3 fotky 
Básník, prozaik, dramatik, esejista, libretista, scenárista, překladatel. Umělecky všestranná osobnost, která ovlivnila českou poezii v první polovině dvacátého století.
Dílo Vítězslava Nezvala by se do jedné poličky nevešlo, Zdroj: wikimedia.org
Společně s K. Teigem tvůrce programu české avantgardy a zároveň umělecký protagonista její poetistické i surrealistické podoby. Po druhé světové válce se stal představitelem politicky usměrňované tvorby v duchu socialistických idejí, jež zdůrazňovaly její souvislost s moderním uměním a obhajovaly její šíři proti vulgarizujícím snahám o redukci umění na pouhou ideovost.
Všestranná osobnost Vítězslava Nezvala
Vítězslav Nezval se narodil v Biskoupkách u Moravského Krumlova do rodiny vesnického učitele. Křestní jméno mu dal otec prý podle básníka Vítězslava Hálka. Výchova a vůbec kulturní atmosféra domova utříbila z Nezvala umělecky všestrannou osobnost. Nejen, že hrál v třebíčském studentském orchestru, ale skládal i písně, vytvořil dokonce scénickou hudbu ke svým hrám Schovávaná na schodech a Milenci z kiosku. O prázdninách prozměnu doma hrál a režíroval divadlo, v raném období Osvobozeného divadla vystoupil jako herec a jako recitátor svých veršů. Později dokonce i maloval.
Krajinou dětství se pro Nezvala staly Šamikovice, kam se rodina přestěhovala a kam se Nezval rád vracíval, podobně jako do dalšího otcova působiště Dalešic a do Brna-Žabovřesk, kde rodiče žili na odpočinku. V těchto místech Nezval vytvořil podstatnou část svého díla. Po gymnáziu v Třebíči ze školy (1918) narukoval (Znojmo, Jihlava), záhy však byl propuštěn.
Manon Lescaut
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.(…)
(Vítězslav Nezval, Manon Lescaut)
Po maturitě (1919) se zapsal v Brně na práva, ale už v letním semestru 1920 navštěvoval pražskou filozofickou fakultu, kam ho přilákala osobnost F. X. Šaldy a také jeho zájem o literaturu. První verše uveřejnil v třebíčském studentském časopise Svítání (1919). Jeho prvním literárním rádcem se stal Jiří Mahen. Disertační práci psal o Ch. L. Philippovi, avšak studia nedokončil.
Tři zaměstnání za celý život?
V Praze se spřátelil se skladatelem J. Svobodou, J. Wolkerem, K. Teigem a se členy autorů uměleckého svazu Devětsil. V roce 1926 nastoupil na vojenskou službu v Brně, brzy jí byl zproštěn. V tomtéž roce poznal F. Řepovou, celoživotní lásku, kterou si vzal. Po studiu se jeho život točil pouze okolo umělecké tvorby. Do zaměstnání vstoupil pouze třikrát, a to jako tajemník redakce Masarykova naučného slovníku (1924 až 1925), v letech 1928 až 1929 jako dramaturg v Osvobozeném divadle a v období 1945 až 1951 řídil filmový odbor ministerstva financí. Vítězslav Nezval také procestoval řadu míst, což se projevilo i v jeho tvorbě.
Surrealista Salvador Dalí, Zdroj: wikimedia.org
V roce 1934 založil s K. Teigem Surrealistickou skupinu, se kterou se roku 1938 rozešel. Od dvacátých let se účastnil aktivit umělecké avantgardy, přispíval do časopisu Host, Pásmo, ReD, Kmen aj. Redigoval revue Zvěrokruh (1930) a sborník Surrealismus (1936). Ve třicátých letech se účastnil boje proti fašismu, byl vyslýchán gestapem a krátce vězněn. Po válce se hlásil ke kulturní politice KSČ, působil v předsednictvu SČSS. Nezval zemřel na zástavu srdce v roce 1958 v Praze, pohřben byl na Vyšehradském hřbitově.
Nezvalovi bylo do vínku shůry dáno
Vítězslav Nezval byl obdařen velkou fantazií, pocitovou pamětí i jazykovým citem. Poetismus byl pro Nezvala nejen básnickým směrem, ale i životním stylem. Ve svém díle zdůrazňoval lyrismus i socialitu, díky nimž získal schopnost pojmenovat svět v jeho konkrétnosti, smyslové názornosti a současně spatřovat romantická tajemství. V díle tedy narazíme na smysl pro romantiku, náznaky tajemna a utajených vztahů. Nezvalův cíl romantické víry spočíval ve zbavení se bídy, útlaku i předsudků a dosažení prostého štěstí.
V Nezvalově prvotině Most (1922) můžeme sledovat různé vlivy, které působily na jeho básnické zrání – vliv Rimbauda, Apollinaira a Březiny. Jako člen Devětsilu začal psát poetistickou poezii (Podivuhodný kouzelník – 1922), stejně jako v témže roce vydané drama Depeše na kolečkách.
Manifestací nové poetiky se stala Pantomima (1924), zde jde o neobvyklý typ básnické sbírky jak pestrostí užitých žánrů, tak výrazným podílem výtvarné, především grafické (J. Štyrský) a fotografické složky. Hravou asociativní poetiku, inspirovanou i dadaismem, najdeme ve sbírkách (Menší růžová zahrada – 1926, Dobrodružství noci a vějíře – 1927, Básně na pohlednice, Nápisy na hroby, Blíženci, Hra v kostky aj.).
Manon Lescaut
Na konci dvacátých let mizí v jeho poemách optimistický tón a nezávaznost a převažuje naopak přemítání nad rozporností člověka a světa. Akrobat (1927) obrazně vyjadřuje poznání, jak omezené možnosti má básník – akrobat, aby svou tvorbou pomohl nechápajícímu nepřátelskému světu. V roce 1928 mu vyšla polytematická skladba Edison, jež oslavuje vynálezce a je apotézou tvořivé práce, která dává lidskému životu smysl. Impulsem k napsání tohoto díla bylo podle Nezvalova výroku okouzlení nočním velkoměstem ozářeným Edisonovými žárovkami. Poemy z dvacátých let s několika dalšími novými texty shrnul do sbírky Básně noci (1930).
Tvorba postpoetická, imaginativní i surrealistická
Začátek třicátých let můžeme označit za tvorbu postpoetickou (Skleněný havelok – 1932, Pět prstů – 1932, Zpáteční lístek – 1933, Sbohem a šáteček – 1934). V žánrově různých textech knížky Chtěla okrást lorda Blamingtona (1930) zkoumal své tvůrčí možnosti. Později se Nezval přiklání k surrealismu, v jehož duchu jsou psány sbírky Žena v množném čísle – 1936, Praha s prsty deště – 1936, Absolutní hrobař – 1937, kniha byla inspirována poezií S. Dalího.
Forma villonské balady a aktuální reakce na dobové sociální problémy se objevují ve sbírce 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida (1936). Do kontextu s událostmi roku 1938 se dostává sbírka Matka Naděje (1938), inspirovaná Nezvalovým citovým otřesem z vážného onemocnění a operace vlastní matky, čtenáři však vnímaná jako ozvuk národního osudu.
Třebíč – město, kde Nezval studoval
Imaginativní až surrealistická próza, jež představuje vlastní prožitky, se objevuje v díle Kronika z konce tisíciletí (1929). Erotický snový román Posedlost (1930), dále knihy Dolce far niente (1931), Jak vejce vejci (1933). Na principu náhody fabuloval romány Pan Marat (1932), Monako (1934), Řetěz štěstí (1936). Černý fantaskní román Valérie a týden divů, napsaný v třicátých letech, vyšel až 1945 (v šedesátých letech byl zfilmován). Surrealismus je patrný i na prózách z pobytů v zahraničí Neviditelná Moskva (1935), Ulice Gît-le-coeur (1936) a na próze Pražský chodec (1938). Pro děti napsal knížku Anička skřítek a Slaměný Hubert (1936). Nezvalovou první celovečerní hrou bylo psychoanalytické drama Strach (1932).
Sklízel jeden úspěch za druhým
Úspěch přinesla Nezvalovi adaptace Calderónovy Schovávané na schodech (1931), milostná komedie Milenci z kiosku (1932), rovněž také i veršovaná dramatizace Prévostova románu Manon Lescaut (1940). Ve válečné a poválečné době Nezval kolísal mezi avantgardním stylem a sdělným realismem. Z ovzduší Mnichova a války vyšel Historický obraz (1939, rozšířen 1945) a protinacistický pamflet Švábi (1945).
Svět vesnického dětství konfrontuje se světem městské dospělosti ve sbírce Pět minut za městem (1940). Veliký orloj (1949) obsahuje válečnou i porevoluční tvorbu. Atmosféře politického kultu odpovídá oslavná poema Stalin (1949), ale i Zpěv míru (1950) a Z domoviny (1951).
K posledním sbírkám Vítězslava Nezvala řadíme Křídla (1952) a Nedokončenou (1960), avšak tato díla nedosahují takových kvalit jako sbírky předchozí. Výjimkou jsou některé básně jeho nejlepší poválečné sbírky Chrpy a města (1955) a drama Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1956) o bezohlednosti moci, jež ohrožuje civilizaci. Umělecký vývoj své generace zachytil v nedokončené vzpomínkové knize Z mého života (1959). Nezval psal i teoretické a programové stati. V monografiích se zabýval J. Wolkerem, J. Čapkem, J. Štyrským a Toyen. Za zmínku určitě stojí i Nezvalův komentovaný výbor z české a světové poezie nové doby Moderní básnické směry (1937).
Zdroj: FORST, Vladimír a kol.: Lexikon české literatury. Praha: Academia 1993.
