!Exkluzivní rozhovor:!Rozhovor jsme vedli v pražské kavárně Lucerna za doprovodu klavírní hudby, což s osobou a setkáním s Vladimirem Kiseljovem (27) přímo souznělo. Scénograf, výtvarník, znalec hudby, jako by se vymykal klišé současného mladého umělce, působí „hudebně klasicky“ a potrpí si na přesnost. Zároveň se v rámci své tvorby snaží klasickou hudbu zpřítomňovat a vymaňovat ji z oblasti elit.
Vladimír Kiseljov maluje na vernisáži v Besedním domě v Brně. Zdroj: kiseljov.net
Jsi výtvarník, scénograf, režisér a svou tvorbu propojuješ s hudbou. Čemu myslíš, že se věnuješ více a čemu méně?
Teď se asi nejvíc věnuju malbě, obrazu a nástěnným malbám. Do toho počítám i malování obrazů naživo na koncertech vážné hudby. Za hodinu před diváky během koncertu vážné hudby vznikne obraz. Je to vlastně taková performance a je to časově omezená záležitost.
Většinou danou hudbu neznám. Je to tak, že program je z nějakých starých barokních skladatelů, kteří třeba ani nejsou nahráni na cédéčkách a já na hudbu improvizuju. Jen vím, že to bude trvat hodinu, takže si musím trochu rozvrhnout čas.
Tento rozhovor s Vladimirem Kiseljovem si můžete přečíst i v úplné nezkrácené verzi zde.
Za hodinu namalovat obraz není tak jednoduché. Maluješ opravdu ryze podle té hudby? Nemáš to třeba dopředu trochu promyšlené?
Během prvních pár minut se napojím na hudbu a vyvstane mi většinou nějaký konkrétní obraz, což je většinou nějaká kombinace barev a symbolů. Často se tam třeba dostane nějaký symbol, téma hrané skladby. Koncept vyvstane vlastně na začátku té hodiny a pak ho už jen namaluju. A pak k tomu třeba v průběhu koncertu přidávám jiné barvy podle plynoucí hudby.
V tvé malířské tvorbě je mnoho odkazů takových tradičních mytologických. Z čeho to vzniklo? Máš třeba nějaký princip, který tě k tomu vede? Proč to maluješ?
Maluju to z vnitřní potřeby a není to spojeno s žádným náboženstvím. Je to čisté napojení mě na mou víru, na energii, z které hudba vzniká a ta hudba vlastně promlouvá k srdci a duši člověka, k tomu nejvyššímu v něm. V mých obrazech jde třeba o spojení protikladů, jsou tam mužská a ženská témata, jako třeba v těch artušovských mýtech, legendách. Ty jsem hodně četl, a tak se do mých obrazů mytologické příběhy hodně promítají. Ale protože tato tematika mi do povědomí pronikla už v dětství, tak ji asi využívám zcela přirozeně, aniž bych o tom přemýšlel. Používám určité příběhy a archetypy, ale myslím si, že docela srozumitelným způsobem. Když se na to člověk podívá, ať už člověk mytologie znalý, nebo neznalý, tak to z toho vycítí.
Značnou část Kiseljovy tvorby tvoří obrazy inspirované hudbou.
Ale rozhodně nejsem ovlivněn nějakým konkrétním náboženstvím. Snažím se náboženství nebo víry propojit a sdělit tím nějaké poselství. Je tam spousta témat podobných jako měl třeba Václav Havel – témata pravdy a lásky. Zní to sice hodně pateticky, ale je to vlastně to nejpodstatnější, co by se do každodenního života mělo dostat, jehož součástí je i umění. Pro mě je to životní poslání.
Radši tvoříš venku, nebo pro galerii?
Většinou tvořím doma v ateliéru, to je pro mě základ. Ne, že bych se pořád vystavoval a maloval jenom před lidmi. Ten základ je doma. A když poslouchám hudbu, tak si třeba dělám koncepce nějakých dalších oper, které bych rád inscenoval. Ty vznikají většinou v klidu. Ne, že bych všechno dělal improvizačně. Napadne mě nějaká souvislost, nějaký prostor, kde by se to mohlo odehrávat, a pak se to třeba dostane i do těch obrazů. A až bude čas, tak se to zrealizuje na scéně v divadle. Jako pohybové taneční představení na hudbu nebo přímo jako operní inscenace, to se uvidí, jak to vyjde.
Co třeba malba ve veřejném prostoru? Slyšela jsem o tvé malbě na jednom brněnském nádraží.
Nádraží Brno, Řečkovice. To je docela zajímavý projekt. Tam šlo o to, že jsme s kamarádkou Lenkou Kosohorskou dostali možnost udělat nástěnnou malbu v podchodu, kde ona tvořila s dětmi z umělecké školy jednu část, a druhou část jsem maloval já. Měli jsme tam puštěnou hudbu a v průběhu týdne, jak tam lidé jezdili, přijížděli a odjížděli vlaky, mohli každý den vidět, jak se ta naše malba vyvíjí a říkali nám třeba, co si o tom myslí. Většina reakcí byla právě velice pozitivních, i od starých lidí. Je to vlastně ve veřejném prostoru, skoro street art, a bylo to zajímavé z hlediska performance. Mohli jsme diskutovat s lidmi, kteří chodili kolem a viděli, jak se to v průběhu týdne vyvíjí.
Nástěnná malba na nádraží Brno Řečkovice vznikala během týdne.
Jak bys sám definoval obecně svojí tvorbu? Jak ji vnímáš? Cítíš se třeba do nějaké míry součástí nějakého směru v tvorbě?
Mě např. teď táhne Vídeň, protože ta je otevřená širší části veřejnosti, která třeba zná i klasickou hudbu a nebojí se témat klasické hudby, kterým se věnuji já a možná jim to nepřijde příliš napřed, jako tady. Tady je to možná natolik pokrokové, že to lidé ještě nepřijímají. Že možná ještě nevědí, že to chtějí znát. Zatímco ve Vídni už to berou. Třeba i ta výstava ve Florencii nebo v Lipsku byla pro mě důležitá tím, že si tady lidé uvědomili směřování mé tvorby. Jsem rád, že už jsem si někde udělal zkušenosti v zahraničí a potvrdil jsem si, že to moje umění není regionální a že je dobře přijato i jinde.
A pak je na mé tvorbě asi nezvyklé, že vlastně propojuju něco velice klasického a ortodoxního, jako je klasická hudba a mytologie, což většina lidí bere jako něco úplně odtrženého od reality. Já to pak spojuju a vracím to zpátky do reality, aby se s tím lidé setkávali i v mé tvorbě. Při vernisážích vždycky pouštím hudbu, která ty obrazy inspirovala a bavím se o tom s lidmi na vernisáži. Takže jsou tak v kontaktu se mnou, s hudbou i s tím obrazem. A vytváří si k tomu nějakou osobní zkušenost, o které se se mnou potom baví.
Možná je u mě cítit nějaká inspirace třeba i buddhismem a i pravoslavnou ikonou, protože mám ruský původ z otcovy strany. Na katolictví mi vadí potřeba neustále zdůrazňovat hřích a utrpení. To, co já vnímám jako duchovno, dávám v tvorbě často najevo pohybem a radostí a není tam moc utrpení. Je to spíš nějaká meditace. Ale neříkám, že jsem proti katolické církvi, protože věřím, že i tam jsou lidé, kteří jsou otevření.
Pro mě je důležité předávat něco s pozitivním poselstvím, aby to lidi vybudilo ke kreativitě a činnosti a nevyvolávalo to v nich víc nepříjemné negativní pocity. Aby je to neutvrzovalo v nějakých depresích nebo strnulosti. Spíš se snažím lidi dostat do pohybu a k vnitřnímu dialogu se sebou samými. Podle návštěvníků mých výstav a lidí, kteří mé obrazy mají, k tomu snad směřuju. To si myslím, že je ta má cesta.
Vladimír Kiseljov
*1984
● Žije v Brně.
● Vystudoval JAMU v Brně, ateliér Scénografie.
● Předsedou mezinárodního sdružení Richarda Wagnera v Brně se stal v 25 letech. Představuje tak nejmladšího předsedu ve stoleté historii tohoto sdružení.
● Jeho tvorba zahrnuje malbu, nástěnnou malbu, scénografii, workshopy malování, operní režii. Zajímá se o mytologii a mystiku.
● Poslední Kiseljovu tvorbu diváci mohli vidět na výstavě v Besedním domě v Brně, která však z technických důvodů skončila začátkem ledna.● Více obrazů můžete vidět na oficiálních stránkách umělce
