4 fotky 
Vesnický román není pouhým souborem poznatků o životě na podještědském venkově, na rovině tématu totiž dochází ke spojení popisné části se zajímavými osudy a stěžejními problémy lidského soužití, jako je třeba postavení ženy v tehdejší české společnosti.
Světlá proslula především svými vesnickými romány z Ještědska, Zdroj: wikimedia.org
Karolína Světlá v roce 1867 vydala jeden ze svých ještědských románů, Vesnický román. Kromě popisu tamější přírody, obyvatelstva, vesnického života a zvyků, které k němu neodmyslitelně patří, do díla tematicky zapracovala problematiku lidských vztahů a sobectví, které limituje svobodu a štěstí druhých lidí.
Karolína Světlá (1830–1899), původním jménem Johana Rottová, byla silně tvarována osobnostmi, se kterými se setkávala díky známostem manžela Petra Mužáka. Mezi nové přátele patřil například Jan Neruda, Božena Němcová nebo George Sandová. Zvlášť se sblížila s Němcovou, stejně jako ona totiž musela Světlá překonávat smrt svého dítěte. Do tohoto období spadá její první literární tvorba. Angažovala se v emancipačních sdruženích, zajímala se o místo žen ve společnosti.
Němcová v mnohém Karolínu Světlou ovlivnila. Už jen ve výběru ústředních motivů můžeme nalézat určité paralely: obě ženy například volily především sociální tematiku, ve svých dílech do popředí stavěly často ženy, někdy i ženy nízko postavené a společensky nevýznamné. Tyto tendence lze u Světlé vysledovat v obou jejích tvůrčích obdobích, jsou přítomné v jejích venkovských i pražských prózách. Vedle venkovského prostředí Světlá totiž několikrát upřednostnila město a čerpala z Prahy, kde sama žila.
Otázka netypického partnerského vztahu je pro román klíčová, Zdroj: sxc.hu
Venkovské romány orientované na sever Čech si získaly mnohem větší pozornost a oblibu než jejich městské protějšky. Světlá se snažila nejen nahlédnout do každodenního života zdejších lidí, ale věnovala se také závažnějším obecně lidským problémům. Často uchopovala a vkládala do děje zápletky s morálními tématy a problematikou partnerských vztahů. Také ve Vesnickém románu se jedná primárně o otevřenou konfrontaci muže a ženy, která je vyvolána tím, že žena není typicky tichá a pasivní bytost.
Taková žena se vzdá lásky kvůli důležitějším věcem, své štěstí obětuje pro spokojenost druhých a hlavně pro své čisté svědomí. Hrdinky u Světlé jsou totiž přesvědčené, že není možné být šťastný na základě porušení mravnosti. Se zapojením takových postav zcela jistě souvisí pohled autorky, která za svého života oceňovala a aktivně podporovala emancipační snahy. Další podobností s Němcovou by mohla být tendence přiznávat venkovanům větší mravnost než lidem z Prahy.
Sňatek z rozumu
Román je dějově poměrně rozsáhlý a zaměřuje se zblízka na příběh manželství rychtářky a Antoše Jírovce, který většinu svého života pracoval u ní a jejího zesnulého muže. Na statku byl Antoš spokojen a měl s rychtářem i jeho ženou výborné vztahy. Po rychtářově smrti a době smutku rychtářka Antošovi nabídne sňatek, ovšem z čistě praktických důvodů.
Má svatba z rozumu budoucnost?
Zpočátku jsou spolu v manželství spokojení, oba se snaží. Rychtářce ale nestačí pozornost, již jí muž projevuje, a podezřívá Antoše z nevěry. Antoš se trpělivě a opakovaně snaží ženě její názor vyvrátit, ale po jedné z mnoha hádek odchází sám na vesnickou slavnost. Rychtářka si najímá služebnou Sylvu, jež má na muže donášet. Služebná si ale po čase vše uvědomí a začne pohlížet na celou rodinu jinak. Stará se o Antošovy nemocné děti, protože rychtářka se s nimi ze strachu z nemoci nechce stýkat.
Čtěte také: Nerudovy Povídky malostranské: Vycházka po špinavých zákoutích Malé Strany
Teprve v tu dobu Antoš vidí, jak na něm a jeho rodině Sylvě záleží, a rozhodne se vzít si ji za ženu a rozvést se se svou současnou manželkou. Ta se snaží Antoše odradit a rozhodne se ho zaklít. To jí znemožní Sylva, která se raději Antoše zřekne, než aby někomu ublížila. Po tomto incidentu rychtářka umírá, Sylva odchází do alžbětinského kláštera a Antoš se snaží na vše zapomenout a znovu se svou matkou a dětmi začít na novém místě. Ani tam se ale nedočká klidu, umírá brzy po smrti své matky.
Stařena pořád podivněji pohlížela na dívku.
„…slíbila jsem jí, jak visela na kříži, zatracujíc „jeho“ i děti jeho, vás i vlastní duši, že zůstane jejím…“
Tvář stařenina se vyjasnila ponejprv od toho dne, co byla za Antošem v městě.
„…musím mu jít tedy navždy z cesty, aby neměla kletba její k němu moci a přístupu a také jdu…“
„A Antoš?“ znovu se tázala stařena, jata náhlým soucitem se synem
„Antoš řekne: Dávno vím, že mne Sylva více miluje než sebe.“
Sylva neplakala, pronášejíc tato slova, ale tím více plakala Jirovcová, že ji kdy zneuznala. Věděla, že synovi nikdy svatbu strojit nebude; odejde-li Sylva, srdce jeho že navždy osiří.
(SVĚTLÁ, Karolína: Vesnický román. Praha: Československý spisovatel, 1973.)
Zdroj: LEHÁR, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Lidové noviny, 2008.
