2 fotky 
Existuje mnoho prací o dějinách knih, čtení nebo o bibliofiliích, avšak doposud žádná se nezabývala zánikem knih. Fernando Báez sbíral dvanáct let materiál po celém světě. Dílo je rozděleno do tří rozsáhlých částí a je doplněno daty různých případů pálení a ničení knih, ať už na jejich zániku nese vinu přírodní katastrofa nebo člověk.
Existuje mnoho prací o dějinách knih, avšak doposud žádná se nezabývala jejich zánikem. Zdroj: Nakladatelství Host Brno
Formy pálení
Čtenář si může klást otázku, proč je při destrukci knih dominantním faktorem oheň. Jsou snad ti, kdo pálí knihy, jen pyromani?
Existuje bezpochyby několik vysvětlení tohoto fenoménu. Omezím se na tvrzení, že psychiatři nesouhlasí s názorem, že pyromani jsou biblioklasti. Domnívají se, že se jedná o psychický projev související s kultem Slunce: oheň byl elementárním živlem ve vývoji civilizací, prvním určujícím živlem v životě člověka, a to kvůli přípravě potravy a ochraně společenství. (Josef Helmut Reichholf: La aparición del hombre, Alicante: Crítica, 2001, s. 166.)
Oheň člověka chránil, proto téměř všechna náboženství světí oheň při svých obřadech. Je nutné zdůraznit, že tato ochraňující moc je zároveň mocí ničivou. Ničí-li člověk ohněm, hraje si na Boha, pána ohně, života a smrti. Tímto způsobem se ztotožňuje s očistným kultem Slunce a velkým mýtem o zničení, což se téměř vždy děje prostřednictvím ohně.
Důvod použití ohně je zřejmý: oheň redukuje ducha určitého díla na hmotu. Když je spálen člověk, je zredukován na čtyři hlavní prvky (uhlík, vodík, kyslík a dusík). Když se pálí papír, bezčasová racionalita přestává být racionalitou a mění se v popel. Pak je zde ještě vizuální, symbolická stránka. Vše spálené rozeznáte podle typické černé barvy: světlé se proměnilo v tmavé.
Kolem roku 1935 Elias Canetti v románu Zaslepení odsoudil svého hrdinu k smrti uhoření uvnitř vlastní knihovny. Poslední věta románu zní: „Když ho plameny konečně zasáhnou, rozesměje se tak hlasitě, jak se za celý život ještě nikdy nesmál.“ (Elias Canetti: Zaslepení, přel. Jiří Stromšík, Praha: Odeon, 1984, s. 445.) V roce 1953 si Ray Bradbury ve svém vynikajícím románu 451 stupňů Fahrenheita představil budoucnost, v níž jednotka hasičů měla za úkol spálit knihy, aby zabránila ohrožení neomylnosti vládnoucího systému.
Po smrti svého otce římský básník Publius Papinius Statius žádal, aby se zabránilo ničení jeho spisů ohněm. (Stat. Silv. 3.3.31–39) Tato ctižádost se proměnila v básnické klišé. Ovidius v epilogu svých Proměn deklaroval zájem uchránit své dílo před ohněm, mečem, boží rukou nebo zásahem času. (Ov. M. 15.871f.)
Kultura ničení
Ničení knih se často mylně přisuzuje prostým lidem, kteří se neuvědomují svou nenávist. Po dvanácti letech bádání jsem však došel k závěru, že čím jsou národy nebo jednotlivci vzdělanější, tím jsou ochotnější ničit knihy pod vlivem rituálů apokalyptických mýtů. Bibliokasti většinou nejsou jen tak jednodušší lidé: jsou vzdělaní, citliví, perfekcionisté, svědomití a výjimečně intelektuálně nadaní, se sklonem k depresi, neschopni přijmout kritiku, jsou to egoisté, mýtomani pocházející ze střední a vyšší společenské vrstvy, postiženi lehkými traumaty z dětství a mládí, s tendencí reprezentovat vládnoucí moc, jsou charizmatičtí, nábožensky a sociálně přecitlivělí. K tomu je nutné doplnit sklon k fantazii.
Pokud s výše řečeným souhlasíme, musíme zapomenout na klišé, že ničitelé knih jsou nevzdělanci. Prostý lid nese nejmenší vinu.
Jsou známy mnohé příklady filozofů, filologů, učenců a spisovatelů, kteří se dožadovali ničení knih. Egyptský panovník a básník Achnaton nechal jako dobrý monoteista spálit všechny náboženské knihy napsané před svým nástupem a zavedl vlastní literaturu zasvěcenou bohu Atonovi. V pátém století před Kristem athénští demokraté pronásledovali za bezbožnost sofistu Prótagora z Abdér a jeho kniha O bozích skončila na veřejné hranici. Podle řeckého historika Diogena Laertia se filozof Platón, nespokojen se zabráněním vstupu básníků do ideálního státu, pokusil zničit Demokritovy knihy a spálil vlastní básně poté, co poznal Sokrata.
V Číně jeden z ministrů císaře Čchin Š´-chuang-tiho jménem Li S´, nejoriginálnější legistický filozof, navrhl zničení všech knih odhalujících návrat minulosti, což se skutečně událo v roce 213 př. Kr. Nestalo se tak naneštěstí poprvé, neboť v knize Tao te ťing ctihodný Lao-c´pravil: „Odstraňte mudrce, vyžeňte génie, a toto bude nejužitečnější pro lid.“ Stejně tak napsal: „Zrušte studa, a nestane se nic.“
Kardinál Diego Cisneros, který založil univerzitu v Alcalá de Henares a řídil vydání Komplutenské polygloty (Polyglotta Comlutensis) v řečtině, hebrejštině, chaldejštině a v latinském překladu, nechal v Granadě spálit muslimské knihy. Otec Juan de Zumárraga, zakladatel první mexické knihovny, v roce 1530 spálil aztécké kodexy. I natolik tolerantní člověk jako skotský filozof David Hume neváhal požadovat zničení všech knih o metafyzice. (David Hume [1748]: Zkoumání lidského rozumu, Praha: Svoboda, 1972, část XII, kapitola III, s. 132.)
Futuristické hnutí vydalo v roce 1910 literární manifest, v němž žádalo skoncovat se všemi knihovnami. Básníci kolumbijského hnutí nadaismu v roce 1967 spálili svazky románu María (Marie) od Jorgeho Isaacse, protože byli přesvědčeni o tom, že je nutné zničit literární minulost země. Joseph Goebbels, důsledný biblofil, nařídil pálení knih v roce 1933.
Knihovníci z knihovny St. Louis Public Library odsoudili v roce 1939 Hrozny hněvu Johna Steinbecka a uspořádali veřejné spálení románu, čímž chtěli varovat ostatní americké spisovatele, že nebudou tolerovat obscénní jazyk ani komunistické doktríny. Vladimir Nabokov, profesor na Stanfordově a Harvardově univerzitě, požadoval zničit Dona Quijota v Pamětní síni za přítomnosti více než šesti set studentů. Borges ve svém eseji Un ensayo autobiográfico (Jeden autobiografický esej) prozradil, že pálil své rané knihy: „Až do nedávné doby, pokud cena nebyla vysoká, jsem skupoval výtisky a pálil je.“
