4 fotky 
Ukrajina je zemí nevšedních zážitků a její obyvatelé jsou přívětiví a slušní lidé. Čtenář našeho magazínu Topzine.cz, Miloš Frajer, se vypravil se svým kamarádem Davidem na cestu po ukrajinských městech a pohořích. Strávili třináct dní v jedné ze zemí bývalého Sovětského svazu a my vám teď přinášíme některé jejich zážitky z cest.
Ukrajina, Zdroj: archiv Miloše Frajera
Směr – zóna radiace
Jejich první kroky směřovaly na východ k hranicím černobylské zóny. Přes menší počáteční potíže a zdravotní trable se skupince podařilo navštívit město Užhorod a později i Lvov. Seznamování se s cizím ukrajinským prostředím, zvyky a zastaralostí systému jim pomohli překonat místní domorodci a samozvaní rádci.
K překročení hranice nebezpečné zóny však nestačila pouze silná vůle, ale bylo potřeba i různých povolení a žádostí. Benevolence ukrajinských obyvatel či nevědomost ohledně černobylské tragédie jim překonávání překážek neusnadnila. Přes veškerou snahu se cestovatelům nepodařilo nasát smutnou atmosféru betonového památníku.
Z Kyjeva do Černivci přeplněnými autobusy
I přes malé zklamání pokračovali ve své cestě dál do hlavního města Kyjeva. Neuvěřitelnými způsoby křižovali ukrajinské pláně. Přecpanými autobusy, stopem, maličkými dopravními vozítky, maršrutami ukousávali kilometr za kilometrem dále za svým dobrodružstvím.
Nádraží, Ukrajina
Další větší zastávkou byl Kamjanec Podolskyj, v mnohých směrech připomínající náš Český Krumlov. Žebrající drobotina, babušky, prodávající nejrůznější potraviny od slunečnicových semínek až po sušené hříbky. Na každém rohu přítomná bída a chudoba jako všude jinde. Jejich entuziasmus z jednoduchosti nebo snad ze zážitku umocnila pohostinnost jednoho ukrajinského obyvatele města Černivci, které záhy navštívili.
Polonina Boržava
Také měli to štěstí poznat místní železniční dráhy při cestě do podkarpatských hor, do stanice Volovec a dál. Prkenné sedačky, místo záchodu díra v podlaze, minimální rychlost – to jsou ukrajinské vlaky. Na druhou stranu jezdíte skoro zadarmo.
Pro naše cestovatele poté nastal čas horské turistiky. Rozhodli se přejít poloninu Boržava s nejvyšší horou Stij (1 677 m n.m.) s troskami bývalé radarové základny. Kempování ve vysokých polohách bylo jednou z podmínek k přechodu poloniny. Potom už je čekalo jen pár vrcholků a strmý sestup dolů. Obavy ze setkání s medvědem vedly jejich kroky přímo dolů do vesničky na upatí hor.
Polonina Boržava
Zpátky domů
Touha po civilizaci a po domově donutila naše cestovatele myslet na cestu zpátky. Unavení z mnohodenního putování a poznávání přijeli do Mukačeva, velkého okresního města, a poté pokračovali do Užhorodu. Zde si vychutnali poslední doušky atmosféry východní země, kdy levná vodka, cigarety a špek jsou samozřejmostí.
Salo – vepřový špek alias syrové solené vepřové sádlo je už po staletí ukrajinskou národní vášní a jsou mu věnovány i některé vtipy či dokonce básně a písně. Často se konzumuje s krajícem chleba a spoustou česneku.
Zbývalo jen pár desítek kilometrů ke slovenským hranicím, kde naši dobrodruzi zažívali obligátní celní prohlídku pro tyto končiny. Autobus končí v Košicích, odkud se pomalu odpočítávají poslední hodiny cesty strávené ve vlaku do vytoužené vlasti.
