Ukázka z knihy Žena za pultem. Legendární seriál v papírové podobě

Má své velké odpůrce, ale i skalní fanoušky. Legendární seriál Jaroslava Dietla Žena za pultem budí emoce i téměř čtyřicet let od svého natočení. Nyní o seriálu vychází kniha obohacená o mnoho fotografií.

Ukázka z knihy Žena za pultem. Legendární seriál v papírové podobě. Zdroj: Nakladatelství Omega

Seriálová samoobsluha:

Samoobsluha se nacházela na pražském Smíchově, konkrétně na náměstí 14. října. Samotná budova již dnes nestojí, ale dříve to byla normální funkční samoobsluha, na jejímž místě je dnes park.

„Seriálová prodejna byla postavena jako provizorium, když byla v rekonstrukci stará smíchovská tržnice. Tato shoda okolností byla pro filmaře velice výhodná, protože jsme dostali zařízenou prodejnu, neboť v době natáčení už byla stará tržnice znovu otevřená. Takže pulty naší samoobsluhy nebyly prázdné a jen se do nich doplnilo chybějící zboží. A je možné, že se tam občas objevilo i tenkrát nedostatkové zboží. Chlebíčky do mého lahůdkového krámu nás zásoboval pan Skalický, vedoucí Lahůdkářství U Anděla, což bylo vyhlášené lahůdkářství, které tam dnes už bohužel není,“ vzpomínala později Jiřina Švorcová.

V samoobsluze se natáčelo ve všech ročních obdobích, stejně jako tomu bylo v seriálu, který měl dvanáct dílů a na každý z dílů připadal jeden měsíc. „V prodejně jsme točili několik měsíců, aby bylo vidět, že venku svítí sluníčko, když to byly scény do letních dílů a nebo sněží, pokud jsme točili prosincový nebo lednový díl. V zimě se totiž za okny sypal sníh nebo se dělalo náledí. Většinu jsme tam ale natočili přes léto, bylo krásné počasí, křišťálový vzduch a sucho, absolutně bez deště. Měli jsme tam možnost být pod takovým velikánským stromem, kde jsme odpočívali, ale pak nás zahnali zpátky do prodejny, protože zjistili, že na nás padají mšice, od kterých pak byly poznamenané naše světlé prodavačské pláště. Ovzduší tam v tom vedru bylo dost husté,“ vybavila si Jiřina Švorcová.

A zároveň vysvětlila, jak to tehdy bylo s potravinami, které byly na place. „Lahůdky byly tabu, nikdo si nesměl nic vzít a na konci dne už stejně nebyly poživatelné. A to, co se nekazilo – třeba sýry, se dalo do veliké lednice, která tam byla a vrátilo se další den znovu do hry,“ popsala filmařské techniky.

Legendární seriál Žena za pultem. Zdroj: Nakladatelství Omega

Samotnou kapitolou byla herecká šatna v samoobsluze. „Maskérnu jsme měli ve škole a všichni, co jsme tam hráli, tak jsme měli jednu šatnu tři krát tři metry, kde jsme se zároveň převlékali,“ popisuje Hana Maciuchová.

V této pidišatně se herci nejen převlékali, ale také se tam natáčelo, protože to byla i šatna seriálových prodavaček, kam za nimi v seriálu občas zavítal i vedoucí Karas v podání Vladimíra Menšíka. „Přímo v samoobsluze byla malinká šatna, ve které jsme se převlékali a každý v ní měl svou skříňku. V té šatně se i natáčelo a to tam potom bylo husto. Když tam byla kamera, režisér a všichni herci, tak se v ní nedalo normálně dýchat,“ dodala Jiřina Švorcová.

Byt Anny Holubové:

Prostředí, ve kterém se točily záběry z interiérů Annina bytu se natáčely nedaleko Vinohradského divadla.

„Byl to pronajatý byt ve třetím, nebo snad dokonce ve čtvrtém patře v ulici, která je za vinohradským divadlem. Byt patřil starým manželům. Matka se synem bydlela po dobu natáčení v hotelu a babička a dědečkem zůstali v bytě. Stará paní byla rozkošná, vařila nám škubánky, polívky a starý pán se vždycky zašil někde do kouta, abychom mu nebyli na očích, protože natáčení těžce snášel. Pamatuji se, že když se poprvé natáčelo jako v mém pokoji, tedy v Annině ložnici a já jsem měla něco vzít ze skříně a otevřela jsem ji, tak tam bylo jejich soukromí. Měli tam svoje oblečení a věci a já jsem si najednou připadala svatokrádežně, že se vloupávám do něčího soukromí, na což nemám právo. Pak jsme si na to zvykli a bylo nám tam docela dobře. Měli jsme tam servis i co jíst a pít. Tenkrát jsem se ptala, jestli to pro produkci není příliš drahé, protože platili hotel pro paní s dítětem, nájem bytu a když jsme v něm všechno natočili, tak i jeho rekonstrukci, protože tam byly díry od konzolí na reflektory. Produkce mě ale ujistila, že to bylo levnější, než kdyby se ten byt postavil v ateliéru.“

Přestože představitelka Anny Holubové byla populární herečkou a mimořádně politicky angažovanou osobou, tak stále jezdila tramvají a nevyhýbala se kontaktu s normálními lidmi.

„Většinou mě nekontaktovali nebo jen výjimečně. Pamatuju si, jak jsem stála v tramvaji nad jedním pánem, bylo to v době, kdy se vysílala Žena za pultem a on povídá: ,Tyhle oči zná celý národ.ʻ A stejně mě sednout nepustil,“ přidala Jiřina Švorcová jednu z dávných vzpomínek. Ostatně drobných ústrků si Švorcová prožila dost nejen na veřejnosti, ale i mezi hereckými kolegy.

„Trošku se mi zdálo, že štáb včetně pana režiséra se od paní Švorcové drželi poměrně dost daleko, jako že si nechtěli takzvaně zadat. Když jsme točili někde v Klánovicích ve vile a pak jsme šli v poledne na oběd, tak celá hospoda byla narvaná k prasknutí a jediný stůl, který byl volný, byl ten, kde seděla paní Švorcová. Přišlo mě to takové směšné, komické až hloupé. Tam nešlo o střet politických názorů, ale o to, že to byla dobrá herečka. Politikou jsem se nezabýval, jsem totálně apolitický člověk a když jsme šli na oběd, tak jsem si s ní vždycky sedl ke stolu. Seděli jsme u něj sami dva a úplně nezávazně jsme si povídali o různých věcech i o jejích příbězích ze života. Byly to příjemné hovory,“ vzpomíná fotograf seriálu Miloš Schmiedberger.

Přestože si mnozí mysleli, že Švorcová jakožto členka Ústředního výboru Komunistické strany Československa požívá zvláštních výhod, pravda to nebyla. Například jídlo si na plac nosila navařené z domova.

„Ona si nosila kastrůlek s jídlem, které si doma sama vařila a ze kterého jedla. Takže si v šatně vyndala kastrůlek a jedla tam,“ vzpomínala později Lenka Termerová. Zároveň dodala, že se jí kolegové z divadla nestranili, spíš naopak. „Například Jarda Hanzlík, jak byli zvyklí z divadla, tak na ní byli docela drsní. A ona byla strašně hodná a přátelská, když s nimi točila, akorát když došlo na politiku, tak to bylo neprůstřelné. Ale vím, že leckdy si naopak užila své. Nemyslím si ale, že by se jí lidé vyloženě stranili. Samozřejmě tam byly jiné kamarádšofty, ale byli to většinou lidi z Vinohrad, kde ona hrála, takže to byli její kolegové,“ přiznává Lenka Termerová.

Obsazení Jiřiny Švorcové:

„Okolo toho se navyprávěly různé pohádky, dokonce, že už měla dva díly natočené Jana Hlaváčová a já jsem si tu roli uzurpovala a rozhodla se, že ji chci dělat, takže se muselo všechno natočené přetočit. Je to ale od samého začátku blbost. Za prvé se seriál netočí po dílech, ale po prostorách, takže se například natočily scény do všech dvanácti dílů v Annině bytě a teprve pak se točily další scény jinde. A za druhé vím, že Dietl uvažoval pro roli Anny Holubové o Jiřině Bohdalové. Zda byla v jeho dalším plánu Hlaváčová jako náhradnice, netuším. Já jsem tu roli dostala protože mě Dietlovi navrhla Libuše Pospíšilová, která byla dramaturgyní toho seriálu a Dietl s mým obsazením souhlasil. A velice sebevědomě si myslím, že to byla správná volba. Hlaváčová byla na tu roli příliš mladá a krásná, přece jenom to musela být ženská, která už je trošku za zenitem. Jana je nejmíň o deset let mladší než já a byla atraktivní. A Bohdalka už měla za sebou hodně takových těch Dam na kolejích. Režiséru Dudkovi, který mě nikdy před tím do ničeho neobsadil, nabídli režii Ženy za pultem už se mnou,“ tvrdila později Švorcová.

Ukázka převzata z knihy Žena za pultem. Autoři: Miroslav Graclík a Václav Nekvapil. Vydalo nakladatelství Omega, 2014. Počet stran: 350. Doporučená cena: 299 korun.