2 fotky 
Soubor próz Jaromíra Johna Večery na slamníku vyšel poprvé roku 1920. Společně s Haškovým Švejkem se řadí k legionářské literatuře, jež vypráví o obyčejných vojácích během první světové války.
Autor Večerů na slamníku Jaromír John, Zdroj: wikimedia.org
Musíte v rámci povinné četby číst nějakou českou klasiku z období první světové války, ale nechce se vám do vypasených více než čtyřistastránkových Švejků? Nebo máte rádi humor i na místech, kde se hledá jen těžko? Jste milovníky ironie, lidového humoru, nebo vás prostě jen zajímá, jak se žilo vojákům na frontě během války? V této knize má každý příběh co nabídnout.
Vlastenectví, válka, ironie a humor v jednom
Ve své knize, jež je složena z třiceti osmi samostatných próz, nás autor zavádí do nejrůznějších koutů Evropy, kterých se v letech 1914 až 1918 dotkla první světová válka. Na osudech obyčejných českých vojáčků nám často s humorem a nadhledem popisuje jejich každodenní strasti a bolesti, jejich stesk po domově, ale také jejich sílu a touhu po tom, aby se živí a zdraví vrátili ke svým rodinám domů.
Nejen Švejka řadíme do legionářské literatury
Autor se snažil celou knihu sjednotit několika prvky. Tím nejvýraznějším ale není válka, jak by se mohlo zdát. Je jím stesk po domově a po českém kraji. Tímto se i zdánlivě nesourodé a odlišné povídky stávají částí skutečně dobře promyšleného celku. Celku, který ač složen z velmi různorodých příběhů, je tak vnitřně jednotný.
Čtěte také: Co se skrývá za osobností Jaroslava Haška? Bohém, tulák či výborný mystifikátor?
Právě různorodost se snažil John zakomponovat do všech rovin díla. Využil v plném rozsahu útvarů prózy a čtenář tak čte jednou dopis mamince, někdy vyprávění pana učitele a jindy se přesune do prostředí dramatu. Stejně rychle se v knize střídají i hovorová čeština s nářečím či češtinou spisovnou, latinou, němčinou a dalšími jazyky, které dokreslují charaktery postav a prostředí, ve kterém se nacházejí.
Hlupáci, chytrolíni, simulanti i hrdinové
Večery na slamníku obsahují celkem 38 různých příběhů. Autor proto musel vytvořit k tomuto číslu úměrný počet postav. V každém příběhu obvykle figuruje jeden hlavní vypravěč, který je sám většinou i hlavní postavou. John se i zde snažil o různorodost. Díky tomu se můžeme v knize setkat s nejrůznějšími charaktery, které jsou ale jen málokdy popsány přímo.
Nejen Jaroslav Hašek psal o válce
Setkáte se tu tak třeba s panem učitelem, nejrůznějšími vojáky, vychytralými zlodějíčky i starými dámami. Čtenáři je ponechán dost velký prostor pro fantazii a dovoluje mu utvořit si o postavě vlastní úsudek podle jeho činů a chování. Jen v minimu povídek jsou vzhled a vlastnosti postav popisovány přímo.
Pan učitel vypravuje
V tomto příběhu nám pan učitel vypráví o tom, jak ho nečekaně povolali do vojenské služby. Popisuje, jak s plukem putovali po Černé hoře, jak sbíral motýly a neznámé květiny. Vzpomíná ale i na ty horší věci – jak dostal malárii a musel být převezen do nemocnice.
Tématem Večerů na slamníku je především válka
Zde se setkal se zhýčkaným nemocným chlapcem, který se už velmi těšil domů. Aby ho propustili, nesměl mít delší dobu horečku. Jenže chlapci stále šplhala rtuť teploměru k neuvěřitelným hodnotám a on se cítil na umření. Teprve za nějaký čas se zjistilo, že si mladík po nocích kontroloval teploměr tak, že si na něj svítil sirkou, jejíž žár tak rtuť zahříval.
Obnažené nitro člověka
Večery na slamníku, do nichž vložil John i své vlastní zážitky z fronty, se dočkaly většího ohlasu až po druhé světové válce. Roku 1930 autor druhé vydání rozšířil o několik dalších příběhů. Kniha patří spolu s Osudy dobrého vojáka Švejka mezi nejvýraznější literární projevy válečné literatury u nás, ale stejně jako Švejk je ceněna hlavně kvůli svým hrdinům. Pro jejich češství a lidskost, kterou projevují v krajních životních situacích.
Ať už z jakéhokoli důvodu sáhnete po souboru próz Jaromíra Johna, budete spokojeni. Studenty jistě zaujme, že nemusí číst celou knížku, ale že si stačí náhodně vybrat třeba pět povídek, aby si udělali představu, o čem dílo je. Náročnější čtenář zase ocení jazykové i žánrové rozpětí příběhů a jejich různorodost.
Ale – když ho potom jeho profesor z Prahy vymoh pro sebe, na operace – hromtidejpac – to Honza skákal.
Marodi brečeli, nejvíc Češi, prosili proboha, aby je vzal s sebou, ať to byl Polák, Srb, Němec nebo Maďar, naříkali, tak silně měli Honzu rádi, neb on marodům dělal pomyšlení, říkal, že chudej lid za to neštěstí nemůže, ať je takovej nebo makovej, že jsme samí ubožáci, byl jim kamarád, že to byli malí rolníci a on se s nima o hospodářství nejradši bavil. S každým ty a ty, Františku sem – Františku tam, – to von každýmu, ať se s ním srozuměl nebo ne.
„Františku, nenaříkej …!“
„Františku, hezky drž … šmik, šmik, … nono!“
„Františku, máš doma ženu, děti, holku … cákra drž, chlape … už jsme hotovi, Františku!“
A hned zas na saniťáky: „Dejte sem druhýho Františka!“
Byl to třeba Rumun nebo cigán; měl ustřelenou nohu nebo třeba taky půl hlavy pryč, ale jak mu Honza řek: „Františku,“ smál se a Honza, doktor, zas na něj, a třeba za chvíli vojáček odešel k Abrahamu, přeci jen rumunský František takhle s lehčím srdcem z tohohle všivýho světa odešel.(JOHN, Jaromír: Večery na slamníku. Praha: Československý spisovatel 1982)
Zdroj: NOVÁK, Arne; NOVÁK, Jan. V.: Přehledné dějiny literatury české. Brno: Atlantis 1995.
