Virginia Woolfová. Literární kritička byla ženou mezi světlem a stínem

Virginia Woolfová, původním jménem Adeline Virginia Stephen, byla významná anglická spisovatelka, literární kritička, esejistka i příznivkyně feministického hnutí. Stala se členkou Bloomsbury Group, skupiny avantgardních umělců a intelektuálů.

Každý život umělce se více či méně prolíná i do jeho tvorby. „Knihy jsou zrcadly duše,“ prohlásila Virginia Woolfová a jejích knih se to týká především. Autorčina tvorba zrcadlí životní bolesti a strasti, problémový vztah k mužům, duševní problémy a časté deprese, ale i přesto je zde místo pro pestré barvy, mořské vlny, kvetoucí stromy a všechny další krásy kolem nás, které Virginia vnímala všemi smysly a snažila se je vtěsnat do vět.

Psychické problémy

Virginia se narodila roku 1882 v Londýně, kde také vyrůstala. Byla velmi nadaná a psaní pro ni bylo naprosto vším, v ostatních oblastech jejího života jí však osud příliš nepřál. Již od mládí ji provázely psychické problémy. Nevlastní bratr z matčina prvního manželství George ji v dětství několik let psychicky tyranizoval a navíc i sexuálně zneužíval.

Virginia následně celý svůj dospělý život bojovala s následky toho zneužívání, prostřednictvím svého psaní se pokoušela vyjádřit strach ze sexuální intimity a vymanit se z vlivu patriarchální nadvlády.

Román Sophiina volba Williama Styrona probouzí národní svědomí

Snažila se pomocí knih vymazat své sexuální neurózy a zároveň vykreslit ničivou sílu patriarchátu a pomoc ženám, které jsou společensky omezovány, aby dosáhly profesionální i umělecké svobody. Nejen prostřednictvím své tvorby, ale i způsobem svého života Virginia bojovala za lepší postavení ženy ve společnosti, které vládli muži.

V jejích třinácti letech jí zemřela matka a ona vyrůstala jen s otcem a svými sourozenci. U otce se po smrti matky začalo projevovat despotické chování a nad rodinou vládl železnou rukou. O devět let později zemřel i on, když podlehl rakovině. Jen dva roky po otcově smrti rodinu postihlo další neštěstí – zemřel i bratr Toby. Virginia situaci neunesla, psychicky se zhroutila a vše vyvrcholilo pokusem o sebevraždu.

Sebevražda jako východisko

Zotavila se a následně se se sestrou odstěhovala do londýnské čtvrti Bloomsbery, kde se začala scházet skupina intelektuálů, literátů a umělců, známá jako Bloomsbary Group. Tuto uměleckou společnost spojoval především odpor k viktoriánskému období a k jeho materialismu. Odmítali realismus, jako jediné umění chápali to umění, které bylo odrazem tvůrcovy vize, ne realistickým popisem skutečnosti.

Takové byly i Virginiiny knihy – značně impresionistické, proměnlivé a osobní. K psaní využívala literární techniky známé jako proud vědomí, snažila se o zachycení podstaty pomocí psaného záznamu procesu myšlení a to většinou ve formě volného vnitřního monologu. Tuto techniku můžeme pozorovat i u některých děl autorů jako William Faulkner, Jack Kerouac nebo William Styron.

William Styron používal při psaní stejnou metodu jako Woolfová

Ve společnosti Bloomsbery poznala literárního kritika a svého budoucího manžela Leonarda Woolfa. Společně následně založili vlastní nakladatelství Hogarth Press, kde vycházely Virginiiny knihy.

Leonard Virginii obdivoval a plně podporoval v její tvorbě, nejednalo se však o klasické manželství. Leonard byl spíše její nejlepší přítel než milostný partner. Virginie totiž udržovala lesbický poměr se svou přítelkyní a básnířkou Vitou Sackville-Westovou. Vitě věnovala i svou knihu Orlando (1928), ve které se vyrovnává s problémem pohlavní identity. O milostném vztahu mezi Vitou a Virginií vydala autorka Karyn Z. Sproles knihu Desiring Women (2006, česky zatím nevyšlo).

Manžel nebo milenka?

Manžel Leonard Virginii neopustil, ani když se začala značně projevovat její duševní choroba a deprese byly stále častější a bránili jí v tom, co milovala nejvíce – ve psaní. Její duševní problémy byly z části způsobené geneticky – u jejích předků se objevovaly stopy mentálních nemocí, neuróz, maniakálních depresí a psychóz – a z části dány jejím traumatickým mládím.

Celý život trpěla těžkými depresemi, její brány vnímání však byly otevřeny dokořán. Měla neskutečnou obrazotvornost a stejně tak cit pro detaily. I ty nejjemnější okolnosti běžného života jako jsou záchvěvy větru nebo odbíjení hodin v ní vyvolávaly silné vlny pocitů. To lze také nejlépe vidět v jejím vrcholném díle Paní Dallowayová, které dokončila a vydala v roce 1925.

Paní Dallowayová

Celý román se odehrává v jednom jediném dni, je to příběh několika rozličných postav, jednotícím prvkem je zde zvuk odbíjejících hodina na Big Benu. Virginia v knize sází na řeč barev, sílu symbolů a melodii skrytou hluboko v lidském nitru, sama o knize prohlásila: „Je to analýza příčetnosti, šílenství a sebevraždy. Svět viděný současně očima duševně zdravých a šílených.“

Pomník Virginie Woolfové, Zdroj: wikimedia.org

Druhá světová válka těžce zasáhla do jejího života. Před očima byl ničen její milovaný Londýn a stejně tak bylo při bombardování zničeno nakladatelství Woolfových i sídlo v Sussexu. Virginiiny deprese se vystupňovaly, její duševní choroba dosáhla vrcholu a ve svých devětapadesáti letech 28. března roku 1941 podlehla démonům své mysli, vstoupila do řeky Ousy nedaleko svého venkovského domu v Rodmellu a rozhodla se ukončit svůj život.

Posmrtně byl vydán výbor z jejích deníkových zápisků od roku 1915 do roku 1941, které vybral a uspořádal její manžel, česky kniha vyšla v roce 2006 pod názvem Deníky. Virginia si do svých deníků zapisovala nejen okolnosti všedního života, ale také úspěchy svých vydaných knih (včetně počtu prodaných výtisků a novinových recenzí), každou ze svých knih brala jako své dítě, které opečovávala a následně se těšila z jeho úspěchu. V deníkových záznamech ale nalezneme i subjektivní popisy projevů její duševní choroby a častých depresí, které se neustále vracely a zabraňovaly jí v práci.

Mezi životem a smrtí

Proč nás knihy Virginie Woolfové tolik oslovují? Možná že právě proto, že se texty jejích knih pohybují neustále na pomezí – mezi mužským a ženským protipólem, mezi epičností a lyričností, mezi pevninou a vlnami moře, mezi světlem a stínem a zároveň i na pomezí mezi životem a smrtí, na kterém Virginia balancovala v podstatě po celou dobu své existence.