Po tom, co jsme vás nedávno informovali o nové knize z herního světa Assassin’s Creed vám dnes přinášíme ukázku.
Vysoko na věžích paláců Vecchio a Bargella plápolaly pochodně a na katedrálním náměstí na sever od nich hořelo jen několik luceren. Pár jich také osvětlovalo přístaviště na břehu řeky Arno. Šerem se stále pohybovalo několik námořníků a přístavních dělníků, přestože už bylo docela pozdě a většina místních se vracela s příchodem noci domů. Námořníci na lodích rychle dokončovali opravy plachtoví a úhledně svinovali lana na tmavých, vydrhnutých palubách, zatímco dělníci pospíchali s nákladem do bezpečí nedalekých skladišť.
Také v hospodách a nevěstincích se svítilo, ulicemi se ale procházelo jen velmi málo lidí. Uběhlo už sedm let od chvíle, kdy byl vůdcem města zvolen tehdy dvacetiletý Lorenzo de’ Medici, který konečně přinesl pořádek a klid a ukončil prudkou rivalitu mezi vůdčími bankovními a kupeckými rody, díky nimž Florencie patřila k nejbohatším městům na světě. Přesto to ve městě nepřestalo vřít a občas docházelo i k rozmíškám, jak jednotlivé frakce bojovaly o moc, uzavíraly aliance, nebo se naopak odmítaly smířit se zapřísáhlými nepřáteli.
Florencie léta Páně 1476 nebyla bezpečná ani za jasmínem provoněného večera, kdy se při správném směru větru dalo téměř zapomenout na zápach stoupající z Arna.
Na kobaltově modré nebe vystoupal měsíc a ujal se vlády nad hvězdami. Jeho svit zaléval otevřené náměstí na nábřeží u severního konce Ponte Vecchia s tmavými, zavřenými krámky. Měsíční paprsky našly i postavu v černém šatu na střeše kostela Santo Stefano al Ponte. Byl to mladý muž, sotva sedmnáctiletý, ale vysoký a hrdý. Pozorně se rozhlédl po okolí, pak přiložil ruku ke rtům a tiše, pronikavě hvízdl. Vzápětí se z tmavých ulic a výklenků vyhrnula na náměstí skupina mladíků. Většina byla v černém, někteří ale měli na hlavách krvavě rudé, zelené nebo azurové kápě či klobouky, a všem visely u opasků meče a dýky. Objevovali se postupně, napřed jeden, pak tři, vzápětí už tucet a nakonec jich tu byla dobrá dvacítka. Nebezpečně vyhlížející banda se s domýšlivou sebejistotou roztáhla po náměstí.
Mladík se zadíval dolů na dychtivě zvednuté tváře, které se v měsíčním svitu zdály bledé. Zvedl pěst nad hlavu ve vzdorném pozdravu.
„Stojíme společně!“ křikl, když také zvedli pěsti, a někteří dokonce tasili zbraně a zamávali jimi. „Společně,“ jásali.
Mladík rychle a mrštně jako kočka sešplhal dolů po nedokončené fasádě ke sloupoví kostela, odkud seskočil a s vlajícím pláštěm přistál bezpečně ve středu skupiny, která se okolo něj vzápětí nedočkavě shlukla.
„Ticho, přátelé!“ zvedl ruku, aby umlčel poslední, osamělé zavýsknutí. Ponuře se usmál. „Víte, proč jsem vás, své nejvěrnější spojence, sem dnes v noci zavolal? Abych vás požádal o pomoc. Příliš dlouho jsem mlčel, zatímco náš nepřítel, vy víte, o kom mluvím, Vieri de’ Pazzi, se procházel městem, pomlouval moji rodinu, špinil naše jméno a ponižoval nás. Obvykle bych se nesnížil k tomu, abych se tak prašivým psem zabýval, ale…“
Přerušil ho velký, ostrý kámen, který přilétl od mostu a přistál mu u nohou.
„Dost těch nesmyslů, grullo,“ zavolal někdo.
Mladík i celá skupina se otočili po hlase. Věděli, komu patří. Přes most se od jižního břehu blížila další banda mladíků. V čele si nadutě vykračoval její vůdce v tmavém sametovém obleku a rudé pláštěnce sepnuté sponou se zlatými delfíny a kříži v modrém poli. Ruku měl položenou na jílci meče. Byl docela pohledný, jeho vzhled ale kazila krutá ústa a slabá brada, a přestože byl trochu při těle, o síle jeho paží a nohou se nedalo pochybovat.
„Buona sera, Vieri,“ pozdravil ho mladík nevzrušeně. „Právě jsme o tobě mluvili.“ Přehnaně zdvořile se uklonil a zatvářil se překvapeně. „Musíš mi odpustit. Nečekali jsme tě. Myslel jsem, že Pazziové si vždy někoho najmou, aby za ně odvedl špinavou práci.“
Vieri narovnal ramena a i se svými muži se ve vzdálenosti několika yardů zastavil. „Ezio Auditore! Ty zhýčkaný klacku! Spíše bych řekl, že to tvoje rodina úředníčků a účetních běží při sebemenších potížích za strážemi. Codardo!“ Sevřel jílec meče. „Říkám, že to ty se bojíš vzít věci do vlastních rukou.“
„No, co můžu říct, Vieri, ciccione. Když jsem naposledy viděl tvoji sestru Violu, zdálo se mi, že ona byla s mýma rukama docela spokojená.“ Ezio Auditore se na nepřítele zakřenil a potěšilo ho, když uslyšel, jak se jeho společníci za ním chechtají a povzbuzují ho.
Věděl ale, že zašel příliš daleko. Vieri zfialověl vzteky. „To by stačilo, Ezio, ty spratku! Uvidíme, jestli umíš stejně dobře bojovat jako žvanit!“ Otočil se ke svým mužům a tasil meč. „Zabijte ty bastardy!“ zařval.
Vzduchem prolétl další kámen, tentokrát však nebyl míněn jen jako výzva. Zasáhl Ezia do čela a roztrhl mu kůži. Z rány vytryskla krev a stékala mu dolů po obličeji. Ezio zavrávoral, jak ho zasypala sprška kamení. Jeho vlastní muži se sotva vzchopili a Pazziho banda už se na ně řítila přes most. Obě skupiny se ocitly tak blízko u sebe, že nikdo neměl čas tasit meč, a dokonce ani dýku, proto se muži pustili jeden do druhého pěstmi.
Bitva byla tvrdá a krutá, brutální kopance a údery provázelo ohavné praskání kostí. Chvíli byly síly vyrovnané, ale pak Ezio, kterému do očí stékala krev a omezovala jeho vidění, spatřil, jak dva z jeho nejlepších mužů padli pod ranami Pazziho rváčů. Vieri se zasmál, a protože měl Ezia nadosah, ohnal se po něm těžkým kamenem. Ezio bleskurychle podřepl, kámen ho minul, ale jen o vlásek. Auditoreho muži se ocitli v úzkých. Než Ezio vyskočil na nohy, podařilo se mu vytrhnout z pochvy nůž a divoce seknout do stehna podsaditého Pazziho rváče, který na něj útočil mečem a dýkou. Eziův nůž proťal látku a zařízl se do svalů a šlach. Muž bolestivě zavyl, padl k zemi, upustil zbraně a obě ruce přitiskl na ránu, ze které se vyvalila krev.
Ezio se zoufale vyškrábal na nohy a rozhlédl se. Viděl, že Pazziho muži obklíčili ty jeho u stěny kostela. Do nohou se mu vrátila trocha síly, proto se vydal přátelům na pomoc. Sklonil se pod čepelí dalšího Pazziho nohsleda, zasadil mu ránu pěstí do obličeje a uspokojilo ho, když útočníkovi vylétly z úst vyražené zuby a muž klesl omráčeně na kolena. Křikl na své muže, aby jim dodal odvahu, popravdě se však snažil vymyslet, jak se co nejdůstojněji stáhnout. Tu ale uslyšel přes zvuky bitvy bodrý a dobře známý hlas, který na něj volal zpoza Pazziho chátry.
„Hej, fratellino, co to, do pekla, vyvádíš?“
Ezio si oddychl a srdce se mu rozbušilo úlevou. „Hej, Federico! Co tu děláš? Myslel jsem, že sis vyrazil do města jako obvykle!“
„Nesmysl! Věděl jsem, že máš něco za lubem, a napadlo mě, že se podívám, jestli se můj bráška konečně naučil postarat sám o sebe. Ale zdá se, že potřebuješ ještě pár lekcí!“
Federico Auditore byl o několik let starší než Ezio a nejstarší ze sourozenců a vše dělal ve velkém: pil, miloval i bojoval. Ještě ani nedomluvil a už vtrhl do davu, srazil dohromady hlavy dvou Pazziů, třetího nakopl do čelisti a klestil si cestu bojištěm k bratrovi, jako by se ho násilí okolo nedotýkalo. Jejich muže to povzbudilo a zdvojnásobili úsilí. Pazziové naopak zneklidněli. Několik přístavních dělníků sledovalo bitku z bezpečné vzdálenosti a Pazziové je v šeru považovali za posily nepřítele. A to v nich spolu s Federicovým řevem a létajícími pěstmi, které si rychle osvojil i učenlivý Ezio, vzbudilo paniku.
Nad lomozem se rozlehl zuřivý hlas Vieriho de’ Pazzi. „Ústup!“ zakřičel na muže a hlas se mu zlomil vysílením a vzteky.
