2 fotky 
!Ukázka z knihy!Kniha Johanesse Urzidila nazvaná To byl Kafka nás zavede do Prahy dvacátých let, kde se utváří okruh pražských německy píšících autorů. Urzidil jako blízký známý Kafkův v knize líčí, za jakých okolností vznikalo dílo tohoto výjimečného spisovatele. Soubor esejů doprovázený ilustracemi vydala ve spolupráci nakladatelství Dokořán a Máj.
Franz Kafka Zdroj: commons.wikimedia.org
Prahu tehdejší doby dodnes vidím jako velmi kafkovské město. Dnes to možná zní samozřejmě a triviálně, ale já ji tak vnímal – a nebyl jsem sám – už tehdy, kdy tam Kafka ještě pobýval s námi. Ačkoliv je Praha v Kafkově díle zjevná nanejvýš v některých popisech, je přesto v jeho díle všudypřítomná – jako sůl ve vodě v buddhistickém podobenství. Sůl není viditelná, ale voda přesto chutná slaně. V každé Kafkově postavě, situaci, popisu prostředí je prokazatelná jejich pražskost. Jeden příklad: Kafka řekl po vydání Proměny otci mé ženy, profesoru Karlu Thiebergerovi, kterého potkal na ulici: „Co říkáte těm hrozným věcem, které se dějí v našem domě?“ Považuje-li to někdo za pouhý žert, neví o Kafkovi zhola nic. Byla to sice – jako u něj téměř všechno – ironie, ale nejen ironie, nýbrž i naprostý realismus.
V době Kafkovy hlavní tvůrčí periody byla Praha nejtypičtější Prahou a typicky kafkovskou. Skutečnou esenci oné Prahy lze v Kafkově díle pochopit a definovat mnohem lépe než v díle kteréhokoliv jiného autora, určitě však spíše v Kafkovi než v jakémkoliv českém díle oné doby, ačkoliv by se zdálo, že česky psaná próza je pro zobrazení Prahy přímo predestinovaná. To je možná také jeden z bezděčných důvodů, proč se z české strany opakují pokusy prezentovat Kafku jako jakéhosi zakukleného Čecha, a tak ho odčarovat z německé literatury. Tyto snahy bezděčně podporuje americká definice národnosti podle státu, v němž se člověk narodil, takže Kafka je občas uváděn jako czech writer. To je ovšem naprostý nesmysl, protože spisovatel je duchovním reprezentantem jazyka, v němž myslí a píše. (Kafka jednou napsal své české přítelkyni Mileně Jesenské: „Němčina je moje mateřština, a proto je pro mě přirozená, ale čeština je pro mne mnohem srdečnější.“ Tuto větu však nelze chápat jako „literární“ výpověď, ale právě jako větu určenou české milence. I pro Pražana Rilka má čeština nepochybně „srdečný“ tón a má ho opravdu pro každého, kdo tento jazyk zná z přirozeného prostředí a kdo – jako právě Kafka, Rilke, Brod i autor těchto řádek – vyrostl v českém prostředí nebo česky umí.)
Naše často hanobená pražská němčina, která má sice akcent, avšak je zcela prostá dialektu, se od středověku udržela v pražském jazykovém ostrově právě proto, že nebyla vystavená deformujícím a dialektizujícím vlivům provinčního venkovského prostředí. Pro literaturu to bylo jedinečné požehnání. Protože my, pražští Němci, jsme psali a dosud píšeme jazykem, v němž žijeme a kterým denně hovoříme. To platilo o Karlu Egonu Ebertovi stejně jako o Raineru Maria Rilkovi a o Egonu Erwinu Kischovi. Mezi literárním a mluveným jazykem pražských Němců nebyla nikdy propast, nutnost vnitřního – jakkoliv bezděčného – přepínání. Tato naprostá koincidence literárního a mluveného jazyka je zřejmě největším tajemstvím formy a účinku pražské a zvláště Kafkovy tvorby. Kdo ho slyšel mluvit, slyší ho do posledního tónu v každém jeho řádku. To je tajemství vnitřní identity, kterou jsme my Pražané chránili tak dlouho, jak to šlo, a která zmizí spolu s námi.
