Ukázka z knihy Rozpomínky. Milan Uhde prozradí, co na sebe ví

Obsáhlé paměti dramatika, esejisty, prozaika, básníka a politika Milana Uhdeho jsou svědectvím o české a moravské kultuře a společnosti 2. poloviny 20. století. Spjaty jsou především s Brnem, autorovým městem, a s jeho literárním a divadelním životem.

Ukázka z knihy Rozpomínky. Milan Uhde prozradí, co na sebe neví. Zdroj: wikimedia.org, Ben Skála

OPICE V MENAŽERII

V noci 28. července 1936, kdy jsem se narodil, probíhala prý první celostátní zkouška zatemňovacího systému, součást přípravy na nepřátelské bombardování. To mi jako malému chlapci vykládala maminka. Popisovala zážitky z cesty do sanatoria, ve kterém rodila. Okna v celém Brně musela být zakryta roletami nebo zatemňovacími látkami, reflektory aut majitelé povinně opatřili návleky s uzounkou mezerou pro průnik světla. Maminka tvrdila, že od té noci byl její strach z války daleko konkrétnější než předtím a že to spojovala s mým životem jako jeho příznačné předznamenání.

Rozpomínky. Co na sebe vím. Milan Uhde prožitou minulost neidealizuje a neretušuje, vzpomíná a přemýšlí o ní vždy „ostny směrem k sobě“. O své chyby a omyly se otevřeně dělí se čtenáři, což je v kontextu memoárové literatury více než vzácné.

Nejsem si jist, zda nejde o dodatečný průmět pozdějších pocitů. Sám jsem si na takové zpětné promítání zvykl. Čelit mu není snadné. Svědek ve staré židovské anekdotě, kterého soudce poučil, že smí uvádět jen fakta, jež poznal přímo, a nesmí naopak mluvit o ničem, co ví jen od jiných, úzkostlivě odmítá odpovědět na otázku, kdy a kde se narodil. Právě to totiž ví jen z doslechu.

Nehodlám být tak úzkostlivý. Mé vzpomínky tudíž mohou být prostoupeny pozdějšími výklady jak mými, tak rodičovskými, které jsem přijal za své a vštípil si je tak intenzivně, jako by šlo o bezprostřední zážitek.

Tak si například vzpomínám na první osobní setkání s okupací a válkou. Bylo to v roce 1939, kdy se ještě prodával benzin běžným soukromníkům. Jel jsem s oběma rodiči a naše rodinná tatrovka sedmapadesátka – typ hadimrška s textilní stahovací střechou – se srazila s vojenskou sajdkárou. Seděli na ní dva mladincí němečtí vojáci. Z velkého zděšení rodičů jsem pochopil, že jde o obrovský malér. Ale tatínek se svou dokonalou němčinou s oběma vojáky rychle domluvil. Dodnes vidím jejich kolena odřená do krve a rozbité sklo reflektoru. Za okamžik odjeli a nikoho k nehodě nevolali. Zřejmě ve vlastním zájmu.

Z té scény utkvěl v mé paměti otřes z poznání, že tatínek a maminka nejsou vždy tak suverénní, jak se mi dosud jevili. Zpětně se mi zdá, že kolem mne vědomě vytvářeli idylické, vnějškově nedotknutelné prostředí. Plnili veškerá má přání, pokud byla jen trochu dosažitelná. Nabyl jsem dojmu, že jsou bohatí. Ačkoli jej soustavně vyvraceli, vzpomínám si například na dárek, který byl alespoň v mém okolí hodně neobvyklý: malé šlapací auto se skutečným volantem, klaksonem a světly na baterie. Zaznamenala to tatínkova pečlivá kamera domácího kina a fotografický aparát, ale mám v uchu i bezprostřední klukovské ohlasy.

„Milane, ty sviňo,“ opakoval o dva roky starší Jirka Hanzálek, „kdo ti tam nadělal ty káble?“ Nerozuměl jsem sice souvislosti mezi zvířecím pojmenováním a složitým elektrickým vybavením auta, ale chápal jsem obdivný smysl výroku a to, že má cena mezi kluky stoupla. To bylo důležité. Měl jsem totiž určitý handicap ve srovnání se svými vrstevníky: po první dobu protektorátu jsem nesměl sám na ulici. Směl jsem se pohybovat oddělen od ní plotem předzahrádky rodinné vilky. Rodiče ji postavili v Králově Poli těsně před začátkem války, a to v dobovém konstruktivistickém duchu.

Netvrdím, že mezi rodinným režimem a režimem politickým byla souvislost, ale ten handicap jsem nesl těžce. Právě zmíněný Jirka Hanzálek vyjádřil mou situaci přirovnáním k opici v menažerii. Neznal jsem smysl toho slova, ale bylo zřejmé, že není lichotivý. Naši se mé omezení snažili zpříjemnit tím, že jsem si směl zvát děti ze sousedství; měli jsme k dispozici veškeré mé hračky a hosté dostávali zároveň se mnou přesnídávku a svačinu, ale za plot a za branku, od níž jsem nikdy nedostal do ruky klíč, jsem pronikal jen v doprovodu rodičů nebo naší služebné, šestnáctileté slečny Blaženy Hamanové. Stávalo se to jen velmi zřídka.

Milan Uhde ve svých vzpomínkách vypovídá o svém dětství a rodinném zázemí, o studiích a literární tvorbě, podává jedinečný vhled do redakčního života časopisu Host do domu v šedesátých letech a zachycuje svou práci pro divadlo. Důležitou částí knihy je líčení tíživých let normalizačních a činnosti zakázaných spisovatelů v té době. Závěr knihy patří vylíčení autorova působení v české politice v letech devadesátých.

K pátým narozeninám jsem dostal veliký sáček plný barevných kuliček. Považoval jsem to za náznak, že se na mém handicapu něco změní. Kuličky se u nás na zahrádce hrát nedaly, a i kdyby to technicky šlo, jejich přirozenou hernou byla ulice. Řekl jsem si o dovolení, ale maminka se divila: je to hloupý nápad, kluci by mě o celý sáček velice rychle připravili.

Tak proč tedy ten dárek?

Po čase ve mně narostl pocit, že jsem nešikovný a že na ulici nepatřím. Byl z toho jeden z mých hlavních klukovských problémů. Mnoho vědomého úsilí jsem věnoval pokusům o jeho překonání. Nikdy se to úplně nepodařilo.

O životě v protektorátu jsem tak v předškolní době získal jen velmi kusé představy. Zatímco mí vrstevníci chodili s rodiči nebo se staršími sourozenci občas do kina a hráli si na „mesršmity“, „štuky“ a „spitfíry“, neměl jsem ani potuchy o tom, že jde o vojenská letadla. Neviděl jsem jediný dobový český nebo zahraniční film, ani Maskovanou milenku, ve které hrála dětskou úlohu Brňanka Jana Konůpková, dívenka o rok starší než já, kterou jsem poznal na rodinné dovolené ve Škrdlovicích a která se mi líbila. Rodiče toshovívavě komentovali, ale do kina jsme ani v tomto případě nešli. V nevětraném sále prý hnízdí infekce.

Přestože tehdejší školství nebylo koedukované a svět dívčí školy, která na Slovanském náměstí sousedila s chlapeckou, do níž jsem posléze chodil, byl pro nás vždycky trochu tajemný a nedostupný, kamarádil jsem s děvčaty stejně jako s kluky a denním hostemu nás byla Jana Tišnovská ze sousedního činžáku. S tou jsem plánoval sňatek už od svých pěti let a byl z toho první konflikt s rodiči. Byl jsem zvyklý, že se mnou vážně rozebírali každý můj nápad. Tentokrát mi tatínek ostře řekl, že je to nesmysl a že se tou myšlenkou nemám zabývat. Reagoval jsem podrážděně a rozhodl se, že příště už tak sdílný nebudu.

NEPŘIROZENĚ VÁŽNÝ ČTENÁŘ

Nástup do školy se v roce 1942 zasloužil o to, že jsem se začal pohybovat po ulici bez doprovodu dospělých. Ulice pro mne přestala být zakázaným územím. Nechodil jsem totiž předtím do školky – maminka byla už nějaký čas doma.

Vlastně si na ni jako na advokátku nepamatuju. Z doslechu vím, že o mne do mých tří let pečovala dětská sestra. Mezi rodinnými historkami vévodilo směšné a posměšné vyprávění o tom, jak jsem v noci odmítal nočník z ruky tatínkovy a maminčiny a žádal, aby mi posloužila Růženka. Musel jsem dostat facku, ostatně velmi ohleduplnou, abych se smířil s tím, že sestra Růženka má dovolenou.

Školu jsem silně prožíval. Učil jsem se snadno. Ukázalo se, že mám mimořádně dobrou paměť, a tak jsem bez obtíží odříkával texty, které si spolužáci vtloukali do hlavy zoufale neúspěšně. To však nebyla jediná příčina, proč jsem se na školu upjal. V naší rodině se od roku 1941 až do roku 1945 narodili postupně dva mí bratři a sestra, a přestože slečna Hamanová se stala téměř samostatnou hospodyní, vařila, uklízela a obstarávala podstatnou část nákupů, zabývala se maminka převážně mými sourozenci a já jsem byl ponechán čerstvě zrozené vášni: naučil jsem se číst a propadl knihám.

Jak jen to bylo možné, zalézal jsem s nimi do svého pokoje. Byly mi hlavním zdrojem poznání, a protože šlo o dětské knížky, přebíral jsem z nich moralistní hodnocení světa. Nebylo vůbec mírněno rozhovory s rodiči. Najednou jim na to nezbýval čas. Dotíral jsem na ně. Odpovídali: Máme starosti. To slovo jsem nenáviděl a vykládal si je jako výmluvu.
Můj dětský fanatismus udivoval dokonce i učitele. Přitom jsem měl ze začátku štěstí: v chlapecké škole na Slovanském náměstí – za protektorátu bylo přejmenováno na Školní – učila v první třídě Vlasta Kleinová, neobyčejně talentovaná elementaristka.

Využila náhody – bydlila nedaleko nás – a pokusila se promluvit s mými rodiči o mé nepřirozené vážnosti. Naši mi o tom rozhovoru řekli, ale nepřipisovali mu žádný význam. Paní učitelka sama nemá děti, není dokonce ani vdaná. Říkalo se, že pečuje o stařičkou maminku. O klucích mého věku ví jen to, co vyčetla z knížek. Ubezpečili ji, že se doma chovám úplně normálně a zádumčivostí netrpím. Slečnu učitelku tím zřejmě uklidnili nebo odradili od dalších otázek. Se mnou se o tom zavést řeč nepokusila. Je docela možné, že bych jí leccos vyklopil. Byl bych se svěřil komukoli, kdo by vzbudil mou důvěru.

Naučila mě milovat pohádky a samo vyučování docela nápaditě poetizovala. Písmenka se podle ní rodila z přírodních dějů, například em zobrazovalo mravenčí pouť přes tři kopečky. Sympatizoval jsem s ní intenzivně, takže jsem nejen odsuzoval spolužáky, kteříji trápili nekázní a zapomínáním úloh, na což si před námi s divadelní nadsázkou stěžovala, aby viníky přiměla k polepšení, ale dával jsem jejím pokynům přednost před rodičovskými. Když mi tatínek přinesl z papírnictví jiný sešit, než který nám předepsala, a její pokyn zlehčoval, došlo v rodině k dalšímu ostrému střetnutí, na něž si dodnes pamatuju.

Ukázka z knihy Rozpomínky. Co na sebe vím. Autor: Milan Uhde. Vydalo nakladatelství Host Brno, 2013, 648 stran. Doporučená cena: 498 korun.