„Jak to, že jsem pořád ještě panna?“ Tuto větu si téměř každý den ztrápeně opakuje Bliss Edwardsová. Studentka herectví je v kolektivu velmi oblíbená a ve škole se jí daří. Tedy žádný typ outsiderky, u které její panenství tak nějak „očekáváte“.
Ukázka z knihy Losing It. Jak ztratit panenství se svým profesorem. Zdroj: Nakladatelství JOTA
Bliss její tajemství tíží, a proto se jednoho dne rozhodne skoncovat s ním. S nejlepší kamarádkou, která je jejím pravým opakem, se vydá do baru na lov. Seznámí se s pohledným Garrickem, který si čte Shakespeara (ano, v baru). Mezi Garrickem a Bliss okamžitě přeskočí jiskra, jenže to už jsou na cestě k ní do bytu. Vše vypadá slibně, jenže ona nakonec s trapnou výmluvou vycouvá a uteče (ano, ze svého bytu).
A pak druhý den, na začátku posledního semestru, potká Garricka ve škole. Ovšem ne jako spolužáka, nýbrž jako svého nového učitele.
Zapeklitý případ, dalo by se říct. Knihu s názvem Losing It napsala začínající spisovatelka Cora Carmacková. Uvádí, že je jí „něco přes dvacet“ a ráda píše o lidech své generace. Vyrůstala v malém městečku v Texasu a nyní žije v New Yorku. Řídí se mottem „Je třeba se postavit čelem ke všemu, co život přináší do cesty a naučit se s tím žít – tedy pokud to zrovna nejsou nůžky“.
Carmacková se věnovala a věnuje několika profesím, které dělí na několik kategorií: nudné (práce v maloobchodě), zábavné (práce v divadle), stresující (výuka) a vysněné (psaní).
TOPZINE.cz přináší ukázku z knihy Losing It:
Nemyslím, že to Garrick opravdu chtěl slyšet, spíš chtěl, abych to ze sebe dostala. Potřebovala jsem někoho, komu bych si mohla vylít srdce.
„Přemýšlela jsem o tom. Cade je strašně fajn a je mi s ním moc dobře, ale ve skutečnosti k němu necítím nic víc.“
Přestal zírat na talíř a obrátil se ke mně, opřený bokem o pult.
„A ke mně něco cítíš?“
Zvedla jsem oči a pozorovala ho dostatečně dlouho, abych poznala, jestli si dělá legraci. Nedělal. Uhnula jsem pohledem.
„To je hloupá otázka.“
„Jo? Tak to je teda horší se v tobě vyznat, než jsem si původně myslel.“
Utřela jsem si ruce do utěrky, přesunula se ke gauči, sedla jsem si do rohu a přitáhla si na klín polštář.
„Já mluvím vážně,“ pokračoval Garrick. „Někdy zareaguješ tak… no, tak jak bych chtěl, abys reagovala. Ale jindy, jako třeba tenkrát při konkurzu, mě od sebe odháníš, jako by ti bylo úplně jedno, jestli jsem s tebou.“
Není to tak jednoduché. Zdroj: Nakladatelství JOTA
Pevně jsem si přitiskla polštář na prsa.
„Není mi to jedno, Gardičku. Jsem prostě zmatená… a bojím se. A nechápu, že ty nejsi.“
Sedl si na druhý konec gauče a mezi námi zůstal celý široký prostor.
„Myslíš, že je to rozumný?“
Zavrtěl hlavou a zasmál se: „Jo, je to naprosto nerozumný. Já to vím. Ale chceš něco vědět, Blues? Ani já nejsem v pohodě. Je sice bezva mít stálou práci a vyučovat, to mě baví, ale nezůstali mi tady žádní přátelé. Jdu do práce a pak jdu domů. A u toho myslím na tebe a nemůžu s tím přestat. Navíc nenacházím nic, co by mi od tebe odvedlo myšlenky. Zvlášť když vím, že bydlíš jen o dům dál. Ten večer, když jsme se potkali… víš, Blues, já normálně nic takovýho nedělám. Zkoušel jsem si představit, jaký to bude, až se sem vrátím – a tys byla všechno, co jsem potřeboval. Nevím, kolikrát už jsem chtěl jít za tebou a zaklepat na dveře, a pak jsem si to rozmyslel. A ano, když jsem tě viděl s Cadem, byla to pro mě rozhodně motivace, ale víc než to… mám tě prostě rád, Blues. Jako učitel. Jako člověk. I jako chlap.“
Bylo těžké dýchat pravidelně, těžké nedát svým výrazem najevo, co cítím a těžké nevztáhnout k němu ruce.
„Takže, co teď?“ zeptala jsem se.
„Nevím. Vůbec nevím.“
Já věděla. To byl ten problém.
„Když to uděláme…“ začala jsem, a pak se zarazila. Celý jeho postoj se změnil a já cítila, že je na tom stejně jako já. Chystali jsme se překročit hranici a oba jsme to věděli.
„Jestli to uděláme, musíme být opatrní.“ Kývl, nespouštěl ze mě oči. „A myslím, že na to musíme jít pomalu. Neuspěchat to.“
Hlavně jsem potřebovala čas, chtěla jsem si všechno rozmyslet a zjistit, jestli sex s Garrickem je opravdu to, co chci. Nebyla jsem si jistá, jestli vůbec dokážeme jít na to pomalu, ale byl to jediný způsob, jak se z toho nezbláznit. Co si to nalhávám? Ať tak, nebo tak, stejně se z toho zblázním. Rozdíl je jen v tom, jak brzo se to projeví.
„Dobře.“ Garrick se ke mně na gauči přisunul blíž, teď už byl v polovině. „Můžu na to jít opatrně… a pomalu.“
Ucítila jsem jeho dotek a naskočila mi husí kůže. Chvíli jsem se nechala ovládnout strachem, ale pak ten strach překonala potřeba dotknout se ho. Odstrčila jsem polštář z klína a přisunula se k němu. Podala jsem mu ruku a on ji zvedl a přiložil si ji ke rtům. Zavřel u toho oči a ten jemný dotek se mi vpil do těla a ukonejšil mé obavy.
Schoulila jsem se do jeho náruče a naše těla do sebe najednou zapadala jako klíč do zámku. S hlavou na jeho hrudi a jeho paží kolem ramen jsem nabrala dech. Věděla jsem, že teď už to nejde odvolat.
Převzato z knihy Cory Carmackové: Losing It. Do češtiny přeložila Jaroslava Novotný. Vydalo nakladatelství JOTA, v Brně 2014. Počet stran: 247.
