Českým dějinám se ve fantasy (a koneckonců i v mainstreamu) věnuje jen minimum zahraničních autorů. O to zajímavější je, když se konečně někdo objeví. Pán čarodejnic od André Weislera si svou šanci rozhodně zaslouží. Přečtete si ukázku.
Ilustrace na obálce knihy Pán čarodějnic Autor: Lukáš Tůma & Tomáš Havelka
Albrecht si zlostně odfrkl a pevněji sevřel meč. Mezi Hagenem a Albrechtem projel mohutný závan větru nesoucího sníh, jako by chtěl zdůraznit zeď, která se v posledních letech mezi oběma vytvořila. Rostla jako vápenec, s každou podlostí a nedbalostí jen o kousek, zato vytrvale.
V tu chvíli zaslechl Hagen kroky, blížící se ke dveřím. Albrecht zvedl meč, sklonil hlavu a vyzývavě se na Hagena zahleděl.
Tu se dveře tiše otevřely a Hagen k nim stočil zrak. Ve skulině se nejdřív objevil hrubý, kulatý obličej s odulými rty, pak už ale byla komorná Dorothye uvnitř a za ní následovala drobnými krůčky a s rukou před chichotajícími se ústy Freya von Bassewitz. Byla hraběnčinou sestřenkou třetího stupně v druhé generaci a nejkrásnější dívkou, jakou kdy Hagen viděl.
Když vstoupila do sálu, houpaly se jí při každém kroku kolem hezkého obličeje kadeřavé vlasy, černé jako noční moře a spoutané jen barevným hedvábným věnečkem. Její růžové rtíky a něžné, hnědé oči přitahovaly pohled silněji než nádherně vyšívané šaty.
Také Kajetán se obrátil, když už komorná nedokázala potlačit chrochtavý smích. Bylo všeobecně známo, že děvčata s oblibou mizela od svého vyšívání, aby se poflakovala po hradě a potloukala v místech, kde vlastně vůbec neměla co dělat. Ale stejně jako tolik jiných nedokázal ani Kajetán odolat sladkému mrknutí a prosebnému pohledu, pročež se obě dámy tu a tam připojovaly ke cvičení.
Hagenovi to jen vyhovovalo. Nechal klesnout meč a právě se chtěl otočit k oběma dívkám, když tu Albrecht zasípal. Hagen k němu obrátil zrak a pak vyděšeně uhnul stranou, protože spatřil, jak se na něj nevlastní bratr vrhá s obličejem staženým vztekem a napřaženým mečem. Hagenovi uklouzla na mokré slámě noha, a tak ho Albrechtova rána zasáhla do boku, těsně nad kyčlí. Kůže sklouzla z hrotu čepele a železný klín, hnaný kupředu celou vahou útočníka, pronikl Hagenovi do těla. Prokousával se masem jako rozžhavené železo, škrábal po kostech, až nakonec vyrazil ze zad.
Jedna z dívek vydala pronikavé zaječení, které ale pohltilo bouřlivé hučení v Hagenových uších.
Albrecht stál jen pár pídí před ním, meč, po kterém teď stékaly tenké pramínky horké krve, ještě stále pevně v dlani, a Hagen viděl, jak se mu v očích zablýskl triumf. Hagen ho od sebe vztekle odstrčil. Albrecht se odpotácel dozadu a vytrhl při tom meč z Hagenova boku. Hagenovi se bolestí roztančily mžitky před očima a nohy se pod ním podlomily. Padl na kolena a přitiskl si ruce na ránu, ze které mu teď mezi prsty prýštily proudy krve.
„Zatraceně!“ zařval Kajetán a přiskočil k Hagenovi. Ten by rád viděl, jak Freya reaguje na jeho zranění, jestli si dělá starosti, ale bolestí mu vhrkly do očí slzy a padl na zem. Zamrkal, aby se zbavil závoje slz, a zvedl zrak k učiteli, klečícímu nad ním. Před očima se mu komíhalo nákončí válečníkova opasku a teprve teď si všiml, že stříbrné výšivky na něm znázorňují rytíře při kolbě, přilbicemi kryté obličeje prázdné jako tváře mrtvých.
Pohledem vrhnutým přes rameno se učitel šermu přesvědčil, že zakrývá ránu před pohledy obou dívek, které stály v ustrašeném objetí před otevřenými dveřmi. Kajetán nadzvedl Hagenovi košili a hlasitě řekl: „Naštěstí! Jenom mělký řez.“
Hagen se skoro rozesmál – mělký řez! Takový zásah za normálních okolností ukončoval život stejně spolehlivě jako amen v kostele. Cítil, že má kazajku a kalhoty nasáklé krví. Zbývalo jen doufat, že Freya a její komorná viděly z toho všeho jen málo a uvěřily Kajetánovým slovům. Ode dveří nemohly zahlédnout, jak mu ze zad trčí čepel, a dá-li bůh, zabránilo jim Albrechtovo tělo v pohledu na to, že mu zbraň zajela do břicha až po jílec.
Hagen cítil, jak mu srdce tluče pomaleji, jak se mu tělo chystá odepřít službu. Pak se konečně dostavila ostrá bolest, která mu zachrání život. Rána se začala zevnitř uzavírat a při tom v ní bodalo, jako by ji polévali vařící smůlou. Hagen se vzepjal.
„Zůstaň ležet,“ zasyčel na něj rytíř a vstal, aby se obrátil k dívkám. Dokonce i kdyby Hagen chtěl, nemohl ze samé bolesti provázející uzdravování vstát. Dlouhé okamžiky, po které se k sobě okraje rány za nevýslovných muk s trháním a škubáním přibližovaly, byly horší než bolest při zranění.
Hagen zhluboka dýchal, snažil se zapomenout na uzavírající se ránu a upíral pohled kolem Kajetána na dívky.
Freya zabořila bledý, uslzený obličej do rozložitého trupu komorné, která ji konejšivě hladila po zářivých vlasech.
„Žádný strach, urozené dámy, jen nehluboká rána, nic, co by vám mělo dělat starosti. Postaráme se o to, ale musím vás požádat, abyste opustily sál. Slušnost si toho žádá.“ Kajetán ukázal ke dveřím a komorná Dorothye přikývla. Pomalu vystrkala Freyu z místnosti, ale než za nimi rytíř zavřel dveře, setkali se Hagen a Freya pohledem. Trvalo to jen chviličku, ale byl to tak blažený okamžik, že se Hagen musel bezděčně usmát, neboť spatřil v jejích očích obavy a soucit.
„Čemu se to tady směješ?“ zeptal se Kajetán tiše, ale ostře. „Jsi zraněný, tak se tak chovej. Nebo se má celý hrad dozvědět, jak to s tebou je?“
Úsměv zmizel z Hagenovy tváře, také proto, že jeho tělo právě v tu chvíli dokončilo s posledním bodnutím svou práci. Krvácení úplně ustalo, a když si Hagen nadzvedl košili, probleskovala pod vrstvou krve opět bezvadná, neporušená kůže.
Nechal se Kajetánem vytáhnout na nohy, pod dojmem bolesti ještě trochu vratké.
„A vy?“ zeptal se pak Kajetán ostře Albrechta, který tam vyčkávavě, skoro znuděně a s bezvýrazným obličejem stál, krví potřísněné paže založené na prsou – potřísněné jeho, Hagenovou krví, jako by přinesl oběť pohanským bohům! „Co vás to napadlo?“
Albrecht se podíval na rozhněvaného učitele a na rty se mu prodral úzký, samolibý úsměv. „Využil jsem příležitost, jak jste chtěl – bodnul jsem.“
