7 fotek 
Právě dnes má Leonard Peacock narozeniny. A právě na své narozeniny si do batohu k učebnicím přibalí P-38, pistoli nacistického důstojníka, kterou zdědil po svém otci. Právě dnes Leonard zastřelí svého bývalého nejlepšího kamaráda Ashera Beala a potom i sebe… Přečtěte si ukázku z ironické knihy k popukání s názvem Odpusťte mi, Váš Leonard od Matthewa Quicka.
Čtení a zase čtení. Zdroj: Šárka Prágrová, TOPZINE.cz
Dneska se jako jediný přihlásím já, a tak mě Herr Silverman vybídne: „Leonarde?“
„Řekněme, že nějaký mladý Američan zdědil pravou nacistickou pistoli, protože jeho dědeček zajal a popravil vysoce postaveného nacistického důstojníka. Co s tou pistolí má udělat?“
Jsem vážně zvědavý, jak budou moji spolužáci reagovat. Jsem si jistý, že budou odpovídat úplně jinak, než bych odpověděl já. Je až k neuvěření, jak se od sebe lišíme.
Navíc mě ohromně baví si s nimi takhle pohrávat: sledovat, jak jsou blbí, protože by je ani ve snu nenapadlo, že bych u sebe mohl mít pistoli, přestože jsem jim to právě v podstatě řekl. Zítra budou na tuhle diskusi vzpomínat v úplně jiném světle a snad si uvědomí, jak neuvěřitelně jsou pitomí.
Matthew Quick se narodil v roce 1973 a vystudoval angloamerickou literaturu na La Salle University a poté učil angličtinu, než se rozhodl splnit si svůj sen. V roce 2008 mu vyšla prvotina s názvem Terapie láskou. Za román získal čestné uznání Hemingwayovy nadace, která odměňuje debutová díla amerických spisovatelů. Podle knihy v roce 2012 natočil David O. Russell film, jenž získal celkem osm nominací na Cenu americké filmové akademie, přičemž Jennifer Lawrencová tu svou, pro nejlepší herečku v hlavní roli, proměnila v Oscara.
První odpoví Lucy Beckerová. Řekne zhruba tolik, že moje pistole patří do muzea holokaustu ve Washingtonu, načež začne sáhodlouze vykládat, jak je pro nás důležité vést dokumentaci svých chyb, abychom se vyhnuli jejich opakování.
„Protinávrh?“ ozve se Herr Silverman.
Jack Williams, což je celkem inteligentní a zajímavý kluk, prohlásí, že by se pistole měla zničit, a rozpovídá se o vzestupu neonacistů, kteří podobné věci sbírají. Tvrdí, že kdyby se veškerá nacistická propaganda zničila, nikdo by ji nemohl využívat k verbování nových nacistů. „Proto dal prezident Obama pochovat Usámu bin Ládina do moře,“ pokračuje Jack. „Aby nikdo nemohl využívat jeho hrob jako symbol.“
„Velmi zajímavá reakce, Jacku,“ pronese Herr Silverman. „Odpovědi ze třídy?“
Moji spolužáci se dohadují, co s tou pistolí udělat, a přestože jsem otázku položil já sám, začínají mě jejich odpovědi trochu děsit. Koneckonců mám v batohu pravou nacistickou pistoli a všichni se tu baví o tom, co s ní udělat, jenom nikdo neví, že moje hypotetická otázka ve skutečnosti vůbec hypotetická nebyla – nikdo netuší, že tu pistoli mám právě teď u sebe.
Všichni jsou to absolutní blbci; přesto se začínám trochu bát, že si někdo z nich nějakou náhodou dá dvě a dvě dohromady a uhodne, proč jsem tuhle otázku zrovna dneska položil, a pak mě zlynčujou.
Nažene mi to takovou hrůzu, že se na židli začnu potit.
Najednou se mi to v hlavě motá jedno přes druhé a já si jenom přeju, aby už to celé skončilo – všechno.
Ale zároveň bych rád, aby na to přece jen někdo přišel, poskládal si dohromady všechny střípky, které celý den, ba možná už celou řadu let, trousím. Ale nikdo na to nepřijde a já začínám chápat, proč lidem někdy přeskočí a začnou chápat příšernosti, jako napáchali nacisti a Hitler a Ted Kaczynski a Timothy McVeigh a spousta dalších děsných lidí, o kterých se učíme ve škole… a víte co? Seru na to, že Linda zapomněla na moje narozeniny. SERU NA NI! Jak můžete zapomenout, že jste přesně před osmnácti lety někoho přivedli na svět? Je to NEZODPOVĚDNOST a sobectví a zločin a nelidskost a –
„Leonarde?“ ozve se Herr Silverman.
Všichni otočí hlavu a koukají na mě.
„Nějaké komentáře na závěr?“
Správně bych měl shrnout jednotlivé názory na to, co s mojí P-38 provést, a rozhodnout, která strana podle mě debatu vyhrála, jenže jsem pořádně neposlouchal a nedokážu říct, co si o tom všem vlastně sám myslím.
„Nevím. Dneska prostě nevím,“ odpovím a pak si mimoděk povzdechnu.
Převzato z knihy Odpusťte mi, Váš Leonard. Autor Matthew Quick. Vydalo nakladatelství Knižní klub, 2015. Přeložil David Petrů. Počet stran: 256.
