2 fotky 
Současné střední a starší generaci „rozpůlil život“ rok 1989, mladí vnímají ozvuky doby před zlomem jen zprostředkovaně. Nejde ani o odbornou, ani memoárovou prózu, ale o nepřímou dokumentaci nejrůznějších dobových odrazů. Přečtěte si ukázku z knihy Pavla Kováře Každou nohou v jiné době.
Ukázka z knihy Každou nohou v jiné době. Pavel Kovář píše o těžkých dobách. Zdroj: Nakladatelství Academia
Ruce v kádi
Václav si máčel ruce v kádi už od noci, hladil kapří těla a slyšel, jak jejich tlamičky zpívají sotva slyšitelnou píseň umírání. Slyšel taky Pepka, jak se brání útočným starým ženám, které už nedostaly tříkilovou rybu, ačkoli ony jediné měly čas odstát si tu několikahodinovou frontu, a Pepek se rozháněl pazourami červenými trochu od ledové vody a trochu od rybí krve, byla jedna hodina po poledni a my jsme nejedli, paní, a od jedné v noci jsme se nohou…
Stiskl kruhové ústí hadice mezi prsty, které znecitlivěly tak, že už nebylo zimy, a vetkl ostrý proud plný kyslíku do stojaté vody plné kaprů s vysokými tmavými hřbety a narůžovělými břichy. Ty barvy mu skládaly ranní oblohu, když se s Pepkem rozložili na náměstíčku mezi svými káděmi.
Do vymrzlé korby náklaďáku, jenž je na tvrdých lavicích nadhazoval jako nezávazná slovíčka, svítily po půlnoci hvězdy. Svět byl zaplaven vůní vody, a voda sama byla teď ponejvíc ledem, a to bylo hlavní, co vytvářelo podivně sladký a trýznivý pocit života blízkého smrti. Začátky a konce dnů se držely za ruce, rána a večery mezi sebou přepinkly cosi malého, šedého, co mělo být den. Kapři byli pro tohle období obrněni přirozenou otupělostí, svým sezónním štěstím v neštěstí, a spoustou stříbrných šupin, penízků k nepodplacení.
Potom přenášeli desítky klouzavých stínů z jedné vody do druhé, podběráky z bílých provázků, a taky rukama, když se některá hřbetní ploutev zachytla v síti, a totéž pak znovu prováděli na tom náměstíčku, z jedné kádě do druhé a do třetí, zatímco se rozsvěcely nosy nabalených lidiček a ve stáncích světla a pod nimi pomeranče. Zvolna se dnilo a v rozích toho prostranství byly najednou tři zástupy lidí čekajících na vánoční kapry.
Lidé přebíhali sem a tam, zkoumali, kde to jde rychleji a kde mají kapry větší nebo šupinatější, a Václav na ty lidi příliš nedbal, staral se, aby kaprům nechyběl kyslík, měnil vodu promíšenou drobnými kousíčky ploutví, nepatrnými částicemi, které jim proudily do tlamky a mezi skřelemi zase ven, čeřil tu vodu proudem z hadice a gumovou zástěru měl dlouhou, ještě delší než sklopené řasy jeho děvčete, když nechtělo vidět něco smutného. Těm nejhlasitěji se dožadujícím vylovil kapříka už omámeného přízrakem smrti a každého polaskal podběrákem a pak ho velmi jemně položil na váhu.
A stejně věděl, že to rybám nepomůže, protože z většiny z nich Pepek na přání lidí paličkou udělal neviditelného rybího anděla. Těch rybích andělů se už nad náměstím vznášelo a mísilo s člověčím dechem a s holubími křídly tolik, až to jednomu připomnělo, že jsou Vánoce.
Kaprů ubývalo, lidí však ne, a tak si přijďte zítra ráno, kolem kádí tu a tam někdo prošel, sklonil se nad nimi nebo píchl prstem do šedého hřbetu a šel dál nebo se zařadil do zástupu. A dlouho, už hodiny, stál u jedné kádě kluk, hlavu nad jejím okrajem a pořád kontroloval. Tady byli nejmenší kapři, které skoro nikdo nechtěl, a jeden tam byl úplně nejmenší. Pepek mu říkal Chcípáček. Měl trochu sedřenou kůži na zádech a nejdelší trn hřbetní ploutve píchal z vody do oblohy vždy, když se kapřík přiblížil k hladině. Kluk si na ten trn hřbetní ploutve sáhl a potom začal rybu něžně vodit pod hladinou.
Po každém zalovení podběráku úzkostně svou rybu hledat. Vždycky ji našel. Ten kapr neměl o moc víc než půl kila, a co s takovými Vánocemi. Nebe, jak to tak v zimě bývá, rychle shodilo přehoz dne a vzápětí mu naskákala kopřivka hvězd. V kádích zbylo několik leklých ryb a jedna živá, mrňavá.
Vašek podběrákem opatrně vytahoval ty leklé. Pepe jim podestlal papíry v bedně. Kluka v té tmě nebylo téměř vidět, držel se holými dlaněmi okraje kádě, a z výšky necelé hlavy nad tou kádí se vždy shora utrhla malá hvězda, a možná to ani hvězda nebyla, jen odraz pouliční lampy, a ta hvězda neslyšně padala do vody, do míst, kde se otevírala a svírala okrouhlá tlamka posledního kapra.
Václav přistoupil ke kádi, chvilku si koukali ti čtyři vzájemně do očí, vždy dva a dva, a pak ponořil do vody obě své široké ruce a nahmatal rybí boky. Měkce kapříka vložil do šelestivého papíru a otočil se ke klukovi. Pro kapra se otevřela malá náruč. Kluk chvíli nic neříkal. A potom řekl, že bydlí u Botiče, u potoka Botiče s tůňkou pod jezem, a pak už se jen obrátil a rozběhl se do temné uličky, a dalo se tušit, že bude brzy po Vánocích.
Václav si utřel těžkou rukou nos, přikryli s Pepkem kádě, a v rádiu znělo Vánoce, Vánoce přicházejí, jak už po mnoho let. Zapomněl na dlouhé umírání a hlavu mu ovládlo veselé letní klima.
Ukázka z knihy Každou nohou v jiné době. Autor: Pavel Kovář. Vydalo nakladatelství Academia, 2013, 188 stran. Doporučená cena: 235 korun.
