3 fotky 
Hru Dragon Age: Prameny (nebo v originále Dragon Age: Origins) snad netřeba představovat. I v Čechách a na Slovensku ji provázela masivní propagační akce, a to už je co říct. Samotná hra se na pulty dostala před několika dny a nakladatelství Fragment se rozhodlo připravit neplánovanou specialitu pro ty, kteří této hře podlehnou. Kniha Ukradený trůn Davida Gaidera chronologicky předchází ději hry, a tak fanoušci mohou prozkoumat osudy svých oblíbených postav. Stejně tak ještě neovlivnění čtenáři mohou román vyzkoušet nejen jako zajímavé čtení, ale i jako vstupenku do světa Dragon Age. My vám teď přinášíme ukázku.
„Utíkej, Mariku!“
A on utíkal.
Matčina poslední slova ho hnala vpřed, strašlivý obraz její vraždy mu spaloval mysl. Dovrávoral na okraj mýtiny a ponořil se mezi stromy. Nevšímal si trnitých šlahounů, které mu drásaly obličej a zachytávaly plášť, a slepě si razil cestu křovinami.
Zezadu ho popadly dvě silné paže. Je to jeden z matčiných mužů, nebo zrádce, který zinscenoval její smrt? Rozhodl se pro to druhé. Se zavrčením sebou škubnul, bojoval a snažil se vytrhnout ze sevření. Jediným výsledkem byly další větve, které ho šlehaly do obličeje, jejich listí ho oslepovalo. Paže se ho pokoušely vytáhnout zpět na mýtinu, proto se zapřel botami do země a snažil se zachytit o vyčnívající sukovité kořeny. Marik se dál vehementně bránil a škubal sebou, když loktem narazil do něčeho tvrdého… do něčeho, co s hlasitým křupnutím povolilo a způsobilo překvapený výkřik bolesti.
Sevření rukou ochablo a Marik vyrazil mezi stromy. Jeho dlouhý kožený plášť se o něco zachytil, brzdil ho a táhl zpět. Trhal sebou a zběsile se vzpínal jako v kleci lapená divoká šelma, dokud se z něj nevyvlékl a nenechal ho za sebou viset mezi větvemi. Marik těžce oddychoval a hnal se do temnot, aniž by riskoval jediný pohled zpět k mýtině. Okolní les byl prastarý a skrze hustý zelený baldachýn větví pronikalo jen pár nejslabších měsíčních paprsků. Světla nebylo dost, aby mu osvětlilo cestu, jen proměnilo les v labyrint plný strašidelných stínů. Vysoké pokroucené duby ho obklopovaly jako nehybní strážci lesa chránění neproniknutelnou hradbou křovin tak temných, že se v nich mohlo skrývat téměř cokoliv.
Neměl nejmenší tušení, kam míří, jeho nohy řídila jen touha uprchnout co nejdále od mýtiny. Klopýtal přes kořeny vyrůstající z hrbolaté země a narážel do kmenů stromů, které se před ním vynořovaly z temnoty. Ve vlhkém bahně mu podkluzovaly nohy a ztrácel v něm rovnováhu, vypadalo to, jako by se ho země chystala každou chvíli pohltit. Nedokázal se tu zorientovat, klidně by mohl běhat v kruzích, aniž by si toho všiml. Marik zaslechl volání mužů, kteří vstoupili do lesa a zahájili štvanici, a za nimi rozeznal doznívající zvuky boje. Zvonění ocelových čepelí, křik umírajících, mužů oddaných jeho matce, z nichž většinu znal celý život.
Zatímco zběsile utíkal pryč, Marikovou myslí vířily vzpomínky. Ještě před chvílí se třásl zimou na chladné lesní mýtině, přesvědčený, že jeho přítomnost na utajené schůzce není ničím jiným než pouhou formalitou. Jednání věnoval pramalou pozornost.
Matka mu před setkáním řekla, že s pomocí nových spojenců získá rebelie konečně na síle. Tito muži se rozhodli postavit proti svým orlesiánským pánům, tvrdila, a to je příležitost, kterou si nemůžeme nechat ujít. Ne po tolika letech strávených na útěku a ukrýváním, kdy jsme se pouštěli jen do těch bitev, které jsme mohli určitě vyhrát.
Marik proti setkání nic nenamítal, nikdy by ho nenapadlo, že jim bude hrozit nebezpečí. Vždyť jeho matka byla nechvalně proslulá Královna rebelů, to ona vyvolala první povstání a stála v čele vzbouřenecké armády. Vždy to byla její válka, ne jeho. On sám dokonce trůn svých předků nikdy neviděl, nikdy nepochopil moc, kterou jeho rodina vládla před invazí orlesiánců. Celých osmnáct let života strávil v táborech rebelů a odlehlých pevnostech, na nekonečném pochodu a ve stínu své matky. Nedokázal si ani představit, jaké by to bylo žít jinak, taková budoucnost mu byla naprosto cizí.
A teď byla matka mrtvá.
Marik ve tmě ztratil rovnováhu a uklouzl na příkrém svahu pokrytém vlhkým listím. Když se skutálel až k jeho úbočí, narazil hlavou o kámen a vykřikl bolestí.
Bolest rozptýlila příval vzpomínek. Z dálky zaslechl tlumený křik pronásledovatelů. Slyšeli ho.
Marik ležel mezi stíny a držel se za poraněnou hlavu. Cítil se jako v ohni, jako v ohnivém pekle, které ho připravovalo o rozum, a proklínal se za hloupou chybu. Jen díky štěstí unikl tak daleko do lesa a teď sám prozradil svou pozici. Ucítil vlhkost mezi prsty. Vlasy prosakovala krev a stékala mu kolem uší na krk – tak hustá a teplá v porovnání s ledovým vzduchem kolem.
Na okamžik se otřásl, mezi rty mu uniklo krátké zavzlyknutí. Možná by bylo nejlepší zůstat tu ležet, pomyslel si. Už zabili jeho matku a vysloužili si odměnu, kterou jim uzurpátor jistě přislíbil. Čím pro ně byl on? Jen další člen doprovodu, kterého matka přivedla na tajnou schůzku. A pak strnul, když si uvědomil strašlivou pravdu. Právě se stal králem.
Samozřejmě mu to připadalo absurdní. On, a král? On, který si vysloužil tolik nespokojených a ustaraných pohledů? On, jehož matka musela neustále omlouvat? Vždy ho ujišťovala, že až dospěje, snadno si získá stejný respekt jako ona, ale k tomu nikdy nedošlo. Vůbec ho neomlouvalo, že nikdy nebral vážně možnost, že matka jednou může opravdu zemřít. Byla pro něj nezranitelná a silnější než život sám. Její smrt byla pouhou mlhavou představou, která se neměla nikdy naplnit.
A teď byla pryč a on měl zaujmout její místo jako král. Měl dál vést její povstání?
Představil si uzurpátora sedícího na trůnu jeho předků, jak se nepříčetně chechtá při zprávách o Marikově nástupnictví. Možná by bylo nejlepší zemřít tady, nechat si probodnout břicho mečem, stejně jako to udělali jeho matce, pomyslel si, než se stát terčem posměchu celého Fereldenu. Třeba se povstalcům podaří najít nějakého vzdáleného příbuzného, který za něj ponese prapor rebelie. A když ne, bude pro všechny lepší, že rod krále Calenhada Velikého vymře s ním. Ať raději povstání skončí spolu s Královnou rebelů, která zemřela tak blízko cíle, než aby se pomalu zhroutilo pod vedením jejího neschopného syna.
V té myšlence nacházel zvláštní uspokojení.
Marik ležel na zádech, vlhký chlad vycházející z bahna a spadaného listí mu pomalu pronikal kůží a přinášel s sebou podivný pocit klidu. Nepravidelné výkřiky pronásledovatelů se přibližovaly, ale Marik je téměř nevnímal. Místo toho se snažil soustředit na šelest listí v korunách nad sebou. Vysoké stromy kolem něj stály jako gigantické stíny shlížející na drobnou postavu schoulenou u svých nohou. Mohl cítit vůni jejich dřeva i kyselý zápach vytékající pryskyřice. Tito strážci lesa se stanou jedinými svědky jeho smrti.
Jak tam ležel a bolest hlavy pozvolna slábla, začalo mu to myslet jasněji. Muži, jež sem pod příslibem pomoci vylákali jeho matku, byli fereldenští šlechtici, kteří se na kolenou plazili před orlesiánci, aby si mohli ponechat svá panství. Než by dostáli slibu věrnosti, raději zradili právoplatnou královnu. Jestli neunikl nikdo další, aby informoval zbývající rebely, co se doopravdy stalo, tak se pravdu možná nikdy nikdo nedozví. Zůstanou jen domněnky a dohady, ale žádný důkaz. Vrazi za svůj zločin nikdy nezaplatí.
Marik se i přes protesty třeštící hlavy posadil. Celé tělo ho bolelo a třásl se zimou, která ho mrazila až do morku kostí. Bylo těžké odhadnout, kde se právě nachází, ale k okraji lesa to nemohlo být daleko. Pronásledovatelé se pohybovali poblíž, pátrali po něm a navzájem na sebe křičeli. Jejich hlasy ale zněly stále slaběji. Neměl by zůstat na místě a v tichosti počkat? Spadl do mělké rokle, a kdyby se tu schoval, pronásledovatelé by ho mohli minout a on by zatím získal čas popadnout dech. Pak by se mohl odplížit k mýtině a zjistit, jestli někdo z matčina doprovodu nezůstal naživu.
Nedaleko zapraskala větev. Marik ztuhnul. Bedlivě naslouchal zvukům temného lesa, ale několik příštích mučivých vteřin nic dalšího neslyšel. Na větev musel někdo šlápnout, tím si byl jistý. Číhal dál, neodvažoval se ani pohnout… a uslyšel to znovu. Tenhle krok byl ale mnohem tišší. Někdo se k němu snažil připlížit. I když on sám ho neviděl, protivník si ho už možná všiml.
Marik zoufale uvažoval, co má udělat. Vzdálenější ústí rokle, kde se schovával, se svažovalo prudce dolů, bylo obtížné ve slabém měsíčním světle odhadnout, kam vede. Tím směrem ho navíc čekala zem protkaná kořeny a zarostlá hustým křovím. Tudy se potichu odplížit nedokáže. Buď zůstane na místě… nebo se z rokle vyšplhá ven.
Další zamlaskání vlhkého listí donutilo Marika přitisknout se k zemi. Bylo obtížné něco rozeznat mezi vzdáleným voláním pronásledovatelů a větrem hučícím v korunách, přesto však zaslechl nedaleké tlumené kroky, jak se k němu někdo opatrně blížil. Doufal, že zatím nezná jeho přesnou pozici, ale v temném lese mohl pronásledovatel dopadnout stejně jako on a spadnout do té samé rokle.
Marikovi se představa, že mu zabiják spadne přímo na hlavu, dvakrát nezamlouvala. Opatrně se pokusil postavit. Údy mu při tom projela ostrá bolest. Měl poškrábané ruce a obličej od trní a byl si jistý, že má tržnou ránu na hlavě… ale bolest byla tak zvláštně vzdálená, jako by ji místo něj zažíval někdo jiný. Pokusil se zkoordinovat pohyby. Hlavně pomalu a tiše. Lehce. Nervózně si kousal spodní ret a pátral po dalších známkách pohybu nepřítele. Bylo obtížně slyšet cokoliv jiného než vlastní zběsile bušící srdce. Ten nad ním to určitě věděl. Možná se k němu plížil právě teď a bavil se jeho strachem, zatímco se ho chystal zabít.
Marik zlehka dýchal a navzdory okolní zimě ho poléval pot, když se přitiskl ke svahu a přikrčil se. Z pravého kolene mu do nohy vystřelila oslepující bolest. Na rozdíl od ostatních tohle zranění cítil až příliš jasně. Leknutím mu mezi zatnutými zuby uteklo krátké zasyknutí následované hlasitým nadechnutím.
Rychle stiskl rty a zavřel oči, zatímco si v duchu nadával do idiotů. Schoulený na svahu pozorně naslouchal temnotě. Kroky se zastavily. Někdo jiný, mnohem dál mezi stromy, vykřikl Marikovým směrem. Nedokázal rozeznat, co říká, ale určitě to byla otázka, dotaz, jestli někdo našel uprchlíkovy stopy. Nedostalo se mu však odpovědi. Původce opatrných kroků pravděpodobně Marika zaslechl a nechtěl odpovědí prozradit pozici.
Marik začal s nejvyšší opatrností šplhat po svahu. Neustále při tom pošilhával po stínech a snažil se v nich vypátrat obrysy lidské postavy. Představoval si, že protivník právě hraje tu samou hru na kočku a myš a pátrá po něm v tmavém lese. Vyhrává ten, kdo první spatří toho druhého. Teprve teď si Marik uvědomil, že i když pronásledovatele najde, nemá zbraň, kterou by proti němu použil. Pochva pohupující se na opasku byla prázdná, nebyly to ani dvě hodiny, co dýku půjčil Hyramovi, když potřeboval odříznout kus lana. Hyram, jeden z matčiných nejvěrnějších generálů a čestný muž, kterého znal od dětství, teď pravděpodobně ležel mrtvý vedle královny a jeho krev pomalu chladla v půlnočním větru. Marik proklínal svou nezodpovědnost a pokoušel obraz zapudit z mysli.
Ve stínech se cosi zalesklo. Marik přimhouřil oči a rozeznal meč, jehož lesklá čepel odrážela slabý měsíční svit. V tmavém houští sice nedokázal rozeznat postavu muže, který ho držel, ale trochu ho uklidnilo, že zná jeho pozici.
S pohledem upřeným na lesknoucí se čepel se Marik zapřel rukama o okraj rokle a opatrně se vytáhnul nahoru. Ruce ho při tom bolely jako čert, ale on bolest ignoroval a ani na vteřinu nespouštěl oči z meče. Když se převalil přes okraj, meč se dal do pohybu. Od křoví se oddělila tmavá postava a s hrozivým zavrčením zvedla nad hlavu zbraň.
Marik se bez dlouhého přemýšlení přikrčil a vyrazil proti ní. Čepel mu prosvištěla kolem ucha a těsně minula jeho paži. Vrazil útočníkovi hlavu do žaludku a vyrazil mu dech. Naneštěstí pro něj protivník nosil kroužkovou zbroj. V Marikově hlavě najednou vybuchl oslňující ohňostroj bolesti. Připadalo mu, že hlavou narazil do dubových vrat. Svět se kolem roztočil, přesto však dokázal srazit muže do rokle. Protivník dopadl na břicho, jeho tělo pohltilo většinu nárazu na tvrdou zem. Meč mu při pádu vyklouzl z ruky a odlétl kamsi do tmy.
Napůl v bezvědomí a s rozostřeným zrakem klekl Marik muži na záda a oběma rukama mu sevřel hlavu. Pod prsty cítil jeho zarostlé tváře, když muž začal divoce mávat volnou rukou, druhou měl uvězněnou pod tělem, a snažil se Marika ze sebe shodit. Pokoušel se volat o pomoc, ale nezmohl se na víc než tiché zasténání. Marik přitáhl jeho hlavu k sobě a pak s ní prudce udeřil o zem. Muž zaskučel, když lebka narazila na vyčnívající kořen.
„Ty parchante!“ zavrčel Marik.
Mužovo zoufalství rostlo, volnou rukou se mu podařilo dosáhnout Marikovy tváře a začal ho mlátit a škrábat. Tvrdě ho zasáhl do nosu a píchl ho prstem do oka, než Marik odtáhl obličej a znovu mu praštil hlavou o kořen. Muž kvílel, marně se snažil Marika setřást, ale těžká zbroj se obrátila proti němu. Svíjel se a chmatal po Marikovu obličeji, žádný pokus o osvobození neskončil úspěchem.
Marikova hlava pulsovala mučivou bolestí a krk ve snaze vyhnout se šátrající ruce měl odtažený, jak nejdále to šlo. Když pustil vousáčovu hlavu, aby se mohl bránit útočící ruce, muž se ho pokusil skopnout. Marik ztratil rovnováhu, vousáč vykroutil ruku z jeho sevření a udeřil ho pěstí do obličeje. Zatmělo se mu před očima, na okamžik zahlédl hvězdičky. Zatímco se ze všech sil snažil udržet při vědomí, chytil Marik protivníka za dlouhé vlasy a trhnul mu hlavou dozadu. Když se krk v bolestivém úhlu napnul, vousáč hlasitě zakřičel. Marik na oplátku zakřičel také a potřetí a ještě silněji mu praštil čelem o kořen.
„Ty jsi ji zabil!“ zakřičel Marik. Znovu mu za vlasy vytáhnul hlavu nahoru. „Ty parchante, ty jsi jí zabil!“ Lebka zaduněla o kořen.
A znovu.
Do očí mu vyhrkly slzy, hlas se mu třásl: „Byla tvou královnou, a ty jsi ji zabil!“ A znovu udeřil hlavou o kořen. Tentokrát se muž nebránil. Marika udeřil do nosu nasládlý pach. Ruce mu pokrývala hustá teplá krev, která nebyla jeho. Nepřítomně slezl z nehybného těla a odplížil se stranou, zakrvácené ruce klouzaly po studeném listí a bolest v koleni o sobě dávala znovu vědět. Napůl čekal, že vousáč vstane a znovu se na něj vrhne, ale nestalo se tak. Tělo zůstalo ležet ve stínech, nejasný obrys pohřbený mezi kořeny stromů. Mohutný dub s košatou korunou se nad ním tyčil jako zelený náhrobek.
Cítil se pod psa, žaludek měl jako na vodě a celý se třásl. Když si k puse přitiskl dlaň, aby potlačil zvracení, nevědomky si pomazal obličej krví. Na rukou mu kromě krve ulpěly i kusy kůže a chomáče vlasů. Nevydržel to, předklonil se a vyzvracel na bahnitou zem tu trochu jídla, kterou dnes povečeřel. Pomalu se ho zmocňovalo zoufalství.
Teď jsi král, připomněl si.
