Vladimír Mišík: Já se usmívám

Po vleklých zdravotních problémech se Vladimír Mišík postupně vrátil na koncertní pódia a letos vydal se svou kapelou Etc… i nové album Ztracený podzim. Když jsme se usadili na zahrádku před restaurací, přiznal sice, že ho zrovna trápí žaludek a objednal si Becherovku, ale jinak působil vesele a příjemně naladěně. Poté, co mi podepsal své nejnovější album, jsme si povídali o všem možném od fotbalu až k politice.

Vladimír Mišík si zpívání a hraní pořád užívá, Zdroj: archiv

„Na první autogram si nepamatuju“

Vzpomenete si ještě, kdy Vás někdo poprvé požádal o autogram?
Tak to jste mě zaskočila. Přiznám se, že si to nevybavuju. Ale mohl bych se domnívat, že to bylo někdy v době, kdy jsme začínali s Matadors. Nebo tak nějak. To byla kapela, která už sklízela jisté ovace a uznání, takže měla i nějaké ty fanynky. Ale přímo konkrétně si první autogram opravdu nepamatuju.

Od té doby už jste jich asi rozdal docela dost, že?
Tak moc zase ne… Karel Gott určitě víc.

Vy jste dnes známý hlavně jako zpěvák a kytarista, ale četla jsem, že jste ve své úplně první kapele Uragán působil jako bubeník; jak se to stalo?
To je chyba, nevím, kdo to napsal – já jsem to nebyl (smích). To rozhodně není pravda. Já jsem na bubny někdy hrával na zkouškách nebo občas s Blue Effect třeba na kongo… Rytmické nástroje mi nedělají problém, i když rozhodně netvrdím, že bych uměl hrát na bubny, to ne. Ale já v podstatě i na tu kytaru hraju tak trochu jako na rytmický nástroj, držím jednoduše backlight, vlastně supluju rytmiku.

Ale tohle je chyba; to je i na našich stránkách, že?

Jen na Wikipedii.
Tak to je chyba. Všem sdělte, že to není pravda.

„Jsem tradicionalista“

Je celkem běžné, že zkušenější muzikanti postupem času začnou experimentovat, ať už s jinými styly nebo třeba neobvyklými nástroji, často spolupracují s výrazně mladšími kolegy… Vy jste sice taky částečně omladil skupinu Etc…, například Pavlem Bohatým, ale zvukově se – jak jste sám přiznal – spíš vracíte k počátkům. Nějaké experimenty Vás nelákají?

Existují okruhy muzikantů, kteří potřebují experimentovat, protože je to nějakým způsobem naplňuje. A o to v podstatě jde; když muzikant leze na pódium, měl by z toho mít vnitřní radost, a tím pádem obohacovat i publikum. Já se za sebe držím toho, co mě nejvíc baví a pořád taky vzrušuje. Mám rád takové písničky, které mají nějaký textový obsah, trošku se třeba dotýkají poezie… Tam ta muzika okolo tolik k experimentování nevybízí, podle mě by to mohlo i nepříliš dobře dopadnout. Přiznávám se, jsem tradicionalista (se smíchem).

A současnou hudbu posloucháte?
To, co doma poslouchám, ani moc nesouvisí s bigbítem nebo s rock’n’rollem, zkrátka s těmito styly muziky. Já mám spíš radši ty jazzovo-bluesové až folkové věci… Nejvíc mě baví poslouchat jazz. Ale hrát to, to je samozřejmě něco jiného.

Máte nějaký objev z poslední doby?
Nemůžu říct, že bych přímo někoho objevil nebo mi byl někdo objeven. Co se té jazzové scény týká, tak jsem klasik, mám rád trumpetisty. Trumpeta se mi strašně líbí. Obdivuju třeba Chata Bakera, který zároveň zpívá, úžasný hráč na trumpetu je samozřejmě Miles Davis anebo Wynton Marsalis. Teď se mi dostala do rukou deska s nahrávkou jeho koncertu s Williem Neslonem, je to spíš bluesově laděné. Spojení tohoto úžasného jazzmana s Nelsonem, což je countryový zpěvák, je fakt paráda.

Takže muziky je spousta, ale já jsem hlavně na ty trumpetisty.

Vzpomínání bez hořkosti

Na ČT nyní reprízují dokumentární cyklus Bigbít. Koukáte se někdy, zavzpomínáte?
Já to většinou nestíhám, protože hrajeme. Ono to běží nějak ve čtvrtek, ne?

V pátek po desáté večer.

No, to hrajeme. Ale minulý pátek jsme měli volno, tak jsem viděl, co já jsem to viděl… Marsyas, Martina Kratochvíla a Jazz Q, takže se mi vybavily některé věci, které člověk lehce pozapomene. Je to skvělý seriál, protože nám starším to secvakne a pro ty mladší to je vlastně kus historie. A navíc byl točen včas. Radim Hladík vždycky jenom tak smutně říká, kolik těch lidí už mezi námi není.

I tenkrát už se na někoho muselo jen vzpomínat.
To se nedá nic dělat, to je život…

Ta minulost v komunistické době sice pro Vás nebyla úplně veselá, ale jistě máte i příjemné vzpomínky…
To ano. Já jsem to vždycky nazýval takovým velkým pracovním táborem, protože jsme byli všichni obklopení ostnatým drátem a drželi nás tady samopaly, takže tu bylo docela těžko, ale rozhodně nebylo jenom pošmourno. Uměli jsme si život udělat docela srandovní.

Ale je fakt, že když třeba chodím se svým nejmladším, kterému je třináct, tak mu ukazuju třeba támhleten starej barák, jak je špinavej, a říkám: „Tak taková byla celá Praha…“ Postupně se to tu tak nějak rozsvěcí. Takže vzpomínám jen tak – jak bych to řekl – ne s nějakým dramatickým pocitem.

Hudba jako zábava

Je znát, že dřív pro člověka měla hudba zásadní význam. Myslíte si, že se to změnilo?
Speciálně bych vyzdvihl třeba sdružení Šafrán nebo folkaře, tam tenkrát opravdu jejich slovo – a oni se nebáli – a vlastně i ty poetické věci byly dost kritické, mě osobně to tak trochu probudilo. Já jsem dřív muziku bral spíš jako zvukomalbu, hlavně aby to šlapalo, ale tam mě to tak zaujalo a v dobrém slova smyslu zasáhlo, že jsem se začal věnovat víc i výběru textů. Něco jsem si i psal, ne moc dobře, tak jsem si vybíral některé básničky, které mě bavily a to mi vlastně zůstalo dodnes… Takže já vlastně děkuju Šafránu.

Potom přišlo období, to byl zhruba osmdesátý rok, kdy spousta škol měla kapely, které to rodičům fakt celkem natvrdo vytmavily a v textech jim spoustu věcí vyčítaly, objevovaly se i náznaky punku a takového toho revoltujícího bigbítu… Je fakt, že rocková hudba měla i jistou zástupnou roli určité revolty, dneska už je to zábava.

To napovídají i označení jako hudební, nebo přímo zábavní průmysl.
Ale zase na druhou stranu proč ne.

Někdy může člověka zamrzet, že už dnes nikdo hudbou nežije tak opravdově jako dřív…
Já si myslím, že stále existují i skupiny nebo hudebníci, kteří se takzvaně angažují; může to být třeba i ve sféře toho levičáckého poblouznění nebo třeba ekologicky… Jsou takoví jako U2 a Bono… Existují muzikanti, kteří jako mají potřebu být angažovaní. Takže myslím, že se to úplně nevytratilo, ale je toho pravděpodobně méně.

O tvorbě a hledání textů

Když už jste zmiňoval básníky, které si vybíráte, tak ti se vlastně ani na nejnovějším albu Ztracený podzim moc nezměnili, je to hlavně Kainar, Gellner, Hrabě… Ale několik textů jste si napsal sám. Sice říkáte, že Vám to moc nejde, ale baví Vás to aspoň?

(smích) Když to vymýšlím, tak docela jo. Nemyslím si, že by šlo o nějaké zásadní dílo, takže to vždycky strčím až na druhou půlku CDčka, ale baví mě to, to ano. Hlavně mám rád to, když ten text vzniká; začnu přemýšlet, obyčejně to bývá tak ve čtyři, když se vzbudím, a když už je to rozepsané, tak to mám v hlavě a teď si říkám: Tohle je blbě, tohle musíš předělat… Právě ten proces je, řekl bych, jistým druhem zábavy.

Titulní píseň Ztracený podzim napsal básník Emil Bok. Přiznám se, že jsem o něm až dodnes neslyšela; jak jste se k němu dostal?
Vůbec nic si z toho nedělejte, já jsem ho taky neznal. Jeden redaktor nebo vydavatel, na jméno si teď nevzpomenu, mi poslal Bokovu knihu, jestli by mě nebavilo si ji přečíst, že si myslí, že je tam spousta takových věcí, které by se mi mohly líbit. A je fakt, že jsou tam krásné básničky. Ale já jsem si zrovna vybral takovou, která mi přišla jaksi úměrná mým pocitům; stárnoucí chlápek, se kterým se už holt nedá nic dělat, tu ho pobolívá jeden orgán, druhej orgán, přestávají fungovat nohy a hlava a já nevím, co všecko… V tomto smyslu mě to zaujalo, ale hudebně jsem to vzal spíš odlehčeně a zvesela, aby tam byl jistý rozpor nebo paradox.

Fotbalové sny

Jak vlastně vypadá běžný den Vladimíra Mišíka?
No, tak ráno nic moc (smích), jak vidíte, tak druhá hodina už je jakž takž, odpoledne už se ploužím a večer už je docela veselo. Buď se někam jede, nebo… No, do hospod už teď tolik nechodím jako dřív, takže text Marka Ebena (Vymaž mě z mobilu – pozn. aut.) se trefil úplně do černého. Ale spíš to odpoledne až večer až půlnoc, jedna hodina, druhá hodina nad ránem, to je můj čas, kdy to docela jde.

Díváte se teď na fotbal, když běží mistrovství světa?
Já se rád dívám na fotbal, ale spíš sleduju anglickou ligu, to je senzace. Teď mi připadá, že jsou nějací unavení, tak nějak to šmudlaj… Ti hráči, který miluju třeba za Chelsea, Arsenal nebo třeba Rooney z Manchesteru, už nějak nemají energii. I když já se jim ani nedivím po té sezóně… Dívám se, ale nejsem nějaký šílený fanoušek. Mě to baví, protože jsem fotbal hrál až do dorostu, hrával jsem za Duklu Praha. Člověk to má ještě pod kůží, pak se mi zdá o tom, jak běhám s míčem.

A sledujete ještě, jak se daří Dukle?
Dukla je teď ve druhé lize nebo tak nějak…

„Není si na co stěžovat“

Vy jste působil i v politice, co jste si z toho odnesl?
Jistou zkušenost. Hlavně takovou, že bych si nedovolil tak nějak pohrdat prací. Parlamentní demokracie není dokonalý systém, ani omylem. Ale lepší snad ani neexistuje. Přes veškeré pochybnosti. Ale když sledujete ty politiky a vidíte, jak se někteří chovají opravdu strašidelně, můžu jmenovat třeba Paroubka nebo Ratha, to se potom člověku ježí vlasy, to je hrůza nebo až skoro nenávist, což je strašné.

Já jsem byl poslancem mezi lety 1990 a 1992, jen dva roky naštěstí – jako na vojně, i když tam jsem vydržel jen tři měsíce – tohle jsem holt musel přežít celé, stříhal jsem metr a tak… Ale je to zkušenost, zjistíte, že ta skutečná práce je hlavně ve výborech, není to plané, není to jenom tak. Když je plénum, velká schůze, tak tam se samozřejmě někteří potřebují ukázat, aby zapůsobili na voliče, pro některé je to byznys. To je potom představení, někdy směšné, někdy hloupé, někdy i záslužné… Jinudy ale cesta nevede, takže to neodsuzuju.

Ve spoustě lidí, kteří byli po osmdesátém devátém plni nadšení a naděje, postupně převládla spíš deziluze…
Já to takhle neberu. Myslím si, že to je jen obnažení té kvality… Co si budeme namlouvat, i mezi normálními lidmi je spousta takových jako v politice. Když člověk vejde někam do obchodu nebo třeba do nějaké hospody a vidí, jak se tam tvářej, něco před vás prdnou s takovým tím výrazem znechucení, nebo když vám řemeslníci vtrhnou do bytu, takže… Ne, není si na co stěžovat. To je na generace, myslím, než se to prostředí nějak zkultivuje, ale spíš zespoda než odshora.

Máte celkem dost plánů na léto – koncerty, festivaly – těšíte se na něco obzvlášť?
Tak to jsou nasmlouvané koncerty, no… (smích) To by bylo asi přehnané, kdybych řekl, že se těším, ale jsem rád, že jich je tolik a že ještě uživím rodinu, když už jsem ten důchodce. Ale ono se vlastně nedá nic jiného dělat, protože z těch důchodů – a to já si nestěžuju, protože jsem, řekněme, standard – bychom nevyžili. Takže mně stejně nic jiného než hrát nezbývá. Ale naštěstí mě to těší. Já se považuju za šťastného člověka, že můžu ještě takhle zdravotně pošramocený dělat to, co mě baví. To je úžasné, komu se zadaří živit se něčím, co mu způsobuje radost? Takže já se usmívám.

Zpěvák a kytarista Vladimír Mišík se narodil 8. března 1947 v Praze. První hudební zkušenosti nasbíral už na škole, později prošel mimo jiné kapelami Matadors, George & Beatovens a Flamengo a v roce 1974 založil skupinu Etc…, s níž působí s menšími přestávkami dodnes.

Tak jako mnoho bigbítových hudebníků ho v osmdesátých letech postihl zákaz koncertování. V roce 1990 byl na dva roky zvolen do Poslanecké sněmovny České národní rady za Občanské Fórum.

Letos s Etc… vydal album Ztracený podzim. Hudebně se na něm podílela celá kapela, mezi autory slov jsou kromě Mišíka básníci Jiří Kainar nebo František Gellner, jedním textem přispěl i Marek Eben.

Kromě koncertu v Malostranské besedě, který proběhne v úterý 13. července, má Vladimír Mišík v itineráři i několik letních festivalů.