3 fotky 
Utopie. Cizí slovo, které se v českém jazyce uhnízdilo až překvapivě snadno. Tohle je holá utopie, pane. Opravdu, pane? Co je to vlastně utopie, pane? Kde se vzala?
V dávných dobách, kdy ještě Řeckem nezmítala existenční krize, dokonce ještě předtím, než jej krvavými šrámy přizdobili Římané, žili v Řecku mnozí talentovaní lidé – matematici, geografové, fyzici a v neposlední řadě filozofové. Právě jednomu z filozofů, jmenoval se Platón (427- 347 před n. l.) a dotáhl to až do současných učebnic dějepisu, se nezdál demokratický režim v jeho rodných Athénách, a tak se před mnoha lety posadil a založil nový literární žánr.
Antické základy utopie
Platón nesdílel nadšení svých současníků pro demokratický systém. Tvrdil a prosazoval, podobně jako řada osobností po něm, že vláda masy není možná a nevede k ničemu dobrému. Ne, Platón nebyl mrzký stalinista, pouze hledal jiný společensko-politický systém. Své hledání popsal v dialozích nazvaných Ústava, jednom z literárních pilířů moderní filozofie.
utopie – pochází z řeckého ú-topos, v původním významu tedy žádné místo, určité nikde. V dnešním jazyce označujeme utopií představu sice žádoucí, ale ve skutečnosti neproveditelnou, nereálnou apod.
Platón v Ústavě řeší obrovské množství témat, tím ústředním je však spravedlnost na úrovni jedince i státu. Pomineme-li fakt, že mnozí později označili Platóna za předchůdce totalitně smýšlejících diktátorů, zjednodušeně řečeno však nabízí uspořádání světa, jaké v danou chvíli neexistuje. Nabízí utopickou vizi společnosti.
Křesťané a jejich vize obce Boží
Na přelomu tisíciletí a první století po něm prochází tehdy známý svět obrovskou katarzí. Z ukřižování, otevřeného pronásledování a tajných skupinových schůzek se rodí nové náboženství – křesťanství.
Podobizna sv. Augustina Zdroj: The Bridgeman Art Library
Křesťané a křesťansky smýšlející myslitelé přicházejí s podporou kanonizovaných biblických textů k ideji Boží obce. Boží obec, o níž píše kupříkladu sv. Augustin (354-430) v latinském spise O obci Boží, je opět představa ideální společnosti, státu lidí žijícího v určitém uspořádání v klidu a míru, tedy něco, o čem můžeme s ohledem na dosavadní historickou zkušenost prohlásit, že se jedná o utopii.
Pozoruhodné přitom je, že sami křesťané uznávají nesplnitelnost této představy během současného života. Idea Boží obce dochází naplnění až s druhým příchodem Krista, tedy s koncem světa.
Při zmínce o křesťanské teologii se jistě nejednomu člověku vybaví i představa ráje, který by přirozeně mohl být označen za utopii, případně posmrtného života v nebi, jež je taktéž určitým zpodobněním utopické vize života na zemi. Kultur věřících v posmrtný život, s největší pravděpodobností ideálně krásný, jehož dosažení nebylo v tehdejších silách daných jedinců a společenství, však v historii známe více.
Humanista, který dal žánru jméno
Jenže proč je tedy literární žánr utopie utopií? Vysvětlení je nasnadě. Vzhledem k tomu, že název ústava padl politickému spektru a obec Boží není pro literární žánr zrovna chytlavý název, muselo se počkat na třetí dílo v podobném duchu, které už by snad mohlo mít i vhodný název.
A mělo. Anglický humanista Sir Thomas More (1478-1535), významný muž na dvoře Jindřicha VII., ano, toho proutnického krále, který se zasloužil o vznik dvou věcí, které dodnes definují Anglii – anglikánskou církev a Alžběty I. –, sepsal roku 1516 Utopii.
Utopie prezentuje vyprávění fiktivního námořníka Rafaela Hythlodaia, který na jedné ze svých četných výprav objeví ostrov Utopijců. Společnost založená Utopem žije v 54 městech a její sociální uspořádání je spravedlivější než kdekoli jinde ve známém světě.
Moderní podoba literární utopie
More sám byl velmi vzdělaný a hluboce věřící člověk, jeho dílo však nemá charakter návodu. Mnohem spíše nabízí zamyšlení nad tehdejším stavem společnosti, čímž vytváří platformu pro řadu následovníků. Mezi nimi zmiňme kupříkladu Tommasse Campanellu, Francise Bacona, či modernější myslitele v čele s Bedřichem Engelsem a Karlem Marxem.
Utopie během let prošla značným vývojem. Z Platónova prvního „výkřiku do tmy“ se zrodila planoucí díla motivující k diskusi nad stavem společnosti, nad možnostmi jejího vývoje. Komunisté se jednu utopii pokusili dokonce realizovat. Nevyšlo to, jejich pokus navíc bolestně zasáhl životy mnoha generací. Stejně bolestně však ovlivňuje naše životy demokracie, i proto literární utopie coby žánr nezůstává pouze reliktem dávné minulosti.
Dokonce donutila moderní spisovatelskou generaci k vytvoření svého protipólu – antiutopie. Podobně jako její protějšek se i antiutopie stala útočištěm textů, jejichž ústředním cílem je reflexe nad vývojem a poměry ve společnosti. Spisovatelé jako George Orwell, Aldous Huxley či Jevgenij Zamjatin však zobrazili ve svých dílech pravý opak: společnost, která na své cestě odbočila špatným směrem, totalitní režimy, diktátorství a sociální nespravedlnost.
Oba žánry mají před sebou ještě dlouhou cestu, ostatně vyvíjejí se společně s lidskou civilizací. Třeba někdo záhy napíše román právě o stabilitě řecké ekonomiky. To by v současnosti sice byla čistá utopie, třeba by ale z jejího návratu domů měl její zakladatel Platón, sedící po konci světa na lavičce v Boží obci, nesmírnou radost.
