Básník, prozaik a dramatik se ve svém díle zabýval rozporem mezi ideálem a skutečností. Jeho život byl plný vyhraněných stanovisek, stal se velkým kritikem a satirikem soudobé společnosti.
Pamětní deska Viktora Dyka. Zdroj: wikimedia.org
Viktor Dyk se narodil roku 1877 poblíž Mělníka. Jeho otec byl ředitelem mělnického panství knížete Jiřího z Lobkovic. V roce 1888 se rodina Dykových přestěhovala do Prahy, kde Viktor navštěvoval gymnázium v Žitné ulici. Patřil mezi žáky Aloise Jiráska, který zde učil dějepis. Po maturitě vystudoval Viktor Dyk Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Rozhodl se však právničině nevěnovat a zvolil pro svůj život literární dráhu.
Živil se jako novinář a spisovatel. Od roku 1902 působil v Kruhu českých spisovatelů a o rok později v literárním odboru Umělecké besedy. Spolupracoval také s divadlem Na Vinohradech. Kromě toho byl také členem Českého šachovního spolku. V roce 1928 si po sedmadvacetileté známosti vzal za manželku spisovatelku a novinářku Zdenku Háskovou.
Novinář a politik
Ve svých literárních počátcích působil v redakci časopisu Lumír a od roku 1918 byl redaktorem Národních listů. Přispíval také do časopisu Vlajka, který vydávalo stejnojmenné československé nacionalistické hnutí. Od roku 1910 pracoval jako redaktor listu Státoprávně pokrokové strany zvaného Samostatnost. O rok později se stal členem Státoprávně pokrokové strany a v roce 1918 stál u založení Československé národní demokracie.
Dyk se orientoval spíše pravicově a nacionalisticky. Patřil mezi odpůrce T. G. Masaryka, Edvarda Beneše a jejich hradní politiky. V roce 1920 se mu podařilo získat poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Roku 1925 se dostal až do senátu, kde zůstal až do své smrti.
Na stránkách Lidových novin vydával na pokračování prózu nazvanou Tajemná dobrodružství Alexeje Iványče Kozulinova. Za toto dílo byl Dyk roku 1916 zatčen pro velezradu a uvězněn v posádkovém vězení. O rok později byl pro nedostatek důkazů propuštěn. Během první světové války se podílel na protirakouském odboji.
Inspirace prokletými básníky
Věnoval se překladům francouzské poezie, zajímal se zejména o tzv. prokleté básníky, mezi které patřili například Charles Baudelaire, Tristan Corbiére, Mercelina Desbordes-Valmore či Paul Verlaine. Dyk tvořil pod vlivem impresionismu, symbolismu a novoklasicismu. Ve svém literárním díle zobrazoval rozpor mezi ideálem a skutečností. Kritizoval soudobou společnost, zejména usedlost měšťanské společnosti, a vyzdvihoval lásku k národu. Patřil mezi radikály, kteří prosazovali samostatnost českých zemí.
Zemřel v květnu 1931 v Chorvatsku, kde ho postihla srdeční mrtvice přímo při koupání v Jaderském moři. Jeho hrob se nachází na Olšanských hřbitovech v Praze. Někteří autoři se domnívají, že svou smrt předpověděl ve sbírce Devátá vlna (1930).
Anarchističtí buřiči je označení pro skupinu mladé generace českých spisovatelů, která se zformovala na přelomu 19. a 20. století. Byli ovlivněni myšlenkami anarchismu, antimilitarismu a vitalismu. Propagovali přirozenou lásku. Setkávali se v Neumannově vile na Olšanech
Mezi nejznámější básnická díla patří sbírka A porta inferi, česky Od brány pekelné. Název zvolil Dyk podle latinského žalmu zpívaného při pohřbu. Mezi další sbírky patří: Síla života (1898), Marnosti (1900) či Satiry a sarkasmy (1905), ve kterých kritizoval soudobé poměry.
Literární díla
Ve svých dílech používal často paradoxy, satiru a vlastenecké motivy. Do tzv. válečné tetralogie patří sbírky Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1917), Okno (1921) či Poslední rok (1922). Společnou myšlenkou těchto děl se stala touha po státní samostatnosti.
Mezi významná prozaická díla patří baladicky laděný cyklus Milá sedmi loupežníků. Lyricko-epická báseň s baladickými motivy vypráví o lásce, mstě, nenávisti i zradě. Milá žila se skupinou loupežníků, kterým slíbila, že bude všechny milovat rovným dílem. Avšak poté, co loupežníci zabijí dva muže, dostane jejich společné soužití trhliny. Milá se více sblíží s jedním z loupežníků, ale ostatní ho nemilosrdně zabijí.
Milá má výčitky svědomí a trápí se. Nakonec se rozhodne loupežníky udat a prozradit jejich úkryt, čímž je odsoudí smrti. Lyrickoepická poéma je ovlivněna prvky romantismu a anarchismu. Dílo vyšlo poprvé roku 1906, ale vznikalo již v letech 1897-1904.
MILÁ SEDMI LOUPEŽNÍKŮ (1906)
Chtěla jsem říci: Smrt čeká v mžiku.
Jsem milá sedmi loupežníků.
Smrt bloudí lesem, číhá tu v hvozdě.
– Mech byl tak měkký a pak bylo pozdě.
Potůček teče rudý.
Vypadli na něho, raněný kles.
Slunce se ztratilo, zesmutněl les.
Zrak hledí s výčitkou, mrazí jak v zimě.
(DYK, Viktor: Milá sedmi loupežníků. Praha: Odeon 1977)
Viktor Dyk se věnoval také prozaické činnosti, kterou využíval zejména ke kritice soudobé společnosti. Bývá označován jako ironik, satirik, pamfletik a parodista. Mezi jeho prozaická díla patří román Konec Hackenschmidův (1904), sbírka povídek Píseň o vrbě (1908) či Zlý vítr (1922). Nejznámější je patrně novela Krysař, která vycházela nejdříve pod názvem Pravdivý příběh v časopise Lumír.
V roce 1915 bylo dílo vydáno jako novela v edici Zlatokvět. Dyk se inspiroval středověkou německou pověstí ze 13. století, která pojednává o krysaři, který zbavil město Hammeln krys. Když nedostal slíbenou odměnu, za trest odvedl z města všechny děti. V Dykově provedení není důvodem pouze odměna, ale spíše zklamání a nešťastná láska. Dykův Krysař navíc odvede všechny obyvatele města a ne pouze dětské obyvatele.
Tajemný krysař
Krysař přichází do Hammeln, aby ho zbavil přemnožených krys. Zamiluje se do dívky Agnes, která ho ubytovala u sebe doma. Agnes posléze zjistí, že čeká dítě se svým bývalým milencem Kristiánem. Tajemnému krysařovi se podaří vyhubit všechny krysy pomocí kouzelné píšťaly. Krysař je lidmi považován za méněcenného, slíbená odměna pro krysaře se jim zdá příliš vysoká, a tak se rozhodnou dát mu méně peněz. Krysař je zklamaný a rozhodne se město opustit.
Krysař zbavil město krys.
Chce ještě jednou spatřit svou milovanou Agnes, ale když se vrátí, zjistí, že ze žalu skočila z vrchu Koppel a zabila se. Rozhodne se pomstít a pomocí píšťaly chce odvést všechny obyvatele Hammeln na okraj propasti. Podle pověsti by se odtud lidé měli dostat do Sedmihradské země, kde naleznou harmonii a odpuštění. Krysař touží po setkání s Agnes a odvádí všechny pryč. Ve vesnici zůstane pouze prostý rybář Sepp Jörgen, který myslí pomaleji než ostatní, a malé nevinné dítě. Rybář se rozhodne vyhledat ženu, která by se o dítě postarala.
KRYSAŘ
„Krysař,“ zasmála se žena ve dveřích. „Přicházíte včas do Hammeln. Není tu krysaře; zato krys je tu mnoho. Vysvětlete mi, krysaři, odkud se berou krysy? Nebývalo jich dříve, jak nám říkají. Je pravda,“ končila s úsměvem, „staří lidé míní, ţe svět je stále horší.“
Krysař pokrčil rameny.
„Odkud jsou, nevím. Jsou však v každém z vašich domů. Hlodají bez ustání; hlodají dole ve sklepích, hlodají tam, kde jich nevidíme. Stanou se však dotěrnými a stoupají pak výše. Připravujete hostinu, svatbu, křtiny, což já vím? Představte si, ţe se náhle při hostině zjeví krysy s dlouhými boltci a dlouhými kníry. Tento zjev kazí chuť, chápete přece.“
(DYK, Viktor: Krysař. Praha: Československý spisovatel 1972)
Zdroj: Forst, Vladimír a kol. (eds.): Lexikon české literatury , sv. 1. A-G. Praha: Academia 1985. Autor hesla: J. Opelík
