3 fotky 
U nakladatelsví Fantom Print právě vychází čtvrtý díl série o kojotodlakovi Mercy Thompsonové, jejíž fantasy příběhy s detektivními prvky si v Česku získaly za pouhý rok a půl masivní čtenářskou základnu. Čtvrtý díl, z něhož přinášíme ukázku, se nese název Zkřížené hnáty.
Ilustrační foto Foto: Jan Nohovec, Topzine.cz
Zírala jsem na tu věc, ale můj zrak a čich mi říkaly naprosto protichůdné věci. Přestože jsem věděla, že jen máloco se dokáže prostě objevit v mém obýváku bez použití dveří, nedokázala jsem hned přijmout skutečnost. Teprve zelené triko, potrhané, špinavé a s obrázkem zadních běhů povědomého hnědého psa, mě přesvědčilo o tom, že ta černá, scvrklá věc je opravdu Stefan.
Klesla jsem vedle něj na kolena a natáhla ruku, ale zase jsem rychle ucukla, abych mu ještě víc neublížila. Byl mrtvý, ale to u upíra nic neznamenalo.
„Stefane?“ řekla jsem.
Nebyla jsem jediná, kdo nadskočil, když mě drapl za zápěstí. Kůži na ruce měl suchou a při dotyku znepokojivě praskala.
Se Stefanem jsem se spřátelila hned první den, co jsem se přistěhovala do Tri-Cities. Byl okouzlující, zábavný a štědrý – přestože se zmýlil, když si myslel, že mu odpustím, že zabil dva nevinné lidi, aby mě ochránil.
Musela jsem vynaložit veškerou vůli, abych neucukla, neotřela si paži a nezbavila se tak pocitu, který ve mně dotyk jeho křehké kůže vyvolal. Fuj. Fuj. Fuj. Strašlivě jsem se bála, že ho bolí držet mě, že mu kůže každým okamžikem popuká a odpadne.
Pootevřel oči a duhovky měl karmínově rudé namísto hnědých. Dvakrát otevřel a zase zavřel ústa, aniž by vydal jediný zvuk. Potom zesílil stisk, takže bych se mu nedokázala vytrhnout, i kdybych chtěla. Nasál do plic vzduch, aby mohl promluvit, ale nedařilo se mu to a já slyšela, jak mu dech uniká mezi žebry na boku, kudy by rozhodně unikat neměl.
„Ona to ví.“ Vůbec jsem nepoznávala jeho hlas. Byl hrubý a suchý. Pomalu si přitahoval moji paži k tváři a posledním zbytkem dechu ze sebe vyrazil: „Uteč.“ A s tím můj přítel zmizel, protože jeho tělo podlehlo hladu, jenž se mu zračil v obličeji.
Při pohledu do jeho šílených očí mě napadlo, že je to moudrá rada – jen škoda, že jsem se mu nemohla vytrhnout a řídit se jí. Pohyboval se pomalu, ale měl mě v hrsti a já nebyla ani vlkodlak, ani upír s nadpřirozenou silou, abych se mu vytrhla.
Uslyšela jsem výrazné cvaknutí náboje zajíždějícího do komory, a když jsem rychle vzhlédla, zjistila jsem, že matka míří na Stefana zákeřně vypadajícím glockem. Pistole byla růžová a černá – jen moje matka se mohla ohánět zbraní panenky Barbie, roztomilou, ale smrtící.
„To je v pořádku,“ vyhrkla jsem – matka by neváhala vystřelit, kdyby si myslela, že mi chce někdo ublížit. Zpravidla bych si nedělala žádné starosti, kdyby se někdo rozhodl po Stefanovi pálit, upíři totiž nebyli nijak zvlášť zranitelní, ale byl v dost špatném stavu. „Je na naší straně.“ Bylo těžké tvářit se přesvědčivě, když mě k sobě táhl, ale snažila jsem se.
Adam chytil Stefana pevně za zápěstí, v důsledku čehož si mě Stefan přestal přitahovat, a naopak se začal pomalu zvedat ze země. Když se přiblížil k mojí paži, otevřel ústa a na hnědý koberec spadlo několik kousků spálené kůže. Jeho špičáky byly bílé a smrtící a mnohem větší, než jsem si pamatovala.
Zrychlil se mi dech, ale nezačala jsem se škubat a kvílet: „Sundejte ho ze mě! Sundejte ho ze mě!“ Bod pro mě. Místo toho jsem se naklonila přes Stefana a položila si hlavu na Adamovo rameno. Sice jsem tak nastavila krk, ale pach vlkodlaka a Adamova vůně pomáhaly maskovat puch toho, co provedli Stefanovi. Pokud Stefan potřeboval k přežití krev, daruji mu ji.
„To je v pořádku, Adame,“ řekla jsem. „Pusť ho.“
„Dál na něj miřte,“ řekl Adam matce. „Mercy, pokud to nepomůže, zavolej ke mně domů a pověz Darrylovi, ať sebere každého, kdo je po ruce, a přivede je sem.“
A se statečností sobě vlastní nastavil Stefanovi zápěstí. Zdálo se, že si toho upír nevšiml, protože se dál zvedal ke mně. Nedýchal, takže Adama necítil, a připadalo mi, že už ani nevnímá.
Měla jsem se pokusit Adama zastavit – už v minulosti jsem Stefana nakrmila a neodnesla si viditelné následky. A byla jsem si docela jistá, že Stefana zajímá, jestli přežiji. Netušila jsem ale, co si myslí o Adamovi. Vzpomněla jsem si ale i na to, že Stefan říkal, že by „neměly“ vzniknout žádné problémy, protože se ze mě napil jenom jednou, a taky jsem se setkala s jeho stádem – s lidmi, kteří mu sloužili jako snídaně, oběd a večeře. Všichni mu byli naprosto oddaní. Nechápejte mě špatně, na upíra byl bezva – ale nějak jsem pochybovala, že by všichni ti lidé, většinou ženy, dokázali žít pospolu a být oddaní jen jemu, kdyby je nějak nezačaroval. A pro tento rok už jsem měla magického ponoukání víc než dost.
Mé protesty by stejně vyšly naprázdno. Adamovy ochranitelské city byly v tuto chvíli nesmírně silné, takže bych jedině podráždila jeho, sebe i matku.
Adam přitiskl zápěstí Stefanovi k ústům a ten mě přestal tahat za paži. Upír se na okamžik tvářil zmateně – potom zavětřil.
Vzápětí zabořil Adamovi zuby do zápěstí, chytil ho volnou rukou a zavřel oči – a udělal to tak rychle, že jeho pohyb vypadal jako z levné kreslené grotesky.
Adam se ostře nadechl, ale já nedokázala říct, jestli bolestí nebo rozkoší. Když vysával Stefan krev mně, byla jsem v dost špatném stavu. Moc jsem si z toho nepamatovala.
Připadalo mi to zvláštně intimní. Stefan mě držel za ruku a pil z Adamova zápěstí a Adam se o mě čím dál víc opíral, jak mu Stefan vysával krev. Intimní, ale s obecenstvem. Otočila jsem hlavu a uviděla, že matka stále drží oběma rukama pistoli a míří Stefanovi na hlavu. Tvářila se naprosto klidně, jako by dnes a denně viděla, jak se odnikud objeví spálená mrtvola, vstane z mrtvých a zaryje špičáky do prvního živého tvora, který se namane. Věděla jsem ale, že to není pravda. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec někdy viděla vlkodlaka ve vlčí podobě.
„Mami,“ řekla jsem, „ten upír se jmenuje Stefan a je to můj přítel.“
„Měla bych schovat zbraň? Opravdu? Nevypadá jako přítel.“
Pohlédla jsem na Stefana. Vypadal už líp, přesto bych ho bez čichu pořád nepoznala. „Popravdě si nejsem jistá, jestli by tvoje zbraň měla vůbec nějaký účinek. Stříbrné kulky fungují na vlkodlaky, ale s upíry moc nezmůžou.“
Schovala glock do pouzdra vzadu na opasku. „Tak co na upíry funguje?“
Někdo zaklepal na dveře. Neslyšela jsem nikoho přijíždět, ale byla jsem poněkud rozptýlená.
„Nepouštět je vůbec do domu,“ navrhl Adam.
Máma, která byla na cestě ke dveřím, se zastavila. „Může to být upír?“
„Raději se o to postarám,“ řekla jsem. Zakývala jsem paží, Stefan mě pustil a lépe se chytil Adama. „Jsi v pořádku, Adame?“
„Je příliš slabý, aby sál rychle,“ poznamenal Adam. „Ještě chvíli to vydržím. Ale když mi přineseš telefon a zmáčkneš rychlé vytáčení, zavolám raději další vlky. Pochybuji, že by mu jedno nakrmení stačilo.“
Máma se dívala, proto jsem se chovala velmi slušně, když jsem mu dolovala telefon z pouzdra na opasku. Neobtěžovala jsem se listovat kontakty, prostě jsem vyťukala číslo jeho domu a podala mu telefon. Osoba venku před dveřmi začínala být netrpělivá.
Upravila jsem si triko a rychle jsem se přelétla pohledem, abych se ujistila, že na mně nic neříká: „Hej, mám v domě upíra.“
Na předloktí budu mít pořádnou modřinu, v tuto chvíli ale ještě nebyla vidět. Proklouzla jsem okolo mámy a pootevřela dveře.
Žena venku na verandě mi nepřipadala nijak povědomá. Byla asi stejně vysoká a stará jako já. Tmavé vlasy měla protkané světlými pramínky (anebo světlé vlasy tmavými). Naplácala na sebe tolik pudru, že jsem ho cítila i přes parfém, který by čistě lidskému nosu připadal lehký a atraktivní. Byla dokonale upravená jako čistokrevný pes před přehlídkou – anebo velmi drahá prostitutka.
Někoho podobného byste na verandě starého karavanu v zapadákově Východního Washingtonu v noci čekali asi těžko.
„Mercy?“
