil … abych … ehm … včerejší … smutnou událost … uvedl … na pravou míru… Z hlediska … vyššího principu … mravního… V tu chvíli se k němu zvedlo dvacet párů očí. Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe. Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky: Z hlediska vyššího principu mravního … vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem! Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé těžkopádné dříče a nemotory. Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od večera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj. Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou: Také já … schvaluji atentát na Heydricha! Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip uvedl pomalu oči ke své třídě. Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.“
Ve Vyšším principu Drda vyjádřil především touhu po spravedlnosti. Vyšší princip, čili profesor latiny, se stává tím nejstatečnějším hrdinou. Dokázal v sobě najít sílu snad i díky své zálibě právě v zákonech a kráse antiky, díky níž u něj zvítězila nelhostejnost.
Co se týče postav, ty můžeme jednoznačně rozdělit na kladné či záporné. U kladných postav autor využil zdůvěrnění, záporné postavy zachycuje karikaturou. Autorův jazyk je jednoduchý, srozumitelný, píše stručně a věcně, používá jednoduché věty, ale i souvislé odstavce. Používá jasné metafory.
Próza za doby okupace
Za okupace psali čeští prozaici s tematickým omezením, často alegoricky, vraceli se k minulosti nebo psali prózu psychologickou. Stejně jako v poezii se objevovala prozaická díla, jež se vracela k válečným zážitkům. Próza je postupně poznamenaná socialistickým realismem jako jediným oficiálně přijímaným literárním proudem. Vzniká a rozvíjí se tzv. budovatelský román.
Když psal Drda Němou barikádu, bylo mu třicet let. Povídky byly zpočátku otiskovány v novinách a časopisech, předčítaly se i na schůzích, a dokonce se dostaly i do školních čítanek. Němá barikáda poprvé vyšla v roce 1946. Kniha byla přeložena do mnoha cizích jazyků a Drda se jí zařadil mezi velké české literáty, jako byli například Němcová, Neruda, Hašek, Čapek a další.
Viděl jsem slzy v očích žen
Viděl jsem pěstě zaťaté
Počkejte málo jen
však vy nás poznáte
František Halas: Zpěv úzkosti
Drda přímo hýřil svým vypravěčským nadáním. Jeho povídky byly prožité. Motto k Němé barikádě nevybral jen tak, ale rovněž promyšleně. Šlo o Halasovo čtyřverší ze Zpěvu úzkosti, které vystihuje smysl této knihy: napsat o tom, jak český národ trpěl za okupace a odhodlat se bojovat. Němou barikádu čteme i po tolika letech se zatajeným dechem a mnohdy nám běhá mráz po zádech, či se dokonce hrnou slzy do očí.
Vyšší princip se dočkal i své filmové podoby. Byl natočen v roce 1960 režisérem Jiřím Krejčíkem. V tomto černobílém filmu si zahrál hlavní roli středoškolského profesora František Smolík. Mezi dalšími se objevují taková jména jako Ivan Mistrík, Jan Šmíd, Alexandr Postler, Petr Kostka či Jana Brejchová nebo Radovan Lukavský.
2 fotky 
