6 fotek 
Rozhovor jsme vedli v pražské kavárně Lucerna za doprovodu klavírní hudby, což s osobou a setkáním s Vladimirem Kiseljovem (27) přímo souznělo. Scénograf, výtvarník, znalec hudby, jako by se vymykal klišé současného mladého umělce, působí „hudebně klasicky“ a potrpí si na přesnost. Zároveň se v rámci své tvorby snaží klasickou hudbu zpřítomňovat a vymaňovat ji z oblasti elit.
Vladimír Kiseljov maluje na vernisáži v Besedním domě v Brně. Zdroj: kiseljov.net
Studoval jsi na střední umělecké škole, pak jsi šel na scénografii na brněnskou JAMU. Jak ses pro scénografii a pro umění obecně rozhodl? Bylo to něco, co už tě táhlo od dětství?
U mě to zrálo už od dětství tím, že jsem už tehdy hodně maloval a kreslil. Také u nás doma často zněla klasická hudba, často jsem ji poslouchal a u toho si představoval, co se tam děje. Nejen u oper, ale třeba i u symfonií, takže vlastně to, co dělám dneska, u mě postupně začalo zrát už tehdy. V hudbě jsem viděl nějakou abstraktní energii a barvy, což je pro mě zajímavé zaznamenávat jak barvami jako obraz, tak v rámci prostoru, barev a pohybu v rámci scénografie nebo režie. Pro mě je to otázka způsobu vyjádření, ale obojí mě baví. Je mi to asi tak nějak blízké už od dětství.
Jsi výtvarník, scénograf, režisér a svou tvorbu propojuješ s hudbou. Čemu myslíš, že se věnuješ více a čemu méně?
Teď se asi nejvíc věnuju malbě, obrazu a nástěnným malbám. Do toho počítám i malování obrazů naživo na koncertech vážné hudby. Za hodinu před diváky během koncertu vážné hudby vznikne obraz. Je to vlastně taková performance a je to časově omezená záležitost.
Většinou danou hudbu neznám. Je to tak, že program je z nějakých starých barokních skladatelů, kteří třeba ani nejsou nahráni na cédéčkách a já na hudbu improvizuju. Jen vím, že to bude trvat hodinu, takže si musím trochu rozvrhnout čas.
Za hodinu namalovat obraz není tak jednoduché. Maluješ opravdu ryze podle té hudby? Nemáš to třeba dopředu trochu promyšlené?
Během prvních pár minut se napojím na hudbu a vyvstane mi většinou nějaký konkrétní obraz, což je většinou nějaká kombinace barev a symbolů. Často se tam třeba dostane nějaký symbol, téma hrané skladby. Koncept vyvstane vlastně na začátku té hodiny a pak ho vlastně už jen namaluju. A pak k tomu třeba v průběhu koncertu přidávám jiné barvy podle plynoucí hudby.
Většina publika vážné hudby, ať už do nějaké míry zajímá různé generace, tvoří spíše generace starších. Myslíš, že tím, že se snažíš klasickou hudbu zprostředkovávat tímto způsobem – spojováním hudby a malby, se publikum proměňuje? Jaké je publikum na vašich koncertech?
Určitě se publikum mění a jsou tam hodně i mladí lidé, např. studenti z filozofické fakulty, z JAMU nebo vysokoškoláci z jiných fakult. Je tam ale i hodně seniorů, kteří většinou chodí na koncerty klasické hudby. Ale řekl bych, že si koncerty užívají všichni docela podobně a většinou se jim to líbí. Člověk by čekal, že starší lidé budou konzervativní, ale není to tak. Většinou jim to přijde originální. Není to vlastně provokativní, spíš zde malba souzní s hudbou a oni to tak vnímají.
V tvé malířské tvorbě je mnoho odkazů takových tradičních mytologických. Z čeho to vzniklo? Máš třeba nějaký princip, který tě k tomu vede? Proč to maluješ?
Maluju to z vnitřní potřeby a není to spojeno s žádným náboženstvím. Je to čisté napojení mě na mou víru, na energii, z které hudba vzniká a ta hudba vlastně promlouvá k srdci a duši člověka, k tomu nejvyššímu v něm. V mých obrazech jde třeba o spojení protikladů, jsou tam mužská a ženská témata, jako třeba v těch artušovských mýtech, legendách. Ty jsem hodně četl, a tak se do mých obrazů mytologické příběhy hodně promítají. Ale protože tato tematika mi do povědomí pronikla už v dětství, tak ji asi využívám zcela přirozeně, aniž bych o tom přemýšlel. Používám určité příběhy a archetypy, ale myslím si, že docela srozumitelným způsobem. Když se na to člověk podívá, ať už člověk mytologie znalý, nebo neznalý, tak to z toho vycítí.
Značnou část Kiseljovy tvorby tvoří obrazy inspirované hudbou.
Ale rozhodně nejsem ovlivněn nějakým konkrétním náboženstvím. Snažím se náboženství nebo víry propojit a sdělit tím nějaké poselství. Je tam spousta témat podobných jako měl třeba Václav Havel – témata pravdy a lásky. Zní to sice hodně pateticky, ale je to vlastně to nejpodstatnější, co by se do každodenního života mělo dostat, jehož součástí je i umění. Pro mě je to životní poslání.
Radši tvoříš venku, nebo pro galerii?
Většinou tvořím doma v ateliéru, to je pro mě základ. Ne, že bych se pořád vystavoval a maloval jenom před lidmi. Ten základ je doma. A když poslouchám hudbu, tak si třeba dělám koncepce nějakých dalších oper, které bych rád inscenoval. Ty vznikají většinou v klidu. Ne, že bych všechno dělal improvizačně. Napadne mě nějaká souvislost, nějaký prostor, kde by se to mohlo odehrávat, a pak se to třeba dostane i do těch obrazů. A až bude čas, tak se to zrealizuje na scéně v divadle. Jako pohybové taneční představení na hudbu nebo přímo jako operní inscenace, to se uvidí, jak to vyjde.
Co třeba malba ve veřejném prostoru? Slyšela jsem o tvé malbě na jednom brněnském nádraží.
Nádraží Brno, Řečkovice. To je docela zajímavý projekt. Tam šlo o to, že jsme s kamarádkou Lenkou Kosohorskou dostali možnost udělat nástěnnou malbu v podchodu, kde ona tvořila s dětmi z umělecké školy jednu část a druhou část jsem maloval já. Měli jsme tam puštěnou hudbu a v průběhu týdne, jak tam lidé jezdili, přijížděli a odjížděli vlaky, mohli každý den vidět, jak se ta naše malba vyvíjí a říkali nám třeba, co si o tom myslí. Většina reakcí byla právě velice pozitivních, i od starých lidí. Je to vlastně ve veřejném prostoru, skoro street art, a bylo to zajímavé z hlediska performance. Mohli jsme diskutovat s lidmi, kteří chodili kolem a viděli, jak se to v průběhu týdne vyvíjí.
Jsi předseda sdružení Richarda Wagnera v Brně. Jak ses k tomu v takhle mladém věku dostal?
K předsednictví sdružení jsem se dostal …neuvěřitelně. V patnácti jsem přišel na přednášku na filozofické fakultě, kde byl profesor Vysloužil, tehdejší předseda a zároveň velký wagnerovský odborník. Byl fascinovaný, že tam přišel tak mladý student. Od té doby jsem tam chodil a pak mi předsednictví předal zcela přirozeně. Potom už jsem začal dělat sám různé akce, které jsou právě často zaměřené pro veřejnost. Dělal jsem přednášky o Wagnerovi na základních a středních školách, ale vždycky spojené s nějakým příběhem, který lidem něco řekne, často blízkostí pohádek. Pak jim k tomu pustím hudbu a snažím se tak o jejich otevřené vnímání hudby bez předsudků. To bych řekl, že je nejdůležitější. Aby si z klasické hudby lidé dokázali něco vzít. Protože to je svět, do kterého se spousta lidí ve všedním životě nedostane, a já se jim v tom snažím najít témata, která jim do každodenního života přinesou zajímavé, inspirativní a tvořivé podněty tak, jak třeba fungují u mě. Je to inspirace pro tvořivost, pro obohacení každodenního života.
Co taková činnost sdružení obnáší?
Každoročně posíláme za naše sdružení stipendisty do Bayreuthu na wagnerovský festival, aby měli možnost vidět tamní špičkové inscenace. Na ten se jinak osm let čeká na lístky, které stojí okolo 300 Euro, takže na ně většina lidí ani nemá. Pro mě je tedy důležité, že se snažím tam posílat vždycky tvůrce, lidi, kteří jsou na začátku cesty. Jsou to nějací mladí studenti, které to baví a zajímá, a budou tuto oblast v životě dále spoluutvářet. Takhle se mohou zúčastnit provedení Wagnera ve špičkové kvalitě, skvělé pěvecké, režijní, inscenační a produkční interpretace. Když vidí inscenaci, ve které je dost peněz, je to nazkoušené a hraje se před publikem, které to zná nazpaměť, takže ocení nové pojetí. Je důležité, aby se mladý člověk s tím dostal do kontaktu a zjistil, že on na to má a že i on se tam může dostat, pokud na sobě bude tvrdě pracovat.
Jinak ve sdružení máme i lidi, kteří se zajímají o Richarda Wagnera a nejsou odborníci. Naše sdružení je výjimečné tím, že většina těch členů sdružení se se mnou podílí na přípravě akcí pro veřejnost. Takže je to taková kreativní záležitost. Snaží se komunikovat s veřejností, čímž je asi odlišné od těch ostatních mezinárodních sdružení RW. Snažíme se diskutovat o tématech a být otevření novým přístupům. Ale to zase neznamená, že bychom zavrhovali tradici, protože i ty tradiční věci s sebou nesou řadu zajímavých obsahů.
Mluvil jsi o obohacení každodenního života. To mě potažmo vede k myšlence, že děláš i arteterapii. Může se jí zúčastnit kdokoli, anebo je to pro nějaké specifické skupiny se specifickými potřebami?
Dělám je opakovaně v Brně a často pro děti. Potom také pro skupiny, které si přímo vyberu. Buď pro dospělé, nebo třeba pro rodiče s dětmi. A potom jsem udělal takový experiment a bylo to velice zajímavé, jak pro mě tak pro účastníky. Bylo to pro smíšené skupiny a v tomto případě to bylo úmyslně tak, že se účastnili třeba prarodiče s vnuky a rodiče s dětmi a bylo tam i několik postižených. Zajímavé bylo, že se s celou skupinou dá pracovat dohromady, i s postiženými, že se ti lidé napojí společně na takovou spíše meditativní hudbu, která lidi vzájemně propojí, otevře nějakou jejich tvořivost. To se povedlo velmi dobře.
Udržuješ s nimi nadále kontakt? Víš od nich, co jim to třeba dalo?
Jsem s nimi často v kontaktu. Chodí dál, to je myslím dobrá odezva.
V roce 2008 jsi inscenoval a režíroval Wagnerova Parsifala, který sklidil pochvalné ohlasy. Co si myslíš, že tam bylo nového, čím to bylo natolik úspěšné?
Snažím se, aby to nebylo pro nějakou uzavřenou skupinu lidí, ale aby se s tím seznámilo co největším množství lidí a aby si na to vytvořili vlastní názor. Není potřeba, aby to všichni milovali, ale aspoň si vytvořit zkušenost a seznámit se s tím. Klasická hudba, a třeba ta wagnerovská, je často asociovaná s nějakými elitami. Tím, že se člověk do těch elit nedostane, tak jako by se nemohl dostat k informacím a k zážitkům s tím spojeným. A např. inscenace Parsifala nebyla drahá. Koncepci jsem tvořil asi sedm let a potom jsem na tom rok intenzivně pracoval, když jsem byl na stipendiu v Grazu na Kunst Universität.
Na vernisáži v Besedním domě v Brně.
Tam jsem přišel na svou koncepci, kterou jsem chtěl udělat v Brně. Aby to nebylo příliš drahé, uchýlil jsem se tedy k takové možnosti, která je úplně nová, tedy nová v tradici inscenování Wagnerových oper. Použil jsem původní nahrávku Parsifala a udělal pohybové představení jako pantomimu, která trvala 5 hodin. Bylo tam hodně projekcí – natočených videí, které se promítaly na scénu. Potom tam byla symbolická pantomima, která byla podána jako srozumitelná stylizovaná řeč. A co tam ještě bylo nového? Spousta otázek, které se týkají výkladu grálu jako takového, kolem kterého se to celé točí. Je to vlastně propojení mužského a ženského principu a celý Parsifal se týká vztahů, lásky a soucitu. Takže i z hlediska současného života je to docela zajímavé. Nebylo to odtržené od reality, neodehrávalo se to v minulosti, ale ne ani doslova v současnosti. Spíš v takové nadčasovosti. Co se týče inscenace, co tam bylo nového, bylo malování na scéně. Takže scéna pak byla pomalovaná jako obraz. To si myslím, že je také v rámci operní inscenace nové.
Tak to je asi podobný princip, jaký jsi použil v Hudebních lahůdkách, kdy jsi vlastně během koncertu namaloval obraz. Ale tady jsi asi věděl, co dopředu namaluješ…
Zhruba ano, ale ono to vždycky vyjde trošku jinak, protože vždycky je člověk trošku jinak naladěný a vnímá tu hudbu trošku jinak.
Zdá se, že jsi obecně znalec vážné hudby. Posloucháš i jiné hudební žánry? Co si třeba pustíš do „émpétrojky“?
Na alternativu si chodím třeba zatancovat na tanec pěti rytmů s R. Vojáčkovou, s kterou jsem také spolupracoval. Šlo o semináře tance, kde pak účastníci se mnou malovali zážitek z tance. Tančili jsme a pak jsme malovali. A to mě baví, tančí se tam na různé styly hudby. Jsem tak v kontaktu s různou hudbou, ale faktem je, že ta klasická mi dává mnohem větší emocionální proniknutí k tomu, co mě vnitřně táhne. Nemám ale asi přímo žádnou skupinu nebo směr, který bych poslouchal. Mám třeba hodně rád Philipa Glasse, současný minimalismus. Nemám nic proti hip hopu nebo etnu. Etno je mi také příjemné, ale není to něco, co bych poslouchal často.
Byl jsi na stipendiu v Grazu. Máš tedy nejspíš nějaké srovnání, jak funguje scénografie u nás a někde v zahraničí. Přijde mí, že u nás se jí bohužel nevěnuje tolik péče a financí. Jaký máš z toho pocit ty jako scénograf?
Například Parsifal byl v Brně velmi dobře přijat, ale nenašel se nikdo, kdo by to chtěl zaplatit, aby to mohlo být inscenováno dál. Takže ta inscenace spí, ale snad se bude hrát ještě znovu. Musí se ale najít nějaký způsob, jak to udělat. Byl o to zájem např. v Grazu a v Lipsku.
Proč se u nás ta scénografie tedy tolik neposouvá dál a nedělá se moc inovativních provedení?
Často záleží na dramaturgovi, šéfovi divadla a produkci. I na týmu, koho tam pozve. Obecně jsou Češi docela konzervativní. Myslím si ale, že celkově je teď taková doba, kdy ve světě začíná hodně přicházet vlna takového konzervatismu, kdy je extrém, který existuje, extrém tvůrců (scénografů), kteří provokují. To já nejsem a také to nedělám ve smyslu, že bych provokoval něčím prvoplánově.
Jasně. Taková prvoplánovost by pak mohla jednoduše sklouznout třeba ke kýči…
Kýč to není. Ty moje věci jsou spíše takové…
Ne, to jsem nemyslela. Myslím tím obecně, když někdo provokuje prvoplánově, formálně a čistě pro provokaci.
Co se mě týče, tak já se snažím zasáhnout člověka nějakým hlubokým tématem, které třeba není ze začátku příjemné, i v té inscenaci i v tom obrazu, ale potom časem zjistí, že je vlastně důležité na tématech vnitřně pracovat. Takže je to jistým způsobem vyburcuje, vyprovokuje k nějaké reakci a pravděpodobně i k jejich cestě. Protože třeba lidé, kteří kupují moje obrazy, jsou lidé, kterých se to téma obrazu hluboce týká, a s tím obrazem pak do budoucna pracují jako ve smyslu své životní cesty. Člověk vlastně pomáhá, aby se ubírali tam, kam se chtějí dostat. To je podobné i u té inscenace. Je to o nějakém tématu, životní cestě, kterou mají ti lidé asi podobnou jako já.
Mnohdy si umělci, hlavně výtvarní, pochvalují instituce pro výtvarné umění více než Prahu. Ve smyslu, že lépe fungují. Máš také takový pocit, že je Brno co se kultury týče trošku otevřenější než Praha třeba? Nebo je to jakési klišé? Které město přijde pro umění „lepší“ tobě?
Asi se to zdá Pražákům, že v Brně je to volnější a myslím, že Brňané ten pocit nemají. Anebo, já ho teda nemám. Já osobně tvořím to, co tvořím a nejsem zas tak známý. Takže si vlastně dělám, co si dělám, co cítím, že je dobré a má to také stále větší odezvu u lidí. Takže nemůžu říct, že bych se do mainstreamu zapojoval. Jde to tak, jak má.
Nástěnná malba na nádraží Brno Řečkovice vznikala během týdne.
Jak bys sám definoval obecně svojí tvorbu? Jak ji vnímáš? Cítíš se třeba do nějaké míry součástí nějakého směru v tvorbě?
Mě např. teď táhne Vídeň, protože tam je otevřená širší části veřejnosti, která třeba zná i klasickou hudbu a nebojí se témat klasické hudby, kterým se věnuji já a možná jim to nepřijde příliš napřed, jako tady. Tady je to možná natolik pokrokové, že to lidé ještě nepřijímají. Že možná ještě nevědí, že to chtějí znát. Zatímco ve Vídni už to berou. Třeba i ta výstava ve Florencii nebo v Lipsku byla pro mě důležitá tím, že si tady lidé uvědomili směřování mé tvorby. Jsem rád, že už jsem si někde udělal zkušenosti v zahraničí a potvrdil jsem si, že to moje umění není regionální a že je dobře přijato i jinde.
A pak je na mé tvorbě asi nezvyklé, že vlastně propojuju něco velice klasického a ortodoxního, jako je klasická hudba a mytologie, což většina lidí bere jako něco úplně odtrženého od reality. Já to pak spojuju a vracím to zpátky do reality, aby se s tím lidé setkávali i v mé tvorbě. Při vernisážích vždycky pouštím hudbu, která ty obrazy inspirovala a bavím se o tom s lidmi na vernisáži. Takže jsou tak v kontaktu se mnou, s hudbou i s tím obrazem. A vytváří si k tomu nějakou osobní zkušenost, o které se se mnou potom baví.
Možná je u mě cítit nějaká inspirace třeba i buddhismem a i pravoslavnou ikonou, protože mám ruský původ z otcovy strany. Na katolictví mi vadí potřeba neustále zdůrazňovat hřích a utrpení. To, co já vnímám jako duchovno, dávám v tvorbě často najevo pohybem a radostí a není tam moc utrpení. Je to spíš nějaká meditace. Ale neříkám, že jsem proti katolické církvi, protože věřím, že i tam jsou lidé, kteří jsou otevření.
Jak vnímáš rozdíl mezi českým publikem a zahraničním?
V zahraničí oceňují množství nápadů, kreativity a fantazie, které máme jako Češi a pak myslím i naši emocionalitu a otevřenost. To je podle mě velký český artikl, když se spojí nějaké tvůrcovo napojení na srdce a jeho vnitřní pnutí. A když je tam zároveň fantazie a kreativita a je to technicky dotaženo, tak to dalece překonává věci, které třeba vidím někde v Rakousku i v té Francii. Má to velký potenciál, akorát se nebát to prezentovat a srovnávat se zahraničím.
Takže myslíš, že se pak publikum tomu časem poddává nebo tak nějak?
Poddá se, ale ono není u nás špatné. Nemám třeba pocit, že bych si měl stěžovat na české poměry. Nestěžuju si vůbec. Vidím, že je velká skupina lidí, kteří jedou na určité nové vlně, na které jedu třeba i já, a ti mé tvorbě rozumí a líbí se jim to. Nemám pocit, že bych byl nepřijatý. Myslím, že to jde dobře. Na ten můj věk, na těch mých sedmadvacet let to jde dobře.
Co chystáš v rámci své tvorby ještě nového tento rok?
Ještě vlastně dělám komiks. Teďka rok pracuju na komiksu s jedním kamarádem (Josefem Blažkem) a téma i název je tajné. Každopádně ale ten komiksový způsob je pro mě hodně blízký i v obrazech i v nástěnných malbách. Vždycky v tom mám určitý druh vyprávění, který není vzdálený komiksové podobě. Není tam sice ten text, ale je to trošku druh komiksové stylizace. Taková ikoničnost. Takže je tam i nějaká ta podvědomá zkratkovitost, stylizace. Ne, že bych ty věci chtěl dělat přímo zkratkovitě, ale snažím se je stylizovat na nějakou co možná nejjednodušší podobu. Barvou, strukturou, i tvary a liniemi. Mám v obrazech dost často linky, ohraničené linky. Takže mi je komiks blízký. Ale to má ještě svůj čas.
Kdy by to tak mělo vyjít?
Tak asi za rok (smích).
Co tě na současné české scéně, co se výtvarného umění týče, baví? Máš nějakého oblíbeného malíře?
Asi ne. Nemám teďka moc autorů, kteří by mně přišli osobně blízcí. Boštík mi určitě přijde hodně zajímavý, i když patří k tvůrcům, kteří už zemřeli, stejně tak třeba obrazy Františka Drtikola. Nevím. Mám pocit, že tím, jak tvořím hodně ze sebe a nesnažím se to přizpůsobovat nějakému současnému stylu anebo nějakým tendencím třeba v současné malbě, tak je to hodně mimo ostatní styly a jsem takový samorost. Nejsem úplně začleněný do jejich způsobu tvoření a pak bych řekl, že jejich způsob života hodně ovlivňuje jejich tvorbu. Já prostě žiju jiný způsob života, tím pádem s jejich obrazy tolik nerezonuju. Ale nechci to kritizovat.
Takže moc nevedeš takový ten „umělecký výtvarný“ život, chození na vernisáže apod.?
Ne, to moc ne. Tak chodím občas, ale nevím no. Přiznám se, že souzním třeba více se světem lidí, kteří jsou hudebníci víc než s výtvarníky. Úplně nejvíc s lidmi, kteří se věnují sebepoznávání, třeba v duchovních směrech a vlastně se spíš zajímají o vnitřní stránku než o tu vnější. Mám potřebu vytvářet něco s vnitřním poselstvím a vnitřní podstata je pro mě důležitější než forma. Hodně lidí kolem výtvarného umění se víc zabývá tou formou a tím, že se jim líbí třeba obrazy spíš barevné, ale to já vůbec takhle nevnímám. Pro mě není podstatná forma, ale to, co dílem umělec předává. Pro mě je třeba důležité předávat něco s pozitivním poselstvím, aby to lidi vybudilo ke kreativitě a činnosti, a nevyvolávalo to v nich víc nepříjemné negativní pocity. Aby je to neutvrzovalo v nějakých depresích nebo strnulosti. Spíš se snažím lidi dostat do pohybu a k vnitřnímu dialogu se sebou samými. Podle návštěvníků mých výstav a lidí, kteří mé obrazy mají, k tomu snad směřuju. To si myslím, že je ta má cesta.
Vladimír Kiseljov
*1984
● Žije v Brně.
● Vystudoval JAMU v Brně, ateliér Scénografie.
● Předsedou mezinárodního sdružení Richarda Wagnera v Brně se stal v 25 letech. Představuje tak nejmladšího předsedu ve stoleté historii tohoto sdružení.
● Jeho tvorba zahrnuje malbu, nástěnnou malbu, scénografii, workshopy malování, operní režii. Zajímá se o mytologii a mystiku.
● Poslední Kiseljovu tvorbu diváci mohli vidět na výstavě v Besedním domě v Brně, která však z technických důvodů skončila začátkem ledna.● Více obrazů můžete vidět na oficiálních stránkách umělce
