Před čtyřmi lety napsal světově uznávaný dramatik Václav Havel svou zatím poslední divadelní hru Odcházení, a to po téměř dvacetileté odmlce. Letos nás překvapil znovu, tentokrát v roli režiséra. Jak vypadala cesta k vysněnému filmovému řemeslu?
Život Václava Havla je plný paradoxů, podle jeho vlastních slov se plete do všeho, ale v ničem vlastně není odborníkem. Vývojem událostí se stal významným politikem, aniž by o to nějak usiloval, mnohými je považován za filozofa, ale filozofické vzdělání nikdy neabsolvoval, dokonce ani za odborníka v divadelní vědě se Havel nepovažuje. Divadelní fakultu odchodil téměř bez zájmu, divadelní hry čte nerad a do divadla vlastně ani nechodí. Má svou celkem specifickou představu o divadle, které chce dělat, a v jejím duchu píše své hry.
„A než bych měl dělat dramaturga v jakémkoliv divadle jen proto, že jsem jím vyučen, to bych šel snad raději zpátky do pivovaru.“
Václav Havel
Když byla Havlovi roku 1957 zamítnuta přihláška na filmovou fakultu, nemohl se už vyhnout vojně. Tady ovšem začíná jeho divadelní kariéra. Spolu se svým kamarádem Karlem Bryndou založili na vojně útvarový divadelní soubor, kde nejprve přehrávali Kohoutovy hry a později pro něj napsali svou původní hru Život před sebou, která byla odsouzena jako protiarmádní už jen proto, že v ní československý voják usnul na stráži. Po vojně se pak začal věnovat divadlu naplno a velmi aktivně.
Prezident kulisákem
Svou dráhu divadelníka zahájil v ABC jako kulisák. Pro divadlo Jana Wericha tehdy napsal i svou první divadelní hru, jednoaktovku Rodinný večer. Havla to ale táhlo spíše k malým divadlům, a to především k Divadlu Na Zábradlí. Tam v roce 1960 dostal místo a jeho život tak na několik let získal nový smysl. V divadle byl od rána do večera a své funkce rychle střídal. Z jevištního technika se stal osvětlovač, tajemník, lektor a nakonec dramaturg. Často dělal všechny tyto činnosti dohromady a v divadle býval i v noci. Aby toho neměl málo, stihl mezitím dálkově vystudovat divadelní fakultu, a to dokonce s červeným diplomem.
Roku 1963 uvedlo Divadlo Na zábradlí Havlovu první celovečerní hru. Zahradní slavnost ho okamžitě proslavila, a vyslala ho tak na světovou uměleckou scénu. Touto hrou se Havel stává jakýmsi průkopníkem absurdního dramatu v Čechách. V Zahradní slavnosti můžeme objevit vlastně všechna témata Havlovy další tvorby. Problémy moci a byrokracie zobrazené deformací jazyka. Člověk v absurdních hrách a v dnešním světě ztrácí schopnost dorozumění se s ostatními lidmi. Hrdinou Zahradní slavnosti je bezobsažná fráze, která ovládá životy lidí. Hlavní postava Hugo Pludek na frázích postaví celou kariéru, nakonec ho však natolik pohltí, že ztratí vlastní identitu.
Absurdní divadlo i absurdní fráze
Nesmyslnost Havlových her podtrhuje jejich komiku. Hra s jazykem, se slovy, větami a frázemi, je základním stavebním kamenem i další hry ze šedesátých let Vyrozumění. Autor zde vymýšlí nový úřední jazyk ptydepe, který má usnadnit komunikaci mezi byrokraty. Později je nahrazen novým, stejně nesrozumitelným, chorukorem. Spíše než pomocníkem se oba stávají nepřekonatelnou překážkou. Takové hry Václava Havla vlastně ani není nutné převádět na scénu, jejich účinek způsobený jazykovou komikou se dostaví už při četbě.
Havlova kritičnost vůči systému způsobila, že po potlačení Pražského jara musel odejít z divadla a jeho hry nemohly být dále vydávány a hrány. Za údajné podvracení republiky byl i několikrát vězněn. Přesto nepřestával psát. Hry však mohly být uváděny pouze v zahraničí nebo bez uvedení autora v českých amatérských divadlech. V několika z těchto her můžeme nalézt silné autobiografické prvky. Postava spisovatele – disidenta Ferdinanda Vaňka, který pracuje v pivovaru, stejně jako v té době sám Havel, spojuje tři hry ze sedmdesátých let Audienci, Vernisáž a Protest. Na těchto hrách Havel opět ukazuje a kritizuje lidskou zbabělost, pokrytectví a kariérismus.
V osmdesátých letech Havel stále neubírá na své kritičnosti. Světlo světa tak spatří Largo desolato, Pokoušení a Asanace. Po dvacetileté prezidentské odmlce píše Havel již zmíněnou poslední hru Odcházení. I v této hře můžeme postřehnout autobiografii. Hlavní hrdina, bývalý kancléř Rieger, se vyrovnává se ztrátou své funkce a služební vily. Postupně se pak odkrývají masky jeho rodiny a přátel, pod kterými se skrývá jen pokrytectví a ziskuchtivost.
Zde cesta Václava Havla k vysněnému povolání režiséra končí, tak jen vyrazte do kina a zjistěte, jak si se svým posledním dílem pohrál jako novopečený filmař.