Sedmdesátá léta minulého století a dnešní generace čtyřicátníků čeká na každé další vydání časopisu ABC, aby se dozvěděla o dalších osudech vesmírného hvězdoletu Prométheus a jeho odvážné posádce. Po letech se Václav Šorel rozhodl komiks rozšířit do podoby románu. Přečtěte si ukázku z knihy Vzpoura mozků.
Ukázka z knihy Vzpoura mozků. Legendární komiks se vrací jako román. Zdroj: Nakladatelství XYZ
NÁVRAT
Hvězdolet Prométheus byl připraven k poslednímu skoku a současně i k přechodu na podsvětelnou rychlost. EVA seděla za velitelským pultem. Už to nebylo ono rozevláté děvče prohánějící se chodbami hvězdoletu, ale soustředěný člen posádky. Vydala pokyn záznamovému zařízení, tedy vlastně sobě, a začala vysílat zprávu pro palubní deník.
Třináct hodin dvacet šest minut palubního času, tisící osmý den letu. Jsme na začátku posledního skoku. Po jeho dokončení přecházím na podsvětelnou rychlost. Posádka je v hibernaci. Prostorové souřadnice souhlasí, zapínám kompenzátory setrvačnosti na plný výkon. EVA pro palubní deník. Konec.
Na palubě Prométhea se nic nezměnilo. EVA i nadále seděla v Halově křesle, jen všudypřítomný šum, který provázel let a posádka ho už nevnímala, přešel do hlubšího tónu. Zato za čelními okny z průhledného pancéřového keramoplastu mizel okolní vesmír a nahradily ho různé barevné efekty. Na začátku skoku jasně zazářila růžová barva, postupně přešla v zelenou a před opětovným objevením vesmíru se kolem lodi míhaly fialové a černé pruhy. Pak zase vzplály hvězdy a vypadalo to, jako by se hvězdolet zastavil. Samozřejmě šlo o zrakový klam. Stále jsme letěli vysokou rychlostí, přestože hvězdolet začal vůči sluneční soustavě zpomalovat.
Protože byl Prométheus vybaven komunikačním zařízením s nadsvětelnou signalizací, EVA začala vysílat zprávu, která měla Zemi informovat o našem návratu, a byla připravena přijmout odpověď. Během prodlevy, která nutně nastala, se v křesle protáhla, jak to často viděla u lidí. Její stále zřetelnější lidské chování se nedalo přehlédnout a určitě by neuniklo pozornosti posádky, kdyby s ní ovšem byla v kokpitu a neležela v hibernačních kójích.
Václav Šorel (1937) pracoval v letňanské Avii, kde se také setkal s kreslířem Františkem Kobíkem. Společně začali tvořit díla, která lze dnes označit za kultovní.
Okolní vesmír se tvářil lhostejně. Lhostejný byl i k Prométheu a ke všemu, co se dělo na jeho palubě. I přes snižování rychlosti hvězdolet rychle zkracoval vzdálenost k hranicím sluneční soustavy a odpověď stále nepřicházela. EVA i nadále seděla v Halově křesle, ale ve stejném okamžiku prověřovala telemetrii spojení včetně čidel na povrchu hvězdoletu. Bylo jí jasné, že Země se ještě nemůže objevit na displejích, byť by se jevila jen jako další tečka v okolním vesmíru. V úvahu přicházelo jen nadsvětelné audio. Země ale mlčela. EVA zapátrala ve své obrovské paměti a hledala řešení pro aktuální situaci. Instrukce byly jasné. I když měla let plně pod kontrolou a žádné nebezpečí nehrozilo, nemohla už rozhodovat sama a musela vzbudit posádku.
Třináct hodin dvacet osm minut palubního času, tisící osmý den letu. Přechod na podsvětelnou rychlost proveden. Jsme v dosahu nadsvětelné komunikace se sluneční soustavou. Země neodpovídá. Ve smyslu instrukcí pro nouzový stav X01 uvádím zbraňové systémy do pohotovosti a dávám pokyn k uvedení posádky do bdělého stavu. EVA pro palubní deník. Konec.
PROBUZENÍ
Hibernační sál Prométhea byl všechno možné, jenom ne útulná ložnice. Spíše připomínal klimatizovanou laboratoř. Uprostřed kruhové místnosti se nacházel matně fluoreskující šestistěn, od kterého se paprskovitě rozbíhaly hibernační kóje. Bylo jich šest, pro každého člena posádky jedna. Čirý keramoplast odhaloval postavy astronautů i poloprůhledné cáry inertního plynu, který byl součástí hibernace. Nyní ho už účinné odsávače vháněly do odpadního potrubí ven z hvězdoletu.
Tváře astronautů začaly růžovět, sem tam někomu zacukalo víčko. Posádka se probouzela k životu. To také potvrzovaly křivky života, mezi nimiž dominovala mozková aktivita a samozřejmě i tep srdce. EVA vše sledovala z kokpitu, ale nakonec jí to nedalo a sama se vydala za probouzejícími se astronauty. Pro ně bylo velkým štěstím, že pořád ještě napůl spali, a tudíž moc nevnímali okolí. V hibernačním sálu se totiž nad jejich hlavami sklánělo hned šest holografických postav, nad každou kójí jedna. EVA, respektive EVY, k astronautům tiše hovořily. Byl to ale rozhovor jako po flámu.
Dnes už legendární Vzpoura mozků byla inspirovaná nejen obavou z přetechnizované společnosti, ale i návštěvou ve výpočetním středisku, kde velkému sálu dominoval tehdy značně prehistorický počítač. Bylo to v roce 1977. Komiks se sci-fi tematikou slavil v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců velký úspěch, proto na sebe nedaly čekat i další příběhy – historicko-fantastická Tvrz o putování astronoma Martina Hrubého z 20. století do husitské doby, Galaxia, vědecko-fantastické dílo o cestě dvou přeživších kosmonautů vesmírem nebo takřka dokumentární Operace Jericho, popisující vojenskou akci britského královského letectva při záchraně francouzských odbojářů z vězení z Amiensu.
„Vstávej, Hale, vstávej. Už je čas!“
„Co, co, jaký čas?“ Hal trochu potřásl hlavou a přidal kupodivu rozumnou otázku. „Už jsme na zemském orbitu?“
Teď bylo zase na EVĚ, aby ona zakroutila hlavou a dala tak náznak negativní odpovědi. Horní části hibernačních kójí se začaly zvedat. Jako zázrakem se z šesti EV opět stala jedna a hibernační sál zahlaholil.
„Dobré jitro, pánové. Tak to už jsme konečně doma?“ s hranou veselostí se přihlásil Petr. „Bože, to mám hlad!“
EVA mu poradila, aby si vzal posilující roztok a kradmo pozorovala Hala, který se stále více kabonil. Doktor všechny upozornil, že roztok je vynikající prostředek proti kocovině, neboť návrat z hibernace vlastně není nic jiného. Benjamínek Olaf vypadal mírně řečeno nejistě a s trochou napětí pozoroval Hala. Také ostatní najednou vypadali zaraženě.
Název: Vzpoura mozků. Autoři: Václav Šorel, František Kobík. Vydalo nakladatelství XYZ, Praha, 2013, 264 stran. Doporučená cena: 299 korun.
