2 fotky 
Právě dnes vychází v nakladatelství Host povídková antologie s příznačným názvem 1989 − Příběhy zdí. Deset evropských autorů do ní přispělo svými krátkými příběhy, které se týkají tématu symbolických zdí mezi námi a v nás. Kniha, která je bohatě ilustrovaná a určená především dětem a mládeži, se stala bestsellerem loňského knižního veletrhu v Římě a vyšla už v mnoha evropských zemích. Kromě Jiřího Kratochvíla, jehož povídku Johánek a king vám nyní předkládáme, se na knize podíleli i takoví autoři jako Heinrich Böll nebo Olga Tokarczuková.
Johánek a king, Zdroj: archív nakladatelství Host
„Takže vy opravdu umíte prostupovat zdmi? Dostojíte pověsti, která vás předchází?“ zeptal se king. „Pozval jsem si vás, abyste potěšil a pobavil mé návštěvníky, lidi z té mé mediální branže, tedy televizáky, computeráky a interneťáky. Nuže, tohle například je zeď ze samých mramorových kvádrů a za ní konferenční sál.“ „Rozumím,“ vece Johánek. „Běžte prosím do toho sálu, hned jsem tam za vámi.“ A tak se taky stalo. Náš Johánek prošel zdí jak Alenka zrcadlem, a když z ní na druhé straně vystoupil, rozpažil ruce a uklonil se jak cvičenec na kladině. A tak strávil Johánek v tom pohostinném paláci celý měsíc, během něhož vystřídal bohatý repertoár výstupů ze zdi a sklízel potlesk, kterým jinak tihle televizní profíci šetří jak hroši společenskou noblesou. Tak například po nekonečné a nudné konferenci o televizních sitcomech a jen co se její účastníci přesunuli do jídelny, posloužil Johánek jako číšník. Podávala se večeře. Sečuánská polévka a pečený losos. Johánek si naložil podnosy plné vrchovatých mís a talířů a prošel tlustou okachlíčkovanou stěnou z kuchyně do jídelny, kde když se zjevil vystupuje ze zdi s vybalancovaným nákladem na obou dlaních, sklidil srdečný potlesk. Káva se obvykle podávala v saloně s krbem a po stěnách dokola rozvěšenými portréty zakladatelů televizního průmyslu a význačných podnikatelů z oblasti softwaru. Johánek si nacvičil prostupování zdmi salonu tím způsobem, že vždy vystoupil přímo z některého z portrétů převlečen za dotyčného zakladatele či podnikatele. A roztomilou korunu tomu nasadil tak, že každou z těch znamenitých postav ozvláštnil nějakým rozpustilým detailem. Tak například k velkému gaudiu přítomných vystoupil z jednoho z těch portrétů jako Bill Gates s dlouhýma ušima mytologického krále Midase.
Ale nakonec Johánkùv čas v tom paláci odplynul, smlouva vypršela, ale toho posledního dne si hostitel přál ještě s Johánkem promluvit: „Jste fakt moc dobrej,“ pochválil. „Nejenže umíte prostupovat zdmi, ale jste taky velkej šibal. A taky jsem si všiml, že jste tady během toho měsíce opravdu nemařil čas a stačil jste se sblížit s mou dcerou. Chcete s ní snad utéct a někde se s ní proti mé vůli oženit? Anebo ji jen znectít a opustit?“ vyzvídal king. Ale Johánek zavrtěl hlavou: „Ani jedno, ani druhé, čest mé komediální branže nepřipouští žádnou takovou zlotřilost.“ „Ale to je právě chyba, Johánku. Vy jste totiž stále ještě nepochopil, že to hlavní, proč jsem si vás sem pozval, není prostupování kamennými, cihlovými a betonovými zdmi. Ano, milý Johánku, existují mnohem neprostupnější zdi, na nichž si teprve můžete vysloužit ostruhy. Vždy vy jste jen komediant, šašek a já jsem king televizní a internetní branže, vy jste jen chuďas a já patřím mezi deset nejbohatších a nejmocnějších v téhle zemi. Už vidíte tu zeď, co nás dělí?“ A king natáhl svou dlouhou ruku a potlapkal Johánka po rameni: „A tou zdí teď můžeš projít tak, že utečeš s mou dcerou…“ Ale Johánek znova zavrtěl hlavou: „Ale to už pak přece není žádnej problém, když mi to sám nabízíte, když mi tu zeď sám otevřete…“ „Chytrej Johánek, chytrej chlapeček! Tak jo, tak ven s tím, mám totiž na mysli trochu jinou neviditelnou zeď,“ přiznal konečně king. „Žijem, Johánku, ve světě, v němž si princezny začínají s pouličními fotografy a princové se zamilovávají do prodavaček ze supermarketů. A tak padají hodně, ale hodně staré zdi. A pohleďme, zlidšťuje to stařičké monarchie, nabízí jim to takový image, jehož zásluhou království znova získávají sympatie lidiček. A jsme u toho, proč jsem si tě zavolal. Rád bych dál a dál a pořád dál rozšiřoval své království. Ale začínám už bohužel narážet na zeď nepochopení. Jsou totiž tací, co tvrdí, že televize, computery a internet jsou sice velice dobří sluhové, ale prý běda, když začnou vládnout… A proto hledám prostředky, jak tuhle zeď zavčas prorazit. A jedním z těch beranidel můžeš být i ty, Johánku, když teď utečeš s mou dcerou. Poskytnu pak tomu rodinnému skandálu dostatečný prostor, vytlučem z toho obrovský mediální kapitál! A takové věci mají lidi moc a moc rádi, to bys koukal, Johánku, jak nás to parádě zlidští, jakej nám to udělá nesmrtelnej image!“ Ale v té chvíli se Johánek neklidně zavrtěl a pak zalovil v kapse a po malu z ní vytáhl pra —
„Co je!?“ vyskočil D.H. „Co se stalo?!“ A hleděl na monitor, z něhož se teď ta story, ta telenovela o Johánkovi a kingovi vytratila právě v půlce slova. Jak se teď dozvím, co vytáhl Johánek z kapsy?! Prahory? Prasátko? Pravičku? Pradlenu? Pak D.H. zkoušel ještě rejdit myší a klikat na různé položky a ikony, ale telenovela o komediantovi a kingovi se už neobjevila. Utekl Johánek s kingovou dcerou? A uspořádal jim snad king nakonec velkolepou svatbu? Anebo jen tak někde žijí v městském slumu, v domku z krabic od banánů? Jak se to teď dozvím? A co asi, co vytáhl Johánek z kapsy? D.H. pootočil pomalu hlavou a uviděl, že několik metrů od něho taky někdo sedí před dalším monitorem. Zamyslel se a pak se opatrně zvedl a chtěl jít k němu. Ale ten ho — obličej stále obrácený ke své obrazovce — uviděl periferním viděním a varovně zasyčel. „Promiň, chtěl jsem se s tebou jen poradit. Jsem přece D.H., tvůj bratr.“ „Nejsi žádný můj bratr,“ sykl F.H. „Nejsou žádní bratři. Je jen Big Brother.“ D.H. se vrátil ke svému monitoru a tam se znova a zbytečně pokoušel najít tu přetrženou story, tu přetrženou telenovelu. Pak se opatrně podíval doleva a tam taky někdo seděl před svým monitorem. D.H. se znova zamyslel a po malém zaváhání to zkusil i za tím vlevo. Ale i ten varovně zasyčel a D.H. jako by na cosi narazil a rychle se zas vrátil ke své obrazovce. A to ještě nemohl vidět to, co vidíme my odtud, totiž z pointy téhle povídky: nalevo i napravo se táhne jenom dlouhá, ano, nekonečná řada těch, co sedí u svých obrazovek, u svých monitorů, a většinou se nevidí ani tím periferním viděním, odděleni neviditelnými zdmi. A teď už jen odpověď pro neodbytné zvědavce. Ach, co že to vytáhl Johánek z kapsy (a vsunul do pusy)? No přece pralinku! Tak co, uhodli jste?
