Ukázka z knihy Má žena a jiné živly. Ivan Kraus perlí jako vždy

Manželství je jediný vynález, který si nikdo nenechal patentovat. Je to podnik s dvěma řediteli, kteří neustále pátrají po tom, kdo z nich má být zaměstnanec. Ivan Kraus ve své nové knize s názvem Má žena a jiné živly opět přináší sérii zábavných povídek nejen z vlastního života.

Ukázka z knihy Má žena a jiné živly. Ivan Kraus perlí jako vždy. Zdroj: Nakladatelství Academia

JAK JSEM SE ODNAUČOVAL KOUŘIT

Bylo to jedno z těch rozhodnutí, jichž člověk lituje hned poté, co je učinil. Myslím si, že bych k takovému rozhodnutí nikdy nedospěl, nebýt její poznámky. Prý se ráda vzdá všech svých dárků k narozeninám i k Vánocům, když zkusím přestat kouřit.

Svou roli tu sehrála i žlutá žárovka. Prý když svítí, čistí vzduch tím, že voní po citronu. Na mne však tento vynález působil omamně jako droga. Snad proto jsem se dal přemluvit, abych vyzkoušel speciální špičky. V návodu se tvrdilo, že každý, kdo použije špiček, přestane kouřit, aniž si toho všimne. Použil jsem špiček, ale jediné, čeho jsem si všiml, bylo, že jsem kouřit nepřestal. Získat z cigarety, která byla ve špičce, jen trošku kouře, stálo tolik námahy a energie, že jsem brzy experimentu zanechal.

Tvrdila, že jde jen o to, aby si kouření odvykl můj organismus. Hovořila o něm jako o nějakém podnájemníkovi, kterého stačí jen zamknout, aby přestal chodit ven. Už nevím, zda to byl můj organismus, či já sám, ale jeden z nás nakonec špičky vzal a hodil je do koše.

Nevzdala se. Jednoho dne mi přinesla bonbony a řekla, že bych měl ukázat alespoň dobrou vůli tím, že je mám cucat místo kouření.
Zkusil jsem to. Cucal jsem ráno, v poledne i večer. Ale ani tato metoda se neobešla bez komplikací. Protože jsem musel mít bonbony neustále po ruce, chodil jsem s přecpanými kapsami. Brzy se ukázalo, že musím jednotlivé druhy kombinovat. Začal jsem chodit ven s nákupní taškou, protože kapsy už nestačily. Jednou mi došly sladkokyselé bonbony a já se málem nervově zhroutil, protože sladové se mi zdály slabé a cukrárny měly už zavřeno. Jediný okamžik bez bonbonu znamenal, že se vrhnu na cigaretu. Hovořil jsem jen s plnou pusou.

Na dotaz, co se mi přihodilo, jsem sděloval, „že še jeň odňaučužu koužit“. Při jednáních jsem mlsal jen rumové, byly silnější. Horší to bylo za pěkného počasí, protože čokoládové se roztékaly. Zjistil jsem, že rozteklý bonbon se nedá ani dost dobře zahodit, protože na člověku lpí. Jednou jsem dokonce v kanceláři udusil v rozčilení svým nugátem cigaretu, která ležela v popelníku. Patřila muži, s nímž jsem jednal.

Domů jsem se vracel unavený a ucucaný. Televizi jsem začal nenávidět hlavně kvůli hercům, kteří v ní neustále kouřili. Přestalo mě zajímat, kdo je vrah, počítal jsem jen, kolik vykouřil komisař cigaret.

Jednoho dne jsem se přistihl, jak číhám na nedopalek, který odhodil na ulici nějaký starší muž. Zahodil jsem zbytek bonbonů, vběhl do první trafiky a požádal tam o první pomoc. Když viděla, co se mnou pokus udělal, nechala mě nějaký čas na pokoji; přece jen mne nechtěla ztratit tím, že bych se umlsal k smrti.

Jednoho dne však přišla s novým vynálezem. Přinesla mi nekuřáckou žvýkačku spolu s tučnou příručkou, nazvanou NEKUŘÁCKÁ ŽVÝKAČKA – BROŽURA ÚSPĚCHU.

„Nechci tě k ničemu nutit, ale byla bych ráda, kdybys to ještě jednou zkusil!“ Zkusil jsem vyjednávat. Nabízel jsem jí, že jí udělám radost tím, že: přestanu skládat vlhký ručník, nebudu dávat při jídle lokty na stůl, budu nosit ten svetr, co mi tak sluší, pohovořím si s dcerou o něčem rozumném, naučím psa uklízet kostičku. Uvítala návrhy, ale pravila, že jsou to samozřejmosti, kdežto nekuřácká žvýkačka by mohla prospět mému i jejímu zdraví.

Pustili jsme se do studia příručky. Nejprve jsem se podrobil několika testům, abych se dozvěděl, ke kterému typu kuřáků vlastně patřím. Odpovídal jsem na otázky, kdy si zapaluji cigaretu: V časové tísni? Mám-li problémy? Při rozhovoru? Když jsem přetížen? Když
na někoho musím čekat? Když jsem nervózní? Abych nevybuchl? Když sedím v autě v přecpané ulici? Při práci? Když jsem unavený? Když jsem deprimovaný? Nevyspalý? Nejistý? Kladným zodpověděním všech otázek se potvrdilo, že jsem KUŘÁK, KTERÝ KOUŘIT MUSÍ.

Řekl jsem jí, že bych rád viděl kuřáka, který kouřit nemusí. Označila to za nevhodnou poznámku, s jejíž pomocí jsem chtěl zlehčovat naše bádání. Ani výsledky druhého testu mne nepřekvapily. Ukázalo se, že jsem KUŘÁK POŽITKÁŘ, který kouří mezi jídlem, po jídle, při četbě či jiném koníčku, když se z něčeho raduje, večer, na dovolené, když uvažuje, protože ho těší vypouštět kouř a protože mu dělá dobře kombinace: snídaně – noviny – cigareta.

Uvedl jsem ženě ještě další kombinace, které mi dělají dobře. Například: večeře – káva – cigareta; cigareta – campari – kniha; ztracený klíč – cigareta – koňak; rozbitý vůz – cigareta; daňový úřad – cigareta – cigareta; nebo: příručky pro nekuřáky – cigareta – cigareta – cigareta, hromada cigaret.

Posledním testem se mělo zjistit, jestli náhodou nejsem také SPOLEČENSKÝ KUŘÁK. Ale i tady mi vyšlo, že jsem, protože vykouřím klidně cigaretu, kterou mi někdo nabídl, dále kouřím, když kouří mí přátelé nebo mí známí, protože se cítím jistěji, a když jsem sám v kavárně. Poslední bod mě zaujal. Přiznal jsem se, že jsem na tom dokonce tak špatně, že kouřím i v přeplněné kavárně a před kavárnou, pokud má zavřeno.

Díky dotazníku jsme zjistili, že jsem kuřák, který patří ke „smíšenému typu“. „Nezoufejte si!“ nabádali mne autoři příručky. Nezoufal jsem. S něčím takovým jsem trochu počítal. Pravda, do očí mi nikdy nikdo nic neřekl, nikdo nepřišel, nemrkl na mne a nesdělil mi: „Seš smíšenej typ, kamaráde!“

Bral jsem informaci jako každý smíšený typ. Zapálil jsem si cigaretu (protože kouřím, když jsem rozrušený a když přemýšlím) a hledal jsem v příručce, zda tam nepíší něco o tom, kolik který typ vykouří cigaret při vyplňování testů. Nic takového tam nebylo. Zato jsem se dozvěděl jiné věci. V knížce se tvrdilo, že lidé, kteří začnou žvýkat žvýkačku, se stanou aktivními nekuřáky, a to tehdy, když budou chodit častěji do kina, pěstovat sporty, plést, háčkovat, jezdit často na hory nebo k moři, všelijak zaměstnávat obě ruce, nebo když
se začnou učit hrát na klavír.

To se mi nezdálo. Protože kdybych měl tohle všechno dělat, byl bych na tom finančně velmi bledě. Určitě bych nevydělal ani polovinu toho, co pasivní kuřák, nemluvě o aktivním.

Před očima se mi objevila scéna – jak sedím zcela opuštěný, starý a churavý v chudobinci a píšu žádost starostovi o podporu na další balíček nekuřácké žvýkačky. Krom toho mě napadlo, že bych jistě kouřil mnohem víc, kdybych se náhle začal učit hrát na klavír, jak to doporučovala brožura. Obávám se, že by navíc začal kouřit i můj učitel, pokud by se nedal na pití.

Řekl jsem ženě, že kdybych měl přestat kouřit, mohl bych patrně hrát jedině na slepou bábu a to s minimální nadějí na úspěch. Představil jsem si, že jedu několikrát týdně na hodinu klavíru a stojím s vozem v přecpané ulici (test 1), jak jsem při tom nervózní (test 1), jak kouřím, abych nevybuchl (týž test) a abych nebyl deprimovaný (týž test) z kombinace: auty přecpaná ulice – klavír (test 2).

V další kapitole příručky se podlézavě hovořilo o tom, že nekuřáci jsou velmi oblíbení lidé. Shledal jsem, že mi vůbec nevadí, když oblíbený nejsem, ale zato můžu kouřit. Zajímavá byla také zkouška s názvem ZKUSTE KOUŘIT JINOU RUKOU, NEŽ JSTE ZVYKLÍ!

Musel jsem nejprve zjistit, kterou rukou jsem já zvyklý kouřit. Nebylo to jednoduché. Žena mě musela pozorovat. Prozradila mi, že kouřím oběma rukama. Zeptal jsem se jí, zda mě někdy nepřistihla, jak kouřím oběma rukama současně. Pravila, že ne. Pokoušeli jsme se pak přijít věci na kloub psychologicky, protože mě zajímalo, jestli jsem kuřák levák, či kuřák pravák. Abych si celou věc neuvědomoval, musel jsem při kouření psát, telefonovat nebo se dívat na televizi.

Zjistili jsme, že jsem patrně typ, u něhož je jisté jen to, že telefonuje telefonem a kouří cigaretu. Nikoli obráceně. Po této zkoušce jsme si prohlédli NEKUŘÁCKÝ PAS. Byl to důmyslně vymyšlený doklad. Byla tu políčka na dny, i hodiny, kam si začínající nekuřák měl poznamenat, kolik kdy vykouřil cigaret. Pas měl nosit vždy s sebou, tak aby ho mohl zkontrolovat jiný aktivní nekuřák. Poznámka o kontrole pasu podráždila mou zvědavost. Zajímalo mě, komu se má doklad ukazovat na hranicích. Zda kouřícímu celníkovi, nebo snad jinému žvýkajícímu orgánu.

Byl bych se rád také dozvěděl, zda jsou země, kam člověk s takovým pasem nesmí, a jak je to s nekuřáckým občanstvím nebo s žádostí o kuřácký azyl. Bohužel jsme na to v příručce nenašli odpovědi. Zato se mi dostalo poučení, jak postupovat v odnaučování. „Kdykoli dostanete chuť na cigaretu,“ stálo v knížce, „vezměte si žvýkačku!“ Musel jsem si tu větu přečíst dvakrát. Přiznám se, že dodnes nevím, jak si to autoři nekuřácké příručky vlastně představují.

Nechápu, proč bych si měl brát žvýkačku, mám-li chuť na cigaretu. Vím, že bych se určitě nepustil do melounu, kdybych měl chuť na jahodu. Krom toho vím něco jiného: že se mi rozhodně nepodaří můj organismus podvést nebo ošidit. Můj organismus – a známe se už řadu let – je natolik inteligentní, že když dostane chuť na cigaretu a já mu dám žvýkačku (jak doporučují autoři příručky), vůbec se se mnou nebaví a žvýkačku jednoduše vyplivne! Znám svůj organismus moc dobře a nerad bych se před ním zesměšňoval.

Nebýt organismu mé ženy, který kouření nesnáší stejně tak jako alkohol, ani bych se té příručky nedotkl. Udělal jsem to jen kvůli těm
druhým dvěma. Na konci knížečky našla žena jakousi tabulku, v níž bylo uvedeno, kolik ušetřím, nebudu-li kouřit. Ženu něco takového velice zajímá, a protože jí údaje v tabulce nestačily, počítala ještě sama, aby nakonec dospěla ke skutečně pozoruhodnému výsledku.

„Sto třicet tisíc bys ušetřil!“ zvolala radostně, když dopočítala.
„Za jak dlouho?“
„Za pouhých sto třináct let!“

Slíbil jsem, že o celé věci budu přemýšlet. Ženu to potěšilo. A protože jsem typ, který kouří při přemýšlení, skočil jsem si do trafiky.

Název: Má žena a jiné živly. Autor: Ivan Kraus. Nakladatelství Academia, 2013. Počet stran: 148. Doporučená cena: 195 korun.