Jedna z hlavních činoherních scén v Praze se může pyšnit opravdu bohatou minulostí. Za sto let existence divadla se v něm vystřídaly stovky režisérů, autorů a herců, a to hvězd první velikosti a uznávaných mistrů svého oboru. Divadlo na Vinohradech neztratilo ani dnes nic ze své přitažlivosti a lesku.
Interiér Divadla na Vnihoradech Zdroj: dnv-praha.cz
Dlouho před tím, než se herci mohli poprvé projít po jevišti Národního divadla, se mluvilo v Praze o potřebě druhé činoherní scény. Z toho důvodu městští zastupitelé Vinohrad neváhali a v roce 1892 schválili návrh, aby vinohradská obec zažádala o koncesi na zřízení stálého českého divadla.
Rozhodující přelom století
V srpnu 1902, tedy o deset let později, byla vyhlášena soutěž na projekt divadla pro architekty slovanských národností. Z dvanácti došlých návrhů získal první cenu návrh architekta Aloise Čenského.
Uběhly další tři roky a Pražané se dočkali položení základního kamene, symbolicky se tak stalo v den svátku českého panovníka Václava, patrona Čechů.
Stavba samotná trvala velmi krátkou dobu, uvážíme-li velikost stavby, a to pouhé dva roky.
Inscenace Donaha! Zdroj: dnv-praha.cz
Na jaře roku 1907 žily celé Vinohrady přípravami kolem dokončovaného divadla a netrpělivě očekávaly jeho slavnostní otevření.
To se uskutečnilo 24. listopadu 1907, kdy byla premiérově uvedena tragédie Jaroslava Vrchlického Lady Godiva.
Různá jména, stejné divadlo
V divadle po dvanáct let působil také operní a operetní soubor, zpěvohra však odešla a divadlo se zaměřilo pouze na činohru, tak jak bylo původně plánováno.
Po sloučení Královských Vinohrad s Prahou dne 5. února 1922 převzal divadelní budovu jménem hlavního města Prahy primátor Karel Baxa. Vinohradské divadlo se stalo Městským divadlem pražským.
Divadlo na Vinohradech Foto: Barbora Bednaříková, Topzine.cz
Po odchodu Jaroslava Kvapila byl na konci roku 1928 šéfrežisérem jmenován novinář, kritik a režisér Jan Bor . Z Borovy umělecké éry můžeme připomenout inscenace dramat F. M. Dostojevského, v nichž herecky vynikli Zdeněk Štěpánek, František Smolík, František Kreuzmann, Jiří Plachý, Míla Pačová nebo Olga Scheinpflugová.
Dva roky po vyhlášení protektorátu Čechy a Morava, v září 1941 bylo divadlo úředně uzavřeno a zákaz trval až do ledna 1943. Krásnou budovu obsadili němečtí filmaři a z pěčlivě udržovaných interiérů zůstala jen spoušť.
Inscenace Vojcek, Zdroj: dnv-praha.cz
Tragický osud bohužel nepotkal jen interiéry, nacistická propaganda připravila divadlo i o zaměstnance. Popravena byla šatnářka Marie Spilková a v Mauthausenu zahynula herečka Anna Letenská.
V průběhu let bylo divadlo postupně přejmenováno na Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Městské divadlo na Královských Vinohradech, Divadlo československé armády, až se ustálilo na jménu, které má dodnes – Divadlo na Vinohradech.
V době reálného socialismu byl repertoár poplatný jeho idejím, nebylo zbytí, pokud mělo divadlo zůstat otevřené a plnit svůj účel, tedy bavit diváky, muselo se přizpůsobit.
Éra uvolnění a nových možností
Konec 80. let byl ve znamení uvolňování společenské atmosféry a otevíral nové možnosti i pro vinohradské divadlo, kdy tu především Jarolsav Dudek a Jan Kačer (za dramaturgické a autorské spolupráce Jana Vedrala a Romana Císaře) vytvořili několik pozoruhodných inscenací do té doby nepovolovaných autorů (Topol, Ajtmatov, Bulgakov), původních her a dramatizací (Den delší než století, Krysař, Urmefisto, Hlasy ptáků, Mistr a Markétka).
Inscenace Brouk v hlavě Zdroj: dnv-praha.cz
Divadlo par excellence
Jak už bylo řečeno, vinohradským divadlem hýbala velká jména.
Vzpomínka na takové velikány české literatury a činohry, jakými byli Karel Čapek, Fráňa Šrámek, Václav Vydra, Jaroslav Vojta, Zdeněk Štěpánek, František Smolík či Vlastimil Brodský, se ve vznešených prostorách Vinohradského divadla uchovala dodnes.
Ani současná scéna nezůstává ve stínu historie a divákům nabízí umění mj. Jiřiny Jiráskové, Otakara Brouska st., Viktora Preisse a Ilji Racka nebo režiséra J. A. Pitínského.
Tradice versus modernizace
Faktem zůstává, že mnoha divákům není po chuti modernizace her a nejde ani tak o moderní dramatizaci klasických her, jako spíš o to, že divadlo ustupuje od tradičnějšího režisérského a scénického pojetí, což je něco, nač byli diváci zvyklí. Divadlo na Vinohradech pro ně zkrátka v době alternativních a experimentálních souborů představovalo tu konzervativnější možnost. Výborným příkladem jsou nepřetržitě vyprodané inscenace Donaha! nebo třeba Brouk v hlavě.
V současné době je ředitelem divadla Jindřich Gregorini a uměleckým šéfem Martin Stropnický.