5 fotek 
Před Vánocemi jméno nového ředitele Národní knihovny ještě nebylo známo, bývalý ředitel byl po celou dobu ve funkci téměř nezastižitelný, a tak jsem o rozhovor poprosila Vlastimila Ježka, který s knihovnou v Klementinu také spojil část svého života. Povídali jsme si však nejen o ní, ale také o společenské paměti, využití internetu a o tom, proč si myslí, že se lež stala obecně tolerovanou pravdou. (Eva Marková)
Nemohu nezačít otázkou, zdali sledujete dění okolo Národní Knihovny?
Ano i ne. Nesledovat dění spojené s řešením toho, kde bude Národní knihovna sídlit, nejde. Na to jsem s knihovnou strávil příliš mnoho času. Nezabývám se však personálními otázkami okolo knihovny. Zajímá mě spíš, kam se posouvá ono nejlepší a nejpragmatičtější řešení, tedy rozdělit knihovnu na novodobé a historické fondy a těm novodobým postavit novou budovu, odhlédnuto od toho, kde by měla být a jak by měla vypadat. Zdá se však, že se řešení posouvá k nejhorší možné variantě: dobudování depozitáře v Hostivaři a přesunutí všech služeb do Klementina. To by bylo nepříjemné jak pro fondy, protože by se musely převážet a natřásání by jim moc neprospělo, tak pro čtenáře, protože by museli den dva čekat. Když to zjednoduším: náš původní plán počítal s tím, že ať přijdete do historických fondů ve staré budově, anebo do novodobých fondů v nové budově, tak bude-li kniha v depozitáři, dostanete ji maximálně do deseti minut.
V jednom rozhovoru jste říkal, že nechcete, aby rekonstrukce Národní knihovny neovlivňovala její provoz. Je to vůbec možné?
Rekonstrukce je jen první fáze původního plánu. Opravdu mě baví, když si tam či onde přečtu, že rekonstrukce je úžasný nový plán. Tak to není. Jediné, co se změnilo, je množství peněz, které bude na obnovu vydáno. Já samozřejmě nevím, jak se zvětšil rozsah rekonstrukce a je-li ztrojnásobení finančních prostředků na ni vydaných v pořádku, nebo ne. Ale zdá se mi skoro nemožné, že by námi zamýšlená rekonstrukce šla trojnásobně zvětšit.
Náš plán počítal s postavením nové budovy pro novodobé fondy. Krásný příklad už máme: technická knihovna se přestěhovala přes léto, kdy bývá obvykle nějakou dobu zavřeno, a teprve po otevření nové budovy se začala rekonstruovat budova historická. Rekonstrukce Klementina dnes probíhá za provozu, takže ho nepochybně ovlivňuje. Přesto si myslím, že k žádnému omezení, snad s výjimkou návštěv barokní části Klementina, nedochází.
Vlastimil Ježek, Foto: Lenka Petráčková Žitková, archiv kapely Úterý
S tím si dovolím nesouhlasit. V poslední době mám pocit, jako by se v Národní knihovně rozvíjel program „ochrany knih před čtenářem“.
Ale pozor, to máte docela pravdu! To je však způsobeno něčím úplně jiným než rekonstrukcí. Národní knihovny všude na světě mají primárně konzervační charakter. Zjednodušeně řečeno jsou to knihovny, které pro budoucnost shromažďují celou národní produkci. Je nepochybně dobře, že se tyto fondy zpřístupňují. Ale pokud to opět zjednoduším, Národní knihovna má být na řadě až tehdy, pokud není možné sehnat určitou knihu nikde jinde. Berte to tak, že až nás za sto let bude někdo studovat a nebude-li moci určitou knižní produkci sehnat jinde, měl by ji kompletně najít v Národní knihovně.
Co tedy Národní knihovna shromažďuje? Knihy, které mají ISBN?
Ano, to jsou neperiodické publikace. Shromažďuje však i periodika včetně těch, o nichž lze vést dlouhé diskuze, neboť mezi ně patří i různé extrémní publikace, například pornografie. Nemyslím si však, že je možné, aby byla zřízena komise, která bude určovat, co je vhodné k uskladnění pro budoucnost, a co ne. Například na konci 90. let došlo k velkému badatelskému zájmu o rodokapsy a nebýt Národní knihovny, nebylo by je kde studovat. A to rodokapsy nebyly za první republiky tou nejvyšší literaturou! Patřily však k té době, zaznamenaly komerční úspěch, měly určitý dosah… Pokud tedy chcete studovat dobu, v níž byly rodokapsy úspěšné, tak se můžete jen těžko tvářit, že neexistovaly. A totéž se dnes týká třeba té pornografie.
V roce 2009 jste vydal knihu Střepy chobotnice aneb Národ sobě. Sledoval jste, jaké se na ni objevily reakce?
Ani ne. Jen vím, že se jí prodalo dva a půl tisíce kusů, takže nakladatel nekvílel, že prodělal. Mně ale bylo upřímně jedno, kdo a co o ní napíše. Autoři často říkají, že něco napsat museli. Dlouho jsem je nechápal. Ale tohle byl právě ten případ, já ji napsat musel už proto, že celý příběh nové budovy Národní knihovny a Jana Kaplického byl hodně šílený. Vyznat se ve změti stovek, neřku-li tisíců příspěvků na dané téma bylo takřka nemožné. Chtěl jsem každému zájemci nabídnout pohled na věc utříděný tak, jak šly události v čase. Hodně jsem se snažil vynechat mé subjektivní hodnocení, jakkoli je mi jasné, že ve třetině případů to opravdu nešlo. Jediné zaváhání, zdali chci knihu dokončit, přišlo, když zemřel Jan Kaplický. Uvědomil jsem si však, že právě jeho smrt a způsob, jakým zemřel, je jen dalším důvodem pro dokončení Střepin. Především jsou ale v konzervačním fondu Národní knihovny, a tak je v budoucnosti nebude moci nikdo, kdo se touto kauzou bude zabývat, pominout. I když se ke Střepinám chobotnice jako pramenu může postavit velmi kriticky.
V jednom rozhovoru jste řekl, že lež se stala obecně tolerovanou pravdou…
Nejen že se lež stala obecně tolerovanou pravdou, ale lidé, kteří s ní takto zacházejí, se chovají jako by ostatní neměli paměť, nebo ji nechtěli používat. Počítají s tím, že si nikdo nebude pamatovat, co říkali dřív. Dneska je důležité především to, že něco říkáte a jste vidět. Jako by nebylo důležité, co říkáte. Společnost přeci nevytvářejí jen politici, ale my všichni a je na nás, jestli budeme lež tolerovat. Pokud ano, stane se součástí životů nás všech. Musím však říct, že mně by se v takové společnosti žilo špatně.
Když jsem se na dnešní rozhovor připravovala, našla jsem několik odkazů na články o nové budově Národní knihovny, které už na internetu nebyly dohledatelné. Co si myslíte o tom, jak snadno se dá manipulovat s texty umístěnými na internet?
Digitální svět je vzrušující, bohatý a svobodný, můžete ho upravovat mnohem snáz, než když musel být kdysi vyretušován Slánský z té slavné fotky s Gottwaldem. Na druhou stranu nikdy nevíte, kde všude naleznete výhonky, které se objevily v reakci na váš článek. S internetovými prameny se pracuje hůř, ale jsem si skoro jistý, že na rozdíl od analogové fotky, z níž něco vyškrábete, a už to není, se vám to v digitálním světě může podařit jen velmi omezeně. Tím se zvětšuje rozdíl mezi pravdou a lží. Ano, názory lidí se vyvíjejí, ale lidé by neměli popírat, že měli v určité době nějaký názor. Přesto mám nejraději ty, kteří názory moc nemění. Myslím, že pravdu měla moje babička, když říkala: mladej blbec, starej vůl.
Vlastimil Ježek a Jiří Dědeček křtí CD Prší nám do Campari, Foto: Lenka Petráčková Žitková, archiv kapely Úterý
Nedávno se mi stalo, že redaktorka chtěla změnit hodnocení, které použila v již uveřejněné knižní recenzi. Čím to podle vás může být?
Může to mít dvě příčiny. Napsat recenzi na knihu je strašná dřina. Nejprve knihu musíte přečíst, pak byste se ji měla pokusit zařadit do kontextu české, evropské, neřku-li světové literatury. Co se času stráveného psaním týče, je recenze asi nejhorší mediální artikl. Pokud jí nevěnujete čas, bude povrchní.
Druhá věc je reakce lidí. Když uveřejníte článek a reakce čtenářů nejsou nejlepší, může se ukázat, že jste se mýlila. A je vám hloupé zůstat v pozici, kde jste za vola. Ale stejně naivní by bylo změnit své stanovisko. Měli bychom se naučit přiznávat chyby, protože každý z nás je dělá. Navíc napsat recenzi, která je úplně vedle, vlastně nelze, pořád jde o váš názor. Pokud se to však stane, můžete za rok napsat, že jste se zmýlila a že děkujete za cestu, kterou vám čtenáři ukázali ve svých reakcích a která je blíž pravdě. Hlavně si ale musíte přiznat, že po světě běhá spousta lidí, kteří jsou chytřejší než my dva.
Svou kariéru jste začínal v orgánech Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, např. ve Studentské radě. Jak na toto období vzpomínáte?
Skoro vůbec, protože mé angažmá vyplynulo z tehdejšího dění. Daleko víc si pamatuju na aktivity, kterým jsme se věnovali jako studenti v letech 1988 a 1989. S dnešním proděkanem na DAMU, Zdeňkem Tichým, jsme byli organizátory desetidílného přednáškového seriálu o českém surrealismu. Přednášky se konali hned vedle Rzounkovy pracovny a my jsme byli třeba tak naivní, že jsme kontrolovali občanky a indexy v domnění, že pokud je někdo fízl, bude to tam mít napsané. Bylo to zvláštní. A podstatné. Pak přišel střih, průvod, Albertov, Vyšehrad, Národní třída, stávka. To byla druhá podstatná věc. Že jsme pak nějakou dobu museli odpracovat v rámci kontinuity ve Studentské radě nebo Akademickém senátu, to vyplynulo jaksi samo, ale nijak mě netěšilo, spíš naopak. Dva roky jsem byl blízko nehezkým ukázkám nehezkých charakterů. Například někteří učitelé se na fakultě už od 50. let vzájemně vyhazovali a místo, aby byli šťastní, že se konečně mohou plně věnovat vědě a studentům, tak začali pořádat tyto zvláštní války. Spousta lidí si myslela, že se nezměnila doba, ale že se fakultní výbor SSM jen přeprasil do nějaké studentské rady a princip vzájemné kolaborace a pomoci zůstane zachován. A to se opravdu déle jak dva roky vydržet nedalo. Víte, já si myslím, že aktivitu si v rámci studentského života můžete odbývat jinak, jinde a zajímavějším způsobem.
Vlastimil Ježek (*1963) je novinář, publicista, vysokoškolský pedagog. Po maturitě na gymnáziu absolvoval tři semestry na ČVUT, roku 1990 absolvoval na FF UK v Praze. Je podruhé ženatý, má tři děti.
V letech 1993 – 1999 byl generálním ředitelem Českého rozhlasu, od roku 2004 až do svého odvolání roku 2008 vedl Národní knihovnu. Nyní externě pracuje pro Českou televizi a vyučuje na DAMU. Na jaře 2009 mu vyšla kniha Střepiny chobotnice aneb Národ sobě.
