3 fotky 
Týdenní akreditace, kterou jsem nedočkavě vytrhl z rukou půvabné slečny na přepážce s magickou cedulí Press, mi otevřela nové možnosti. Po čtyřech letech mě letos poprvé nečekají nekonečné fronty u pokladen a sálů, žhavení mobilních telefonů v nekřesťansky brzkých hodinách a bratrovražedný boj o každý volný lístek na jakýkoliv psychedelický film, o který nemá nikdo zájem. Nic není ale tak jednoduché, jak se na první pohled zdá.
Filmový festival Karlovy Vary, Foto: Pavel Cizner, topzine.cz
Na festival do Karlových Varů jezdím už čtvrtým rokem a vždy jsem patřil do sorty návštěvníků, kterým se tu přezdívá baťužkáři. Někteří to považují za hanlivé pojmenování, já osobně jej shledávám velice poetickým a krásným. Možná právě proto ve mně i letos vyhrála dobrodružná duše a rozhodl jsem se pokračovat ve své tradici, sbalil si krosnu, karimatku a spacák a vyrazil na cestu.
První den festivalu se nesl v duchu zpožděných vlaků, kolon na dálnici a stavění stanů v úmorném vedru. Narozdíl od svých souputníků jsem spoléhal na svou novinářskou akreditaci a výběr filmů až na místě. Samozřejmě se má naivita střetla s krutou realitou prodlouženého víkendu a s enormními davy festivalových návštěvníků, které za ty čtyři roky nepamatuji.
Kawasakiho růže, nebo nic
Po počátečním zmatku ohledně mé nové akreditace a běhání od přepážky k přepážce jsem se konečně dostal k tomu, abych využil své čtyři volné vstupenky na den. „Máme volná místa akorát na Kawasakiho růži,“ oznámila mi usměvavá slečna na pokladně. Jelikož jsem tento film viděl před nedávnem, můj první festivalový den se zúžil na volnočasové aktivity (rozuměj neprofesionální posedávání po hospůdkách s kolegy, kteří to jistě popřou).
Sobota, sedm hodin ráno a místo svěžího kempového vzduchu nás probudilo peklo sálajícího slunce, které se opíralo do stěn našeho stanu a činilo ho neobyvatelným. Naštěstí první film nám začínal v deset hodin, takže jsme se stihli v klidu nasnídat (věc pro baťůžkáře zcela netypická a provozovaná za běhu).
První útěk ze sálu
Strohé anotace v programu festivalu často vedou k návštěvě filmů, které člověku prostě nesednou. Ne vždy se to ale stává u prvního zhlédnutého snímku vůbec. Život a smrt plukovníka Blimpa od režiséru Michaela Powella a Emerica Pressburgera z roku 1943 se stal tím mým prvním Černým Petrem. Možná to bylo nefungujícími titulky nebo přemrštěnou stopáží (tam, kde běžný film končí, se tento začínal pomalu rozjíždět), ale ve výsledku jsme zbaběle vzali nohy na ramena.
Baťůžkář se ale zásadně nenechává rozhodit neúspěchy, a proto jsem se rozhodl, že před dalším filmem se trochu pokusím přičichnout k opravdové novinařině. Od druhé hodiny odpoledne probíhala v těžko naleznutelném salonku Chopin v Grandhotelu Pupp panelová diskuze s významnými hollywoodskými představiteli produkční (Ron Yerxa, Melinda Jason a Danny Holman), festivalové (John Nein) i právnické sféry (Linda Lichter) na téma Spolupráce s Hollywoodem: Změna paradigmat.
Linda Lichtner, Foto: Pavel Cizner, topzine.cz
Role moderátora se zhostil Tomáš Baldýnský. Mluvilo se nejen o vztahu současného Hollywoodu k evropské filmové tvorbě, ale vůbec o produkčních postupech a vývoji kinematografie v posledních letech. Všichni hosté hovořili velice erudovaně a kromě zajímavých informací jsem si odnesl i několik pochoutek z přilehlého rautu.
V době, kdy píšu tento článek a úmorně zápasím s nepřátelským touchpadem, mne ještě čeká večerní filmové překvapení v podobě nové akční komedie Zatím spolu, zatím živí s Tomem Cruisem a Cameron Diaz. Jak patřičně či nepatřičně bude tento film zapadat do letošního filmového programu, se dozvíte zase zítra.
Co se ještě dělo 3. července ve Varech?
Ve 14 hodin se uskutečnila premiérová projekce nově restaurovaného filmu Červené střevíčky.
V 17 hodin proběhlo setkání s tvůrci Master Class, jehož dnešním hostem byla Thelma Shoonmaker, dvorní a Oscary ověnčená střihačka režiséra Martina Scorseseho.
Ve stejný čas vstoupila na červený koberec před hotelem Thermal delegace k filmu Kuky se vrací v čele s režisérem Janem Svěrákem.
