2 fotky 
Na závěr tematického týdne s Vladimírem Šlechtou a novým vydáním jeho knihy Nejlepší den pro umírání jsme pro vás připravili rozsáhlý exkluzivní rozhovor s autorem. Podělil se s názorem na současný český fandom, s novinkami ze své dílny i mnohým dalším. Po první části je tu druhá.
Vladimír Šlechta. Zdroj: archiv Vladimíra Šlechty
Zužitkoval jste v některém ze svých příběhů zkušenosti ze svých občanských profesí?
Určitě. Jsem stavební inženýr, takže vím, jak má vypadat dům a jak funguje infrastruktura lidských sídlišť. Mám dvě hlavní profese: vodní stavby a požární bezpečnost staveb. Z první profese vyplývají všemožné vodní cesty, popsané v textech. Do vodních staveb spadají i vodovody a kanalizace, což mi umožňuje konstruovat různé hračičky. Například ve druhém dílu Gordonovy země mám obytnou věž, která má nahoře rezervoár na zachycenou dešťovou vodu a vespod jímku na splašky, z níž je vyvedené topení na bioplyn.
Ke druhé specializaci: díky požární bezpečnosti staveb vím, jak to udělat, aby něco důkladně shořelo (pochopitelně jenom v příbězích, ne ve skutečném životě).
Je nepsaným pravidlem, že některé postavy se svým autorům alespoň částečně podobají. Máte nějakou, do níž jste se promítl nadprůměrně?
Už jsem v několika rozhovorech řekl, že taková moje projekce je Jacob Faylorg ze Šíleného lesa. Jenomže ono je to složitější. Autor vkládá sám sebe do různých postav, aniž si to uvědomuje. Zjednodušeně se dá říct, že Roger Schnirega jsem já před tím, než jsem začal podnikat. Thompson – to jsem taky já, ale až po proměně, tedy po začátku podnikání.
Jen tak na okraj: jak jsem zjistil, část čtenářů Thompsona upřímně nesnáší a ten zbytek ho taky nemá zrovna v lásce. Ale já ho mám rád.
Když se podíváte zpátky na všechna ta léta s Krvavým pohraničím, jak je hodnotíte?
Krvavé pohraničí se přesně kryje s mým podnikatelským obdobím. Psát úvodní román, tedy Krvavé pohraničí jsem začal v tom samém měsíci, kdy jsem si pořídil živnostenský list.
Po celých deset let jsem neměl dovolenou, v pátek i ve svátek jsem pracoval na zakázkách. Do toho jsme stavěli rodinný dům, dvakrát jsme se stěhovali, na čas jsem přibral externí učení na průmyslovce… Místo skutečné dovolené jsem utíkal do Pohraničí. Po večerech jsem si ukrádal čas a datloval do počítače. Ty nejlepší nápady přicházely, když jsem jel v autě na jednání nebo na stavbu. Některé texty jsou inspirované různými průsery nebo bizarními situacemi, které jsem zažil na vlastní kůži. Třeba Zimní zakázka: podnikatel si chce udělat volno, jenže klienti mu nedají pokoj, plácají o stůl peněženkami a kreditními kartami a vykřikují, že „cena nerozhoduje“ a „včera už bylo pozdě“. Zakázka vypadá snadně, podnikatel ji proti své vůli přijme a vzápětí zjistí, že vězí až po krk v problémech, které mu zatajili.
Takže jak ta léta hodnotím? Kladně. I když jsem toho měl mnohokrát plné zuby, jak podnikání, tak psaní, nakonec to vždycky dopadlo dobře.
„Čtenáři mi vyčítali roztříštěnost příběhů z Pohraničí. Teď vyjdou ve správném chronologickém pořadí.“
V jednom z rozhovorů jste se nechal slyšet, že bez psaní by se váš život v těch důležitých věcech nezměnil. Co ale v detailech?
Je to věc priorit. Na prvním místě je u mě rodina a její zajištění. Psaní spadá do kategorie zábava a ta musí jít stranou, když je třeba vyřešit důležitější věci. Z psaní mám i nějaké příjmy, které spadají do kolonky zajištění rodiny, ale pokud mám opravdovou zakázku za opravdové peníze, musí jít psaní opět stranou.
Psaní, když se vymkne kontrole, může autora pohltit a stát se smyslem jeho života, to si však nemůžu dovolit.
Právě chystaný rozšířený reprint Nejlepšího dne se stane prvním svazkem Likarijské trilogie, která bude obsahovat dosud nepublikovaný román Likario a fanoušky dlouho očekávaný, rovněž rozšířený, reprint Orcigardu. Proč jste se k takovému kroku rozhodl až nyní?
Čtenáři mi vyčítali roztříštěnost příběhů z Pohraničí. Jednotlivé epizody jsem psal na přeskáčku. Postavy v jedněch příbězích zahynuly a v jiných, napsaných později, se vesele proháněly po lučinách. Pohraničí totiž fungovalo jako stroj, který sám od sebe generoval různá předkračování a vedlejší linie.
Likarijská trilogie by do tohoto chaosu měla vnést pořádek, příběhy teď budou následovat ve správném chronologickém pořadí, pěkně jeden za druhým.
Proč jsem se rozhodl až nyní: chtěl jsem mít nejprve dokončenou trilogii Gordonova země a teprve pak se věnovat něčemu dalšímu. Takhle jsem to chtěl, ale stejně to probíhalo jinak, na Nejlepší den však naštěstí došlo až teď, když je na něj víc času.
První díl Likarijské trilogie
Letos také vyjde po dlouhých letech nová kniha z Oggerdovského cyklu. Můžete neznalým čtenářům nastínit, o jaký cyklus se vlastně jedná a co bude námětem Keltské brány? A co povídka, kterou jste přislíbil do nové antologie Ondřeje Jireše?
Oggerdovský cyklus jsem psal především v devadesátých létech a myslel jsem, že už jsem s ním skončil. Ukázalo se však, že spousta čtenářů má zájem o jeho pokračování.
Cyklus je zasazen do Evropy, postižené totální válkou. Děj příběhů se odehrává koncem třiadvacátého století, asi tak dvě stě let po Apokalypse. Evropa je částečně pokrytá lesy a částečně radioaktivními bažinami. Lidské osídlení je sporadické a rozptýlené. Struktura společnosti je feudální, nikoliv však středověká, ale odpovídající spíše osvícenému sedmnáctému století. Technika je na úrovni devatenáctého století (věk páry) s občasnými průniky do iracionálna. Cyklus je nazván podle kyborgizovaného válečníka jménem Oggerd. Oggerda doprovázejí dva společníci – vyjednavač (herold) Gowery a technolog (čaroděj) Hal Hargo. Společně pronikají do pustin a zjišťují, jaká překvapeníčka tam zanechala naše zaniklá civilizace.
S nakladatelstvím Brokilon plánujeme dvě knížky z oggerdovského cyklu: sborník povídek Střepy z Apokalypsy a román Keltská brána. Povídkový sborník bude sestavený z věcí, které měly premiéru v devadesátých létech, část textů je však překopaná k nepoznání a zbyly z nich akorát názvy. Pokud půjde vše podle plánu, vyjdou obě knížky ještě letos.
Povídku do antologie Ondřeje Jireše jsem nejen přislíbil, ale i dodal. Tahle povídka měla být součástí Střepů z Apokalypsy, ale Ondřej mě přesvědčil, abych mu ji přenechal. Ondřejova antologie by měla vyjít už brzo, já v to alespoň doufám.
„Myslel jsem, že už jsem s Oggerdem skončil. Ukázalo se však, že spousta čtenářů
má zájem o jeho pokračování.“
V současné době máte s novými texty plné ruce práce. Neláká Vás ale možnost napsat nějaký zcela samostatný román z odlišného prostředí? Nebo rozjet novou sérii?
Před pár lety jsem si udělal osnovu k románu ze současnosti s pracovním názvem Věc z kanálů. Měl to být takový ten magický realismus, jaký teď píše Pavel Renčín. A to je právě problém: ekologickou niku mezitím obsadil Pavel. Mám strach, že by se pak říkalo „Šlechta kopíruje Renčína“. Nevím, jestli se k Věci z kanálů ještě někdy vrátím, spíš ne.
Nelákají vás ani žánry mimo fantastiku? Třeba detektivka nebo čistokrevný western?
Do westernu se určitě nepustím. Western totiž vyžaduje jednoduchost až prostoduchost a já mám o skutečném dalekém a divokém západu načteno příliš mnoho.
Detektivky mám rád, některé z mých románů jsou ve skutečnosti zakuklenými detektivkami, konkrétně Projekt berserkr a Krvavé pohraničí. Detektivku ze současnosti ale nenapíšu a to z toho důvodu, že doba, ve které teď žijeme, se mi vůbec nelíbí. Tahle doba je divná, řekl bych rozvařená.
Zkusil jsem rozepsat román z podnikatelského prostředí, začátek mám na svých internetových stránkách (pracovní název zní Harém). Zatím o něj nikdo neprojevil zájem, a protože toho mám hodně k dokončování, ani já jsem se nedostal k tomu, abych ho dopsal.
