Životopis Václava Havla: disidenta, státníka i přikulovače
Jitka Libigerová
18. 12. 2011
Václav Havel proslul nejen jako spisovatel a dramatik, ale i jako zastánce lidských práv a iniciátor hnutí Charta 77. V letech 1989 až 1993 byl prezidentem Československa, od roku 1993 byl prezidentem České republiky.
Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze do známé podnikatelské rodiny, jeho dědeček Václav Havel postavil palác Lucerna, otec vybudoval vilovou čtvrť Barrandov. Dědeček z matčiny strany Hugo Vavrečka byl příležitostným spisovatelem.
Havel – divadelník
Komunistický režim Havlovi nedovolil studovat, vyučil se tedy chemickým laborantem a maturitu si dodělal při zaměstnání na gymnáziu. Z kádrových důvodů ho nepřijali na žádnou z vysokých škol humanitního směru, v roce 1955 proto nastoupil na Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického, avšak po dvou letech studium ukončil a musel na vojnu.
Jako jevištní technik v Divadle ABC pracoval v letech 1959 až 1960, mezi lety 1960 až 1968 působil v Divadle Na zábradlí, kde byly uvedeny jeho první divadelní hry, mimo jiné hra Zahradní slavnost (1963). Dálkově vystudoval Divadelní fakultu Akademie múzických umění.
Havel – občan
V roce 1956 se Havel seznámil s Olgou Šplíchalovou, kterou si po osmi letech (9. července 1964) vzal. Sám Havel o ní hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře. Když se dostal do vězení, začal jí odtud psát dopisy, které později vyšly pod názvem Dopisy Olze (1983); kniha je souborem sto čtyřiceti čtyř reflexivních dopisů adresovaných manželce z vězení, kde byl držen v letech 1979 až 1983 za podvracení republiky.
V roce 1965 se stal členem redakční rady literárního měsíčníku Tvář, ale také předsedou Aktivu mladých spisovatelů SČSS, roku 1968 předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů. 1969 byl obviněn z podvracení republiky, od roku 1970 nesměl oficiálně publikovat. V 70. letech se tak živil jako pomocný dělník v trutnovském pivovaru. O tomto období jeho života vypráví film Občan Havel přikuluje.
Havel – disident
V roce 1975 založil Havel samizdatovou strojopisnou ediční řadu pro nezávislou literaturu Edice Expedice, později se stal hlavním iniciátorem Charty 77 (spolu s Janem Patočkou a Jiřím Hájkem). Následkem toho strávil v lednu až květnu 1977 pět měsíců ve vyšetřovací vazbě, v říjnu pak byl odsouzen za poškozování zájmů republiky v cizině na čtrnáct měsíců podmíněně, další vyšetřovací vazba ho čekala v lednu až březnu 1978. Téhož roku spoluzaložil také Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Roku 1987 byl jedním z iniciátorů vydávání samizdatových Lidových novin.
Roku 1988 se Havel stal členem Českého helsinského výboru, jenž sledoval dodržování lidských práv, v prosinci 1988 vystoupil na první oficiálně povolené manifestaci opozičních seskupení tohoto období. Ta se konala u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv na pražském Škroupově náměstí. 16. ledna 1989 byl Havel zatčen za účast na demonstraci během Palachova týdne a v únoru odsouzen k devíti měsícům vězení, po odvolání byl trest snížen na osm měsíců. Podmíněně ho propustili v květnu. Naposledy byl zatčen v říjnu 1989, brzy nato ho však propustili.
V listopadu 1989 se stal Václav Havel spoluzakladatelem Občanského fóra, později stanul v jeho čele. Od 29. 12. 1989 do 20. 7. 1992 byl československým prezidentem, od 26. 1. 1993 do 2. 2. 2003 zastával funkci prezidenta České republiky. Za Havlovy vlády se Česká republika stala v roce 1999 členem Severoatlantické aliance (NATO), později i členem Evropské unie (2004). Po odchodu z funkce prezidenta však Havel na politiku nezanevřel, například otevřeně podporoval Stranu zelených.
„Ženy mají v sobě něco, co by se mělo objevit v politice. Citlivost ke konkrétní situaci, ke konkrétnímu člověku.“
(Václav Havel)
Veřejnost a média stále sledovala i Havlův soukromý život. Jeho žena Olga se věnovala charitativní činnosti, v roce 1990 založila Výbor dobré vůle, který se zaměřoval na pomoc tělesně a mentálně postiženým. 27. ledna 1996 však Olga zemřela. Na konci téhož roku těžce onemocněl i Havel. Podstoupil náročnou operaci, kdy mu byla odejmuta část plíce. Uzdravil se a v té době se oženil podruhé, a to s herečkou Dagmar Veškrnovou. Společně založili Nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97, která podporuje četné humanitární, zdravotní a vzdělávací programy.
Za své literární dílo, demokratické smýšlení i celoživotní úsilí o dodržování lidských práv obdržel nespočetněkrát státní vyznamenání, mezinárodní ceny a čestné doktoráty. Několikrát byl dokonce navržen na Nobelovu cenu za mír. V roce 2003 byl Havlovi usnesením Senátu a Poslanecké sněmovny propůjčen Řád T. G. Masaryka a Řád Bílého lva I. třídy. 26. října 2010 Havel převzal Cenzu Franze Kafky. Havlovo jméno nese např. knihovna, již řídí Martin Palouš.
Havel – dramatik
Václav Havel patří mezi představitele absurdního dramatu. Komunistický režim změnil přirozené lidské vztahy natolik, že absurdní divadlo bylo spíše věrným zrcadlem absurdního politického systému, absurdita se stala realitou. Havel se nechal ve svých hrách inspirovat všedním životem a triviálními situacemi. Velkou roli zde hraje jazyk, řeč je deformována: lidé nemluví normálně, ale leze z nich doslova úděsná, komická slovní zásoba. Používají fráze a neumějí se domluvit.
Premiéra jedné z nejznámějších Havlových her, Žebrácké opery, se konala 1. listopadu 1975 v Horních Počernicích. Sehrál ji tehdy ochotnický spolek a představení se stalo záminkou pro represivní akce nejen vůči Havlovi, ale také vůči divákům a účinkujícím.
Ve hře Vyrozumění používá Havel absurdní, neobyčejně složitý a neživotný jazyk, který se nazývá ptydepe. V Zahradní slavnosti se také objevuje specifický jazyk funkcionářů: směs vulgárnosti, familiárnosti a slov, která ztratila svůj prvotní význam. V době normalizace byl Havel jedním z nejpronásledovanějších disidentů, byl několikrát vězněn, některé jeho hry se však hrály alespoň v zahraničí (Ztížená možnost soustředění, Audience, Vernisáž, Largo desolato, Pokoušení, Asonance).
Havel – režisér
Havlovy knihy a nejvýznamnější texty byly přeloženy do mnoha cizích jazyků, a jeho hry jsou stále uváděny v českých i světových divadlech. Jeho poslední hra Odcházení se hrála jak v Národním divadle, tak i v Divadle na Vinohradech a Divadle Archa. Nakonec se dočkala i filmové podoby.
Čtěte také: Václav Havel dramatik a jeho cesta k režisérské roli
Havel je nejen vynikajícím dramatikem, ale i básníkem a esejistou; jeho typogramy (strojopisné kaligramy) ze sbírky Antikódy navazují na mezinárodní hnutí konkrétní či experimentální poezie 60. let. Z českých autorů mají blízko k poezii Jiřího Koláře, jemuž je kniha věnována. Jeho esejistické a epistologické dílo čítá mnoho položek, projevy a eseje psal už v době kolem Pražského jara 1968. Nejznámější část esejistického a epistolárního díla vznikla v dobách normalizace: Dopis Gustávu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978), Slovo o slovu (1989). K dalším esejům patří: Anatomie jedné zdrženlivosti (1985), Děkovná řeč za Erasmovu cenu (1986), O smyslu Charty 77 (1986), Příběh a totalita (1987) nebo úvahy Letní přemítání (1991).
Roku 1999 vydalo nakladatelství Torst sedmisvazkové Spisy Václava Havla, které na více než šesti tisíci stranách přinášejí jeho básně, divadelní hry a prezidentské projevy z let 1990 až 1999. Editorem je Jan Šulc a kolektiv.
S přispěním Terezy Tlachové